„V písních je všechno propojeno tím nejhlubším způsobem a stává se jedním.“

„Spolupráce s Jonasem Kaufmannem byla tím nejúžasnějším, největším zážitkem. Nemohli jsme se toho nabažit, takže teď uvádíme už náš třetí společný program.“

„Když mi bylo dvanáct, viděla jsem v televizi Traviatu s Teresou Stratas, úplně mě to pohltilo a celé druhé a třetí dějství jsem probrečela.“

Operní pěvkyně Diana Damrau vystoupí v neděli 29. března v Praze v Obecním domě s tenoristou Jonasem Kaufmannem na písňovém recitálu nazvaném Love Songs. Společně zazpívají písně z pera Gustava Mahlera a Richarda Strausse. O tom, co je vedlo k výběru těchto skladatelů, nebo jestli ví, že má nejpopulárnější operní video na YouTube, pěvkyně mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

V Praze vystoupíte společně s Jonasem Kaufmannem s písňovým repertoárem. Jakou roli hraje písňová tvorba ve vaší kariéře?

Už v mládí, když jsem začínala zpívat, jsem se zamilovala do písní. Člověk se v nich může opravdu ponořit do hloubky slov, různých jazyků i hudby, stejně jako do doprovodu. V písních je všechno propojeno tím nejhlubším způsobem a stává se „jedním“. Způsob, jakým se s písní vypořádáváte, je celostní; funguje to jako hodiny. Máte všechny ty drobné součástky, ale pokud nefunguje sebemenší detail, nefungují ani hodiny. Musíte jít opravdu hluboko do slov, melodie i doprovodu a zacházet se vším jako s filigránovou krajkou, velmi pozorně a otevřeně, aby tyto malé drahokamy zazářily všemi barvami.

Jak moc se pro vás liší práce na písňovém recitálu od práce na opeře?

V písňovém recitálu máte možnost písněmi vyprávět třeba dvacet nebo více krátkých příběhů. A je to úžasné, protože vy jako zpěvačka najednou nejste vždycky dívka, která zpívá, nebo matka, která zpívá a vyjadřuje sama sebe. Komentujete, jste vypravěčem. Někdy je v jedné písni vypravěč a pak další postavy, které spolu mluví, takže se přizpůsobujete hlasově i herecky, protože je ztvárňujete všechny. Na jevišti jsem hrála spoustu rolí od My Fair Lady po Královnu noci. Jednou jste drzá holka a podruhé zlá démonická matka. Ale právě v písni můžete být ještě někým jiným, můžete si s tím vším pohrát.

Je podle vás pro operního pěvce důležité zpívat kromě opery také písně kvůli hlasové technice nebo tréninku?

Nemám ráda slovo trénink, ale dalo by se říct, že tak trochu ano. Navíc spousta zpěváků začíná právě písněmi. Opeře se tím dá jen pomoci, i po technické stránce. Pak si můžete vyzkoušet i dramatičtější písně, písně s velkým legatem, různými barvami a odstíny procítění. Když jsem začínala, organizovala jsem si své vlastní malé recitály a dělala jsem na nich všechno sama, včetně tisku a vylepování plakátů a zvaní přátel. Jste svým vlastním režisérem. Můžete si vybrat písně, které se k sobě hodí, můžete si vybrat příběh, který chcete vyprávět, příběhy skladatelů nebo epochy hudby, které chcete ukázat. Vždy se ale jedná jen o malý záblesk na poli vokální hudby. A to mě moc baví.

V minulosti už jste s Jonasem Kaufmannem absolvovali turné s písněmi Brahmse a Schumanna. Není příliš časté vidět dvě operní hvězdy na společném písňovém recitálu. Jak vznikl nápad na takový projekt? 

To je splněný sen. Začal to klavírista Helmut Deutsch, on s Jonasem Kaufmannem spolupracoval už jako se studentem. Někdy v mých osmadvaceti letech jsem s Helmutem začala spolupracovat i já. A fungovalo to výborně, chtěla jsem zpívat už jen s ním, a tak se stal mým hlavním klavíristou pro písňové recitály. Jednou mi Helmut řekl, že jeho největším snem by bylo dát nás tři dohromady a udělat Italienische Liederbuch, což jsem vždycky chtěla. Ale zpívat to s Jonasem přání ještě překonalo. Naše první spolupráce byla tím nejúžasnějším, největším zážitkem. Nemohli jsme se toho nabažit, takže teď uvádíme už náš třetí společný program.

Přednesete písně Gustava Mahlera a Richarda Strausse. Proč jste si vybrali právě tyto dva skladatele? 

Bylo pro nás velmi důležité dát dohromady tyto dva pilíře romantického repertoáru – Mahlera a Strausse. Dělá se to velmi zřídka, protože jsou velice odlišní, ale má to svůj smysl. Jako by přicházeli každý z jiné strany, ale v něčem se přece potkávají. A to jsme chtěli ukázat. Zatímco Mahler píše více intelektuálně, u Strausse najdete všechen ten nebeský švih a vysoké tóny.

Richard Strauss je výjimečným skladatelem pro soprán, jeho písně jsou tak krásné! Jonas jeho písně také zpívá. Když se podíváte na opery Richarda Strausse, vidíte, že tenory asi neměl moc rád. Ale tenoristé jeho písně milují, (smích) ty písně jsou prostě úžasné. Tento recitál se od předchozích liší právě výběrem skladatelů.

Program jste nazvali Love Songs. Chtěli byste pomocí něj vyprávět milostný příběh? Nebo jen představit různé pohledy na lásku v tvorbě těchto dvou velikánů?

Tento program bude jiný i díky rozmanitosti písní, které chceme představit. Výběr je tak neuvěřitelně široký. Jsou to písně o lásce a o životě. Publikum má vždy rádo příběhy o lásce, ale tentokrát nevyprávíme kontinuálně jeden milostný příběh. Milostné písně tam samozřejmě jsou, protože zpíváme o mužích a ženách. Ale cesta, kterou jdeme, je trochu jiná.

Jonas zazpívá některé kusy ze sbírky Rückert-Lieder a já mám na starosti Chlapcův kouzelný roh, což jsou lidové písně, které složil Mahler. Jednoduché a vtipné, ale pokaždé úplně jiné. Ty budeme zpívat každý zvlášť. U Strausse se spojíme a budeme společně zpívat a hrát, ať už v charakteru té postavy nebo mimo něj. Píseň je mikrokosmos. Koncertní pódium je rovněž mikrokosmos pro herectví. Ale jako celek je to makrokosmos.

V Praze vystoupíte počtvrté. Lidé v Česku se vždy těší, až vás uslyší zpívat, a očekávání jsou vždy velká, protože zde nezpíváte příliš často. Je to něco, co ve vás vyvolává pocit zodpovědnosti nebo závazku?

Být v Praze je vždycky úžasné. Ale já se vždycky snažím vydat ze sebe to nejlepší, co je v danou chvíli možné. Vždycky mám na paměti, že zpívám pro lidi. Hudební divadlo není o chladné virtuozitě a hlasitých vysokých tónech. Zvláště ve vokální hudbě vyprávíme příběhy. Máme text a ztělesňujeme postavu, ztvárňujeme osobu. Jsme lidský nástroj a vyjadřujeme hudbu i situaci, příběh a postavu tělem, hlasem a duší. Symbiózou skladatele, básníka a hlasu. To je to, co chci lidem přinést. Mluvit z duše do duše. K tomu slouží živá hudba.

Myslím, že to nejzajímavější na hudbě se děje, když jste v koncertním sále jako divák a cítíte vibrace z jeviště. Ale i jako vystupující na pódiu se přenesete na úplně jiné místo. Zapomenete na všechno kolem sebe, možná i v sobě. A jen cítíte. Sebe, svůj zpěv, kolegy. Jste vědomě přítomní. Je to jako jít do kostela, jako meditace. Ale je to také zábava. Prostě pokaždé je to úžasné.

V poslední době jsem dělala rozhovor s několika mladými koloraturními sopranistkami a všechny vás označily za svůj vzor. Jaké to pro vás je, že vás tolik mladých zpěvaček na světě považuje za někoho, ke komu vzhlíží?

Jsem šťastná a velmi vděčná, že jsem to všechno mohla dělat a inspirovat lidi, aby našli sami sebe, dělali, co je baví, a šli si za tou vášní. Myslím, že tohle by měl člověk cítit v každé profesi a později předat pochodeň další generaci a učit to, co zažil. Nechat všechny zpívat, dotýkat se duší, léčit a inspirovat. Na Alte Oper ve Frankfurtu je německy napsáno „Dem Schönen Wahren Guten“ (Za pravé, krásné dobro). Je to tak pravdivé: opera je jakýsi chrám, lidský a zároveň nebeský. To nám dali naši skladatelé a básníci, nádherné příběhy, které nikdy nezevšední, protože jsou o lidech.

Máte také nějaké vzory? Někoho, koho ráda posloucháte? Kdo vás ovlivnil v počátcích vaší kariéry?

Ano, je jich několik. Jistě, člověk vždycky hledá nebo poslouchá někoho, jehož hlas je podobný nebo se ubírá stejným směrem. To vám pomůže víc než poslouchat dramatický nebo lyrický soprán, když jste koloraturní. 

Například Edith Mathis. Poslouchat ji, jak zpívá Bacha nebo Brahmse, je božské, zejména její krásnou střední polohu. Absolvovala jsem s ní mistrovské kurzy, naučila jsem se od ní hodně o dikci a výrazu. A pak mě představila Hannah Ludwig, mé druhé učitelce, která mi otevřela hlas a tolik mě inspirovala celým svým uměním. Potřebujete někoho, kdo ve vás zažehne umělecký oheň a dodá vám sebedůvěru.

Ráda poslouchám rovněž Kathleen Battle, zpívá jako anděl. A technika Joan Sutherland?! To je úplně něco jiného. Ale páni! To, co dokázala se svým hlasem ve všech koloraturních rolích, její technika, ale i humor a lidskost… to všechno je velmi inspirativní.

A nesmím zapomenout na Theresu Stratas. Měla na mě největší vliv – nebyla jen jiskrou, byla celým ohněm, který mi otevřel vesmír. Když jsem ji poprvé slyšela zpívat, úplně mě uchvátila její Traviata. Říkala jsem si: „To je to nejkrásnější, co mohou lidé dělat a tvořit a dávat.“

Byl to pro vás zlomový okamžik, kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete být operní pěvkyní?

Určitě. Můj dědeček miloval operu, ráda jsem ji poslouchala, dokud mi neukázal nějaké úryvky v televizi. Ale vypadalo to tak nepřirozeně, zpěváci byli velcí a zpocení, tvářili se divně. Myslela jsem si, že to není nic pro mě. 

Ale když mi bylo dvanáct, viděla jsem v televizi Traviatu s Teresou Stratas. Úplně mě to pohltilo a celé druhé a třetí dějství jsem probrečela. Nemohla jsem pochopit, jak je to možné – je tam orchestr i sbor a soprán je i přesto slyšet. Chtěla jsem se naučit, jak takové tóny vydávat jen svým tělem, bez mikrofonů a dalších technických zařízení kolem. Říkala jsem si: „Prosím tě, Bože, dej mi nějaký talent a dej mi šanci se to naučit.“ Měla jsem velké štěstí na učitele, učila jsem se a učila a nikdy jsem nepřestala. Protože člověk nemůže nikdy přestat.

Dovedete si představit, co by se ve vaší kariéře muselo stát, abyste si řekla, že je čas skončit?

V okamžiku, kdy už by to pro mě nebylo vzrušující, bych si řekla: „Dobře, to je ta chvíle, kdy je třeba přestat.“ Pak je to ve chvíli, kdy to začne být příliš náročné.

Žijeme v těžké době po pandemii, mezi dvěma válkami. Máte pocit, že hudba je něco, co lidem pomáhá vnést do života radost nebo na chvíli zapomenout na špatné věci?

Hudba dodává sílu. Nemůže odstranit špatné věci, které se dějí, ale může lidi udržet při smyslech nebo jim pomoci k uzdravení. Začíná to však u nás samotných. Musíme jít dál, navzdory všemu, co se kolem nás momentálně děje. Musíme najít svůj střed a umět bojovat a nabrat sílu. Myslím, že právě k tomu slouží hudba. Nejen ta klasická, hudba obecně. Uvolňuje špatné energie, osvobozuje, léčí duši, sytí, vyživuje. Cení si naší historie a naší moudrosti.

V lednu jste debutovala v Růžovém kavalírovi v Berlínské státní opeře jako Maršálka. Ztotožňujete se s touto rolí? 

Ano, rozhodně. Je neuvěřitelné, co říká. Je to tak hluboké, tak pravdivé, tak lidské a tak nádherné. Maršálka je zachycena ve své době v soudobé společnosti a morálce. A v rámci hranic a limitů, které ji obklopují, dokáže některé z nich prolomit. Je to nádherná a neuvěřitelná cesta, kterou prochází. Využívá své moci a respektu, kterými v rámci svého postavení disponuje, k tomu, aby udělala něco dobrého. To je to, co by lidé u moci měli dělat.

Kdybyste mohla dát nějakou radu svému mladšímu já, jaká by byla?

Trochu víc si stát za svým. A pro mladé zpěváky obecně vždycky ráda cituji barytonistu Geralda Finleyho, který říká: „Zpívání si užívejte!“

Víte, že jste úspěšná operní influencerka na YouTube? 

Já? Opravdu? (smích)

Video, na němž zpíváte Královnu noci v Londýně, má přes 67 milionů zhlédnutí, což z něj dělá, předpokládám, nejpopulárnější operní video všech dob.

Páni, to je úžasné! Byl to můj debut v Královské opeře. Doufám, že z popularity toho videa něco mají. (smích) V tu chvíli se všechno spojilo. Režisérem byl David McVicar, dirigoval Sir Colin Davies, všichni jsme byli úplně na stejné vlně a když jsem viděla kostým a paruku, bylo všechno jasné. Byla to prostě ta nejdokonalejší výprava pro královnu. Mít za zády tři dámy jako bojovnice mi dalo křídla. Bylo to tak dramatické a prostě nádherné. Všechno se opravdu, ale opravdu sešlo a zafungovalo. A to se stává jednou za život. Neuvěřitelný okamžik.

Jaké jsou vaše plány na příští sezónu? Jaké role jsou před vámi?

Hodně teď pracuji na Straussovi. Pokračuju v Růžovém kavalírovi, pak mě čeká Arabella. Mám před sebou rovněž koncerty a písňové recitály, například ten s Jonasem Kaufmannem. Spolu budeme zpívat i v Netopýrovi, což je tedy další Strauss, ale Johann. Začala jsem také učit na umělecké univerzitě v Curychu, mám pět skvělých studentů. A protože moji synové chodí do školy a jsou v pubertě, chci jim být také nablízku.

Kdyby existovala opera o vašem životě, jak by se jmenovala?

Bože, to je otázka! To znamená, že musím odstoupit o krok výš a podívat se na všechno z jiné perspektivy. To někdy dělám. Víte, fanoušci mi někdy říkají La Luminosa (zářící, plnásvětla – pozn. red.). Myslím, že to by mohl být dobrý titul.