„S vibrafonistou Štěpánem Honem se na HAMU zabýváme psychickým a fyzickým zdravím hudebníků a snažíme se být průvodci v jejich vývoji – tak aby objevovali svou autenticitu a jedinečnou cestu v hudebním prostředí.“

„Naše hudba ve spojení houslí a vibrafonu je úžasná, plná kontrastů. Naše duo má pro nás stále hlubší smysl.“

„Někdy hudbu kombinujeme i se světelným designem, abychom poskytli celostní zážitek.“

Houslistka a pedagožka Ludmila Pavlová žije hudbou, ale stejně intenzivně i vším, co ji obklopuje – od dogdancingu přes chůzi po slacklině až po šití vlastních koncertních šatů. Její životní filozofie propojuje fyzickou i psychickou pohodu s hudební tvorbou, originálními projekty s vibrafonem i péčí o tři sta let staré housle, které jí daroval vídeňský sběratel. Na dnešek s vibrafonistou Štěpánem Honem připravila vystoupení na zámku ve Žďáru nad Sázavou, stala se však jedna nemilá věc…

Přišla jste na rozhovor se zajímavým pouzdrem na housle s malbou psa v přírodě. Jakou to má symboliku?

Pro mě velikou. Pejsek na futrále byl můj zvířecí kamarád – sheltie Early, kterého jsem měla v dětství. V pasteveckých plemenech jsem našla spřízněné duše, a tak mám teď doma Freddieho – zrzavou border kolii, jednu z nejchytřejších a nejaktivnějších psích ras. Kromě toho, že je Early ochránce mých houslí, je i ztělesněním toho, co mimo housle dělám. Například dogdancing nebo jízda na koni. Věřím, že všechno je se vším propojené. Že housle nejsou jen o hudbě, ale i o všem okolo.

V čem spočívá dogdancing?

Dogdancing je tanec se psem – v podstatě pejska naučíte určité povely a pak je spojíte do choreografie. Snažím se tančit na hudbu, kterou sama nahraju. Je to pro mě propojení s hudbou, tancem i mým psem.

A vy pořádáte i kurzy?

Ne, to ne. Tuhle zálibu si užívám sama za sebe; nejsem profík. Stejně tak, jako chůzi po slacklině a střelbu z luku – obojí vnímám jako zenová cvičení, kdy existuje pouze tady a teď, jinak se netrefím nebo spadnu. Slackline je takové dlouhé balanční lano, na kterém mě baví hlavně fakt, že pro její přejití bez pádu musí člověk myslet jen na bod, ke kterému směřuje, je nutné cvičit sebedůvěru a být uvolněný, přestože zpevněný. A protože mám ráda syntézu, ze slackline střílím i z luku nebo kroužím obručí Hula Hoop. Je to v podstatě balanční cvičení. Myslím si, že slackline je důležitá i pro hru na housle, aby měl člověk uvolněný horní aparát, zpevněný střed těla a zapuštěné nohy do země.

Zkoušela jste slackline i s houslemi?

Napadlo mě to, ale přiznám se, že se svými houslemi bych si to asi netroufla. Mohlo by mi to uklouznout a něco se stát…

Máte speciální housle. Můžete prozradit, jak se k vám dostaly?

Mám asi tři sta let starý nástroj. Nikdo neví, co přesně to je, ale pro mě jsou srdeční záležitostí. K nástroji mám vztah jako ke svému dítěti, byť děti ještě nemám. Je mi opravdu hodně blízký. Možná i tím, že jsem housle dostala darem od vídeňského sponzora, který vždy hovořil o nástrojích, jako by to byly živé bytosti.

Odkud housle pocházejí?

Pravděpodobně z Itálie nebo Holandska, ale přesný původ není znám. Ví se, že jsou vykládané velrybí kosticí, což se právě podle oslovených houslařů praktikovalo v období o tři sta let zpátky, chvíli v Holandsku a chvíli v Itálii.

Jak se tak mladému hudebníkovi stane, že získá takto vzácné, zajímavé housle?

Je to souhra náhod. Věřím v to, že se vše děje z určitého důvodu. To se mi potvrdilo i ve Vídni, kde jsem studovala u koncertního mistra a pedagoga Jiřího Pospíchala. Byla to úžasná zkušenost. Kromě toho jsem se tam seznámila se spoustou zajímavých lidí a někteří z nich pořádali domácí koncerty. Tehdy jsem spolupracovala s klavíristkou Magdou Amarou. Pamatuju si, že jsem hrála na jednom ze soukromých večírků, kterých se účastnil i sběratel houslí. Nabídl mi, že mi bezplatně zapůjčí nástroj. Spřátelili jsme se a on navštěvoval moje koncerty. Asi po roce za mnou přijel do Prahy a po jednom koncertě mi v restauraci oznámil, že se rozhodl mi nástroj věnovat.

Měl nějaký vztah k Čechům?

Myslím si, že ne. Prostě cítil, že se mnou tyto housle zarezonovaly natolik, že si nedovedl představit, že by na ně hrál někdo jiný.

Takže si vás typově pro ně vybral…

Asi ano.

Spolupracujete na svých projektech a koncertech s vibrafonistou. Housle a vibrafon – to je zvláštní spojení… Jak jste k němu došla?

Ano, je. Hraju s vibrafonistou Štěpánem Honem. Začali jsme spolupracovat před pěti lety a kromě koncertování také společně učit předmět na Akademii múzických umění, kde jsem právě dokončila doktorát. Vyučujeme předmět, který je nazvaný Autenticita a pružnost v hudebním projevu. Zabýváme se psychickým a fyzickým zdravím hudebníků a snažíme se být průvodci v jejich vývoji – tak aby objevovali svou autenticitu a jedinečnou cestu v hudebním prostředí i mimo něj. Právě to je navázáno na to, co dělám kromě houslí. Psychická, fyzická stabilita a duševní hygiena je v tomto oboru hrozně moc důležitá.

Ke koncertu se ještě dostaneme. Zeptám se ale na váš předmět, který vyučujete. Je po něm na AMU poptávka?

Ano. Život je provázen vývojem a profese hudebníka není mnohdy ani přímočará, ani jednoduchá. Kolikrát se může stát, že jde jedinec cestou, která není zcela jeho. Dělá spoustu věcí kvůli svému okolí a pak se může stát, že se necítí být na svém místě. A to je jedna z mnoha věcí, které se snažíme se studenty komunikovat. Vždycky mě toto téma zajímalo. Už před osmi lety jsem si u svých soukromých studentů všimla, že předávání zkušeností není jen o profesní stránce, ale i pozorování, co se děje kolem jejich hudebního života. Když jsem nastoupila na doktorát, tak se mi otevřela možnost požádat o evropský grant Excelent. Byl to obtížný grant. Já jsem ale vesele odjela na svatební cestu a protože byla uzávěrka projektu na odevzdání práce den po mém příjezdu z cesty, nepředpokládala jsem, že se budu o grant schopna ucházet. S manželem jsme ale odjeli putovat s batohem do přírody, takže jsme hodně chodili a mně se myšlenky a nápady samy uspořádaly v hlavě. Když jsem přijela domů, rozepsala jsem projekt přes noc v češtině i angličtině do detailů. Když pak přišly výsledky, dostala jsem myslím dokonce maximální počet bodů. Dodnes to nechápu. Asi to psalo mé podvědomí. Pak jsem měla téměř rok na to bádat a psát práci na téma Relaxace při hře na housle z psychologického, fyzioterapeutického a pedagogického hlediska.

S kým jste na projektu spolupracovala?

Měla jsem možnost na tom spolupracovat s psychology a fyzioterapeuty. Tím pádem jsem dávala jsem do souvislostí věci, které znám z houslového hlediska a zjišťovala styčné body s jejich profesionálním pohledem. Řešili jsme například detaily: jaké části těla jsou při hře zapojené, proč když mám ztuhlou pusu, tak si podrhabávám palec na noze, jak si poradit s trémou na základě dechu či vztahu s publikem a podobně. Výstupem byly techniky pro hudebníky, které měly pomoci s uvolněním při hře na nástroj. Po roce jsem se seznámila se Štěpánem. Pochopila jsem, že máme podobný styl myšlení, a tak jsme si řekli, že naše výzkumy propojíme a vedení HAMU to podpořilo. Také spojení houslí a vibrafonu je skutečně velmi neobvyklé. Dokáže vytvořit meditativní stav, a naopak být velmi energické, plné vášně a emocí. Pro naše nástrojové spojení toho zatím není moc napsáno.

Existuje nějaký originální repertoár?

Zcela originálního je velmi málo. My ale děláme různé úpravy, například Szymanowského nebo Ravela.

Skladby upravujete přímo vy?

Ano, my. Často je problém s tím, že se jedná o úpravu z klavírního partu, ale Štěpán má jen čtyři paličky oproti deseti prstům klavírístů. Řeší to například transpozicí a vynecháváním určitých tónů. Je neuvěřitelné, že to dokáže. Téměř nic nemáme zapsané do not, všechny úpravy si pamatujeme. Naše hudba ve spojení houslí a vibrafonu je úžasná, plná kontrastů. Mám pocit, že je zájem o ni čím dál větší a naše duo má pro nás stále hlubší smysl.

Jaká je po této hudbě poptávka? Osobně si myslím, že možná v současné době jde o druh klasiky, kterou může vyhledávat i mainstreamové publikum…

Je to tak. Máme před sebou na příští rok řadu koncertů. Chceme dělat i další kroky směrem do zahraničí. Projektu naprosto věříme a jsme pro něj zapálení. Někdy hudbu kombinujeme i se světelným designem, abychom poskytli celostní zážitek. Na mých stránkách si zájemci mohou najít i workshopy či hudební nahrávky se Štěpánem a na tuto platformu budeme i v budoucnu dodávat další materiály. Máme z toho velkou radost, protože nás to vnitřně naplňuje, je to ojedinělé a podobnou hudbu v České republice nikdo nehraje. To, co děláme se hodí na velká i komorní pódia.

Plánujete vydat i cédéčko?

Plánujeme. Přiznám se, že ne cédéčko, ale elpíčko. Myslíme si, že vinylová deska má v současnosti větší budoucnost. Lidé se k ní vrací. Cédéčko je na ústupu. Pokud by to neklaplo, budeme natáčet aspoň pro potřeby online světa. Nahrávací projekt je tedy u zrodu, ale ještě řešíme vizuál našeho loga. Má to nějakou posloupnost.

Co budete ve Žďáru dnes hrát?

Jak jsme oba aktivní, tak se bohužel stalo to, že měl Štěpán při sportu úraz a kvůli tomu dnes nemůže vystoupit. Mám nicméně dlouhodobý projekt s názvem Houslová virtuozita v průběhu staletí, který zahrnuje nejtěžší skladby pro sólové housle. Nejedná se však jen o kusy čistě virtuózní – vybírám takové skladby, které mají také duši a hluboký obsah. Celkovou dramaturgii provázím slovem a přibližuju posluchačům změny v chápání houslové virtuozity od baroka až po současnou tvorbu. V rámci tohoto koncertu zapojuju kromě světla také pohyb, ale více již neprozradím a těším se na všechny, kteří plánují přijít.

Vím o vás, že si na koncerty šijete šaty. Jak jste se k tomu dostala?

Moje babička byla švadlena. Bohužel zemřela příliš brzy, aby mi předala teoretické znalosti šití, ale asi mi něco z jejího nadání zbylo v genech, a tak jsem se rozhodla, že do své kreativní zóny a přípravy na koncerty zapojím i vizuální element – vlastní šaty. Vyjádření mé kreativity, které je vidět… Šiju intuitivně, doteď jen pro sebe, ale nedávno mě oslovila kamarádka, abych jí ušila svatební šaty, tak se na novou výzvu moc těším.

Děláte vlastní návrhy šatů?

Nedělám návrhy konkrétních střihů, jen si kreslím jejich ideu a pak se nechávám vést momentální inspirací. Podobně, jako se nechávám vést atmosférou při každém koncertě – i proto potřebuju při hře cítit zem a hraju bosa; i Štěpán hraje bos. Je to důležité pro to, abychom byli nohama pěvně na zemi a hlavou mohli létat v oblacích.

***

Shodou okolností právě kombinace houslí a vibrafonu zněla při nedávném koncertu řady Mosty soudobé hudby, který KlasikaPlus.cz reflektovala ZDE.

foto: archiv umělkyně / Milan Beran, Tomáš Krejbich, Jaroslav Pavel, archiv PKO