„K osobitě fyzicky angažovanému způsobu dirigování Petra Altrichtera patří, že provedení doslova odpracoval.“

„Vokálně velkorysý příspěvek Romana Janála k provedení díla co do sugestivní dramatičnosti působil charismaticky.“

„Dirigent zvýraznil úlohu strofického opakování i kontrastů mezi výkřiky vypravěče a sboru a dialogy hrůzostrašně nerovné dvojice.“

Rok české hudby 2024 je jistě dobrým důvodem k připomenutí Svatebních košil, zásadního díla Antonína Dvořáka. I když sto čtyřicet roků, které uplynou koncem listopadu od jejich zkomponování, není tak zcela kulatých. Středeční koncert v pražské Smetanově síni související s plánovanou novou nahrávkou vyzdvihl pod taktovkou Petra Altrichtera dramatičnost kantáty a skladatelovu nevšední invenci.

Svatebními košilemi, uvedenými v létě 1885 na festivalu v Birminghamu, pokračovaly zahraniční úspěchy Antonína Dvořáka. O rok dříve dirigoval v Londýně kantátu Stabat mater, která mocně otevřela jeho cestu do světového hudebního kontextu. Svatební košile byly první ze skladeb komponovaných pak na anglické objednávky. Pod autorovou taktovkou zazněly s velkým ohlasem při čtvrté z jeho celkem devíti uměleckých cest do Británie. V tamním tisku pak bylo možné číst: „Bez rozpaků opakujeme přesvědčení, že Svatební košile jsou nejoriginálnější a nejvýznamnější skladbou svého druhu, jež dosud byly provedeny o birminghamských slavnostech.“

Nové české nastudování nyní pro koncert konaný 30. října svedlo dohromady Český filharmonický sbor Brno, orchestr Prague Philharmonia a dirigenta Petra Altrichtera s trojicí pěvců – sopranistkou Veronikou Rovnou, tenoristou Richardem Samkem a barytonistou Romanem Janálem, který ve vypjaté roli Vypravěče provedení ruku v ruce se sborem zarámoval.

Janálův vokálně velkorysý příspěvek k provedení díla byl pod pěveckými nároky partu a v souběhu s již dosaženou délkou jeho kariéry hraniční, ale právě proto hodný obdivu – co do sugestivní dramatičnosti působil jeho přístup a vyznění jeho vstupů charismaticky. Richard Samek obdařil postavu Umrlce efektně stavěnými kantilénami. Vsadil na romanticky vybuzenou vokální opulentnost, která se k divokému přízraku hodí, o něco méně však myslel na podrobnější diferenciaci výrazu. Veronika Rovná je přes průraznou velikost svého volumenu paradoxně výrazově nejsilnější v tišších partiích, kde tolik neruší napjaté rychlé chvění jejího hlasu. „Duchova nevěsta“, jak mimochodem v překladu zní zaužívaný anglický překlad titulu kantáty, byla v její verzi mladistvě přímá, méně jímavá, ale v klíčových místech vzorově deklamující a s jistotou usazující do prostoru nejvyšší tóny.

Dívka, marně dlouhou dobu čekající na svého milého, se trochu rouhá… Dostane se do osidel démonů. Při noční cestě s domnělým ženichem je nucena odhodit postupně modlitební knížku, růženec i křížek. Zůstávají jí už jen ty košile z názvu temné básně, které pro něj ušila. Ve zjevné narážce na rubáše teď jedna pro něj, jedna pro ni. Teprve na poslední chvíli jí dochází, že jde o umrlce, který ji vede na hřbitov a na smrt – a v duchu lidové zbožnosti ji zachrání jen kající modlitba k Panně Marii. A také příchod rozbřesku. Lidem jdoucím později ráno na mši naznačuje rozsah předchozích hrůzných nočních scén už pouze „…panna v umrlčí komoře a na každičké mohyle útržek z nové košile.“

Zásadním způsobem se na dojmu z koncertu podepsal Petr Altrichter. Vyhmátl a podporoval v každém možném okamžiku romantickou emotivnost, s důvěrnou znalostí detailů rozehrával v průběhu nepřeberné množství proměn a odstínů. Orchestru ukazoval všechny dynamické, výrazové i tempové nuance. A v tektonice kompozice neučinil repetované textové výměny mezi sóly a sborem mechanickými, ale zvýraznil naopak úlohu strofického opakování i kontrastů mezi výkřiky vypravěče a sboru na jedné straně a dialogy bizarně a hrůzostrašně nerovné milenecké dvojice na straně druhé. Vynikající sbor inspiroval k přesnosti i velkému zvuku a dovedl dílo s rozmyslem i rozmachem přes všechny peripetie až k duchovností prodchnutému rozuzlení a nakonec i k vypointovaným závěrečným dvěma ťuknutým akordům.

K osobitě fyzicky angažovanému způsobu dirigování Petra Altrichtera patří, že provedení bezmála devadesátiminutové skladby bez oddechu doslova odpracoval. Byl to ale vklad, který se mnohonásobně vyplatil.

Po uvedení Svatebních košil se v britském tisku psalo také toto: „Dosud nikdy nevydobyl si skladatel triumfu zaslouženějšího.“ Víme, že se Dvořákovi podařilo tyto okamžiky později ještě nejednou překonat, nejvíc snad v prosinci 1893 při premiéře Novosvětské symfonie v newyorské Carnegie Hall. Pražské provedení Svatebních košil – moc pěkně navštívené, přestože bylo zorganizované zcela mimo všechna předplatné – nicméně důstojně připomnělo, čím a proč tak zaujal v srpnu 1885 v Londýně. Úderností baladického příběhu Karla Jaromíra Erbena otisknutou především do partu sboru a vypravěče, neotřelou působivostí dojmu a současně melodickou invencí hlavních témat a sólových vstupů, rozmanitostí a proměnlivostí vyjádřených nálad a nepřebernou fantazií vtělenou do orchestrálního přediva. Svatební košile jsou mistrovskou partiturou.

…………….

Čtěte také dva rozhovory, které na portálu KlasikaPlus.cz předznamenaly tento mimořádný koncert: S Romanem Janálem a s Richardem Samkem.

Foto: archiv projektu