„Přínosné však bylo slyšet domácí interpretační sestavu – českého dirigenta i orchestr a slovenského sólistu – v díle francouzského repertoáru.“

„Dirigent Jindra pracoval s dynamikou tělesa promyšleně a fyzicky intenzivně.“

„Ostravský večer připomněl, že francouzská hudba v našem prostoru neznamená nutně jen import stylu, ale i možnost tvořit vlastní, specificky středoevropskou interpretaci.“

Francouzský repertoár v českém prostředí bývá vždy událostí, která nevyhnutelně otevírá otázku kulturního překladu: Nakolik je možné zprostředkovat jemnost a aromatickou barevnost hudby, která se rodila v jiné krajině citlivosti, a to nikoli jen geograficky? Program čtvrtečního prosincového večera Janáčkovy filharmonie Ostrava, složený z Chaussonovy Básně o lásce a moři a Franckovy Symfonie d moll, před nás tuto otázku opět postavil – a možná úmyslně. V interpretaci orchestru pod vedením Roberta Jindry a se sólistou Pavolem Bršlíkem zazněla francouzská hudba, již lze chápat jako zajímavou syntézu: francouzský jazyk zvuku hraný se slovanskou mentalitou a temperamentem.

Chaussonova Báseň o lásce a moři, op. 19 (Poème de l’Amour et de la Mer) je skladba, která stojí na průhlednosti, na sametové práci orchestru a na schopnosti sólisty vyprávět intimní příběh nikoli silou, ale dechem. Zvolený tenorový hlas je v tomto ohledu dramaturgicky méně obvyklý – skladba bývá častěji slýchána se sopránem či mezzosopránem, tedy s hlasovými dispozicemi, které přirozeně lépe prostupují třpytivou fakturou orchestrálního doprovodu. Tenorista Pavol Bršlík (rozhovor čtěte ZDE) se role ujal s pochopením pro styl, jemně, s kultivovaností, která není samozřejmostí. Přesto se ukázalo, že akustické podmínky večera tenorové poloze v této partituře příliš nepřály. V nižších polohách byl text často málo zřetelný, hlas se občas ztrácel ve zvukové hladině orchestru – nikoli proto, že by orchestr vyloženě přehlušoval, ale že se zvuk v prostoru jednoduše „zalamoval“. Dirigent Robert Jindra i orchestr Janáčkovy filharmonie působili maximálně ohleduplně, dynamiku drželi při zemi, frázování bylo měkké. Problém tedy neležel v interpretačním přístupu, ale v samotné konfiguraci prostoru, která zjevně preferuje jasnější, pronikavější barvy sopránového rejstříku. Přínosné však bylo slyšet domácí interpretační sestavu – českého dirigenta i orchestr a slovenského sólistu – v díle francouzského repertoáru. Po časté přítomnosti zahraničních hvězd působí tato kombinace jako vítané připomenutí, že náš nejbližší prostor je sám o sobě kulturně bohatý a schopný nabídnout originální perspektivu. Zároveň se naplno ukázala kvalita některých sólistů orchestru: zejména cellista Jiří Hanousek zazářil ve svém partu způsobem, který lze bez nadsázky označit za archetypální připomenutí toho, proč má violoncello pověst nástroje „milostného hlasu“. Jeho tón byl měkký, přitom nosný, a nesl v sobě emocionální tvar skladby. Celkový dojem z Chaussona však zůstal lehce zastřený. Hudba, která tematizuje lásku v celé její polaritě, radostnou i bolestnou, ke mně tentokrát emocionálně nedospěla v plné síle. Jako by mezi posluchačem a hudbou stála jemná clona, nepatrně posunutá rovnováha zvuku, která nedovolila, aby se detailní struktury melodických linií plasticky vyjevily.

Franckova Symfonie d moll představuje proti Chaussonovi kontrast v téměř každém ohledu. Masivní orchestrace, těžké harmonické vrstvení, neustálý tok motivické práce – to vše klade na hráče vysoké nároky. O to cennější bylo, že orchestr neupadl do „převálcování“ zvukem, které bývá častou pastí této symfonie. Žesťová sekce zaslouží jednoznačnou pochvalu: hrála barevně, kultivovaně, nikoli na hraně zvuku. Hornové sólo v první větě bylo obzvlášť zdařilé, s ušlechtilým tónem a frázováním, které skladbě dodalo noblesu. Dirigent Jindra pracoval s dynamikou tělesa promyšleně a fyzicky intenzivně – je fascinující, jak mohou gesta vedená až z podřepu vyvolat v orchestru tak disciplinovanou koncentraci a napětí. A přesto: i tato symfonie zněla do jisté míry „česky“. Tím nemám na mysli nekompetenci, ale určité estetické vidění světa. Česko má dlouhou tradici lyrického, spíše emotivně měkkého symfonického zvuku a ten se ozýval i zde. Výhodou je, že tato měkkost brání přílišnému patosu. Nevýhodou však může být jistá ztráta francouzské brilance, průhlednosti a barevné ostrosti, které tato hudba často potřebuje, aby vynikly její impresionistické kořeny. Právě ve třetí větě se občas objevily tempové disproporce: doprovodné smyčce byly netrpělivější než dechové melodické linky. Tato drobná vnitřní nejednota způsobila, že barva a harmonické vyznění se místy nepotkaly v přesně daném okamžiku, což v hudbě postavené na soudržnosti motivických návratů může ubrat část účinku.

Hlavním tématem večera se pro mne stala právě otázka, jak funguje francouzský repertoár, když jej hrají hudebníci vyrostlí v jiné evropské hudební tradici? Existují výhody: slovanská emocionalita dokáže dodat francouzské hudbě jistou tělesnost, hřejivost, méně odstupu. V některých místech Franckovy symfonie to bylo přínosné, měla jsem pocit, že hudba pulsuje živěji. Nevýhody jsou však zřejmé také. Francouzská hudba stojí na precizní kresbě, na jemné artikulaci jednotlivých barevných vrstev, na zvuku, který musí být současně průzračný i dynamicky citlivý. Tam, kde se zvuk orchestru rozostří nebo kde se jednotlivé hlasy mírně rozejdou, ztrácí tato hudba svou nejtajemnější kvalitu: schopnost být prosvětlená a zároveň vnitřně vypjatá. Ostravský večer ukázal obě polohy. Zároveň však připomněl, že francouzská hudba v našem prostoru neznamená nutně jen import stylu, ale i možnost tvořit vlastní, specificky středoevropskou interpretaci. Není to méněcenné ani chybné; je to jen jiné.

Koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava byl pozoruhodný především tím, že vyvolal otázky, nikoli že by předkládal jednoduše triumfální odpovědi. Byla to interpretace, která ukázala limity akustiky i limity kulturního překladu, ale zároveň i potenciál orchestru, jehož hráči dokáží být jemní, pozorní a mimořádně soustředění. Zůstává dojem hudby, která touží být slyšena ve své nejjemnější podobě – a zároveň touží být pochopena v rámci jiného kulturního prostoru. A právě to je možná nejzajímavější moment večera: setkání dvou hudebních světů, které se ne vždy dokonale protnou, ale tím spíše otevírají prostor k přemýšlení.

foto: Petr Hrubeš