„Goldbergovy variace jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace.“

„Chci, aby interpretace mluvila sama za sebe – natolik, že interpret ustoupí do pozadí.“

„Svoboda není ústředním pojmem mého přístupu k interpretaci, tím je vyprávění.“

Jean Rondeau, jeden z nejvýraznějších představitelů mladé generace interpretů staré hudby, přetváří zažité představy o barokní interpretaci a posouvá hranice hudební autenticity. I to je důvod, proč si jej jako letošního rezidenčního umělce vybral festival Concentus Moraviae. Rondeau na něm představí hned čtyři pojetí Bachových Goldbergových variací, a to sólově, ve spolupráci se svým souborem Nevermind a nabídne také tímto ikonickým dílem inspirovaný vlastní autorský projekt UNDR, islandsky zázrak. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Rondeau otevírá dveře do svého světa – světa, kde se technická brilance snoubí s hloubavostí a hlubokým porozuměním hudebnímu kontextu a kde cembalo či jakýkoli jiný nástroj zní s naléhavostí a poutá příběhem úspěšně oslovujícím i dnešního posluchače. 

Začněme něčím obecnějším. Co vás stále přitahuje k barokní hudbě? Co nám z vašeho pohledu říká i dnes?

Především je to samotný nástroj – cembalo –, který mě přirozeně přitahuje k určitým repertoárům, konkrétně i v širším měřítku. Repertoár pro cembalo zahrnuje více než čtyři století a každý skladatel, který pro něj komponoval, zanechal pozoruhodně bohatou tvorbu. Z dnešního pohledu často označujeme veškerou tuto hudbu jediným pojmem ‚baroko‘, ale ve skutečnosti stylové posuny z jedné dekády do druhé zdůrazňují, jak rozmanitý a rozsáhlý tento repertoár ve skutečnosti je. Právě tato obrovská a zdánlivě nevyčerpatelná hudební krajina mě jako cembalistu denně inspiruje; je to nekonečné území, které lze prozkoumávat.

Jakou roli podle vás hraje historicky poučené, autentické provedení dnes? Je to cesta k větší svobodě, imaginaci, nebo k přísnější disciplíně a preciznosti?

Domnívám se, že obnovený zájem o rané texty a přehodnocení interpretace je třeba vnímat jako širší hnutí, jako reakci na rigidní a často sterilní rámec tradičního akademického hudebního vzdělávání. Co toto hnutí navrhuje? Zaprvé nový způsob přístupu k hudebním textům: jejich vrácení do historického a hudebního kontextu, přehodnocení otázky nástrojů a zvuku a aktivní zapojení do přehodnocení výzev, které představuje samotná interpretace. Tato etika nyní přesahuje hudbu sedmnáctého a osmnáctého století a vztahuje se na celý historický repertoár západní hudby. Pojem svobody, který zmiňujete, může být nejednoznačný, ale já bych navrhl toto: Svoboda vychází ze znalosti. Čím širší je naše porozumění a pohled na hudební text, tím více prostoru je pro skutečnou expresivní svobodu. Právě v rámci omezení formy může hudba najít svůj výraz… a osvobození.

Letos vystupujete na festivalu Concentus Moraviae jako rezidenční umělec. Můžete nám říct něco o programu, který jste připravil? Co a proč jste si vybral? Jaké poselství by měla vaše rezidence přinést posluchačům?

Myšlenkou tohoto rezidenčního pobytu bylo najít smysl ve vzájemném propojení jednotlivých programů. Vše jsem soustředil kolem Bachova monumentálního díla Goldbergovy variace. Představím čtyři různé verze: originál pro sólové cembalo a transkripci, kterou upravil můj ansámbl Nevermind pro barokní flétnu, barokní housle, violu da gamba a basso continuo. Tato transkripce byla vydána a nahrána a přináší nové pohledy na dílo pomocí nástrojů, které byly v Bachově době ústřední. Variace také zahraju na varhany. A nakonec představím soudobé dílo s UNDR založené na Goldbergově formě, dlouhou kompozici složenou ze třiceti kontrastních scén nebo vět, které sledují podobný směr, ale jsou vyjádřeny v dnešním hudebním jazyce a inspirovány idiomy dvacátého století.

Co vás na Bachových Goldbergových variacích nejvíce přitahuje a proč jste se rozhodl hrát je jeden večer na cembalo a druhý na varhany?

Je to dílo s nepřekonatelnou silou. Za svůj život jsem ho provedl více než dvě stě krát a nikdy mě neomrzí. Naopak. Pokaždé, když ho hraju, mě znovu překvapí. Tato skladba je nevyčerpatelným zdrojem inspirace. A protože varhany hrály v Bachově životě a hudebním světě tak významnou roli, bylo pro mě přirozené prozkoumat toto dílo také na tomto nástroji.

Když přistupujete k nové skladbě z barokního repertoáru, co rozhoduje o tom, jak ji interpretujete? Co vám dává „licenci“ k volné interpretaci a kde cítíte hranice autenticity?

Mým cílem při práci s hudebním textem je, aby byl co nejjasnější a nejsrozumitelnější. Chci, aby interpretace mluvila sama za sebe – natolik, že interpret ustoupí do pozadí. Čím více do ní vkládáte své ego, tím méně prostoru zbývá pro hudbu, aby mohla dýchat. Svoboda není ústředním pojmem mého přístupu k interpretaci, tím je vyprávění. Vyprávění příběhu. Jak mohu předat příběh, tak aby rezonoval emocionálně, s přesností a hloubkou? To je to, co považuju za klíčové.

Cembalo je často vnímáno jako nástroj s omezenou dynamikou, vaše výkony však působí nápadně expresivně. Pracujete záměrně s artikulací jako náhradou za dynamický kontrast?

Cembalo je v každém ohledu velmi jemný nástroj. Jeho mechanismus je mimořádně propracovaný a vytváření výrazu s ním je delikátní umění. Dynamika je neodmyslitelnou součástí hudby. Kde je hudba, tam je v jistém smyslu pohyb a dynamika. Ta se projevuje různě v závislosti na nástroji. U cembala se expresivita a dynamika vyjadřují především prostřednictvím takzvané artikulace, tedy množství prostoru nebo ticha, které záměrně nebo intuitivně necháváme mezi notami. Kolik významu přikládáme tichu, které předchází zvuku, v tom spočívá dynamická energie noty. Artikulace samozřejmě není jediným zdrojem výrazu na cembalu, ale zůstává zdrojem základním.

Vaše aranžmá a výběr repertoáru často působí velmi osobitě. Jak se rozhodujete, co zahrát nebo nahrát? Cítíte, že musíte k některým skladbám dozrát, než k nim přistoupíte?

Výběr repertoáru je především otázkou instinktu a věcí mého srdce. Snažím se být pozorný k tomu, zda je ten správný čas přistoupit k danému dílu nebo ho nahrát. Tato rozhodnutí jsou vždy výsledkem dlouhého procesu přemýšlení, zrání, trávení a destilace. Někdy jsou to projekce do velmi vzdálené budoucnosti, jako úkoly, které se nikdy zcela nenaplní.

Máte rovněž pedagogické zkušenosti. Jak vnímáte novou generaci cembalistů? Jsou více zaměřeni na historickou autenticitu, nebo na osobní svobodu?

Předávání znalostí pro mě vždy bylo zásadní, je to jádro mé praxe. To, co nazýváme starou hudbou, zažilo ve druhé polovině dvacátého století velký rozmach díky několika průkopnickým hudebníkům. Dnes je tento směr institucionalizovaný. To samozřejmě vedlo ke zvýšení celkové úrovně povědomí a dovedností, protože se tímto repertoárem zabývá stále více hudebníků. Neformuloval bych to jako binární protiklad mezi autenticitou a svobodou, jak naznačuje vaše otázka. Pozoruju, že se rozšířila znalostní základna a každý jedinec na tomto základě buduje svůj vlastní umělecký záměr. Pro mě je důležité, aby to zůstalo hnutím – živým a vyvíjejícím se – a neztuhlo v rigidní „školu“, což se, jak se obávám, pomalu děje.

Věříte, že hudba může zprostředkovat něco ‚za hranicemi slov‘, něco nevyslovitelného, nebo je to spíše rafinovaná estetická hra?

Je jasné, že hudba – stejně jako někdy ticho – dokáže vyjádřit něco, co slova nedokážou. Ale stále je to jazyk. A to je paradox, nad kterým se musíme zamyslet. Když hrajeme hudbu, jasně mluvíme jazykem, protože vyprávíme příběh. Ten může slyšet kdokoli, aniž by ho musel intelektuálně chápat. Nebo jinými slovy: je to jako xenoglosie, najednou mluvíme jazykem, který jsme se nenaučili, a přesto z nás proudí. Přijímáme ho, aniž bychom vždy dokázali vysvětlit proč…

……………

Reflexi vystoupení Jeana Rondeaua na MHF Leoše Janáčka v roce 2022 čtěte ZDE.