„Na těremin můžete interpretovat všechny nuance, třeba i glissando nebo vibrato, jako na smyčcových nástrojích.“

„Vynálezce jsem znala jako člověka aktivního, neustále pracujícího – do konce jeho života mi opravoval těremin, byl vždy připravený vyrazit na koncert.“

„Ze všeho nejdříve se musíte naučit koncentrovat na obraz zvuku a představu tónů ve vás.“

Těremin je bezdotykový hudební nástroj, který v roce 1920 vynalezl ruský fyzik a hudebník Lev Sergejevič Těrmen. Instrument je známý z oblasti filmové hudby, kde byl mnohokrát použit především v hororovém, mysteriózním a sci-fi žánru. Jeho možnosti tím ale zdaleka nekončí, věnovalo se mu a věnuje mnoho skladatelů z oblasti klasické hudby, mimo jiné Bohuslav Martinů. Hra na něj má svá specifika a je považována za velmi obtížnou. Rozhovor o tomto nástroji pro portál KlasikaPlus poskytla praneteř samotného vynálezce, celosvětově uznávaná těreministka Lydia Kavina aktuálně žijící v Oxfordu a Martin Jaroš, koncertní těreminista působící v České republice. Lydii Kavinu bude možné slyšet hrát 19. října na koncertě v Bratislavě v rámci festivalu Konvergencie.

Mohli bychom nejprve tento nástroj přiblížit lidem, kteří o něm zatím neslyšeli mnoho?

Lydia Kavina: Těremin je jedním z vůbec prvních elektronických hudebních nástrojů. Současně je to v podstatě jediný nástroj, na který se hraje bez fyzického kontaktu. Když se díváte na těremin, nejspíš by vás nenapadlo, že na něj můžete hrát hudbu. Asi byste si mysleli, že se jedná o nějaké zařízení. Tak, jako na každý jiný hudební nástroj, musíte se na něj nejprve naučit hrát, abyste mohli tvořit hudbu. Když pohnete rukou v blízkosti antén, měníte výšku a hlasitost tónu. V zásadě se učíme koordinovat naše pohyby, abychom mohli hrát konkrétní melodie a hudbu, jakou chceme. Zvukové pole je rozprostřené kolem antény a je možné ho používat i experimentálně – když rukou pohnete nahodile, uslyšíte zvukový chaos. Pokud ale chcete mít nad zvukem kontrolu, poté hrajeme směrem k anténě a zpět k našemu tělu, jako bychom rukou pohybovali na neviditelné struně. Blíže ke svislé anténě zazní vyšší tóny, ve větší vzdálenosti od antény zní tóny nižší. Nástroj má poměrně velký rozsah: obvykle mezi pěti a sedmi oktávami. Druhá vodorovná anténa slouží k ovládání hlasitosti. Ve větší vzdálenosti od antény je zvuk hlasitější, blíže k anténě tišší.

Je nějaký rozdíl mezi jednotlivými těreminy, co se rozsahu týče?

LK: Ano, existuje celá řada konstrukcí. Za posledních sto let se design vyvíjel od elektronkových objemných přístrojů až po menší nástroje vyrobené za pomoci moderních součástek. Přestože konstrukce těreminu je poměrně jednoduchá, není snadné postavit skutečně kvalitní, hudebně profesionální nástroj. Trvá dlouho, než se inženýrům podaří vyvinout nejlepší způsob konstrukce za použití moderních součástek a nejlepší způsob ladění nástroje. Profesionální nástroj by měl být spolehlivý a hrát tak, jak od něj očekáváte. Pokud jde o citlivost nástroje, měl by na vaše pohyby reagovat logickým způsobem, důležitý je i krásný zvuk. Další věcí je rozsah. Existují malé nebo jednodušší nástroje jako kapesní těreminy – tak malé, že se opravdu vejdou do kapsy. Ty mají většinou jen jednu anténu, obvykle bez dynamické kontroly. Rozsah takového nástroje je velmi omezený a není možné na něm tvořit cokoliv na profesionální úrovni.

Je komplikované cestovat s těreminem? Jak ho převážíte? Cestujete vždy s vaším vlastním nástrojem, nebo jste závislá na těreminu, který je k dispozici na místě? 

LK: Nástroj, na který hraju, není velký ani těžký. Je to profesionální t-Vox těremin, přibližně velký jako housle. Můžete ho snadno vzít jako příruční zavazadlo do letadla a cestovat s ním. Některé nástroje jsou větší nebo mají větší pouzdra, ale není pravidlem, že kvalitní nástroj je velký. Dříve se cestovalo s obrovskými bednami a navíc jste si museli vozit vlastní zesilovač, protože ne každý koncertní sál měl odpovídající vybavení. Dnes už cestuju pouze s tímto svým „malým houslovým nástrojem“, na místě ho postavím na běžný mikrofonový stojan a vše ostatní je už na pódiu připravené, včetně ozvučení.

Kolik takový nástroj stojí a kde je možné ho koupit? 

LK: Záleží to samozřejmě na konstrukci. Ceny začínají přibližně na padesáti až sto eurech za kapesní těreminy a mohou dosahovat až několika tisíc eur za profesionální modely. Ale pořád to není tak velká částka v porovnání s mnohými tradičními hudebními nástroji. V Evropě jsou nejdostupnější modely zřejmě Theremini – jeden z pozdějších modelů firmy Moog Music.

Existují nějaké další elektronické bezdotykové nástroje kromě těreminu, které se využívají pro koncertování?

Martin Jaroš: Setkal jsem se s laserovou harfou. Nemá struny, ale lasery nebo senzory. Ale nejsem si jistý, jestli ji můžeme označit za skutečný nástroj, možná by bylo vhodné označit ji za něco jako počítač.

LK: Ano, v současné době existuje velká spousta senzorů, které fungují buď s kamerou nebo s lasery, na magnetickém principu nebo na bázi infračerveného světla. Zajímavou věcí je, že těremin, který byl vynalezen více než před sto lety, byl v jistém smyslu vynalezen příliš brzy na svou dobu. Až v pozdějších dekádách jsme začali využívat elektronická zařízení, která reagují na náš pohyb bez doteku – třeba dveře, které se samy otevřou, když se k nim přiblížíme. Všechny další senzorové nástroje jsou spíše na experimentální úrovni – ve chvíli, kdy pohnete rukou, něco se změní, nic víc. Nemůžete na takové nástroje hrát Bacha nebo jakoukoli jinou skladbu z repertoáru klasické hudby. Na těremin můžete hrát s přesností, jako na kterýkoli jiný tradiční hudební nástroj – je to něco jako váš hlas. Laserová harfa není v žádném případě na takové úrovni.

MJ: Na těremin můžete interpretovat všechny nuance, třeba i glissando nebo vibrato, jako lze na smyčcových nástrojích. Má výrazové možnosti jako kterýkoli jiný hudební nástroj.

Lydie, můžete přiblížit, jaké byly vaše začátky s tímto hudebním nástrojem? Kdy jste se začala učit hrát?

LK: Začala jsem, když mi bylo asi devět let. Učil mě Lev Těrmen sám, vynálezce těreminu a současně můj příbuzný. Viděl můj hudební vývoj v dětském věku a navrhl, že mně bude dávat hodiny. Měli jsme je pravidelně, každý týden. Bylo to moje velké životní štěstí. Také mě představil různým skladatelům, dirigentům a lidem z orchestru elektronických hudebních nástrojů, což byl začátek mojí koncertní kariéry. Začala jsem vystupovat s orchestrem elektronických hudebních nástrojů, když mi bylo asi patnáct nebo šestnáct let.

Jak dlouho jste se učila u Lva Těrmena?

LK: Bylo to nejméně několik let. Ale naše komunikace trvala velmi dlouho, protože Lev Těrmen žil až do roku 1993. Také jsme spolu několikrát vystupovali. Na těchto koncertech Lev Těrmen mluvil o svých vynálezech a o svém životě a já jsem hrála na těremin. Je těžké říct, kdy moje studium u vynálezce skončilo – byli jsme v neustálém kontaktu až do jeho smrti.

Máte na něj nějaké konkrétní vzpomínky? Jaký byl?

LK: Ano. Nezáleželo na tom, jak dlouho jste ho znali – i lidé, kteří ho potkali jen jednou, si to setkání pamatovali po celý život. Potkala jsem mnoho lidí, kteří mi říkali, jak hluboký dojem na ně udělal. Byl to opravdu výjimečný člověk. Nebyl nijak výrazný, hlučný ani okázalý, ale měl v sobě světlo neustálé tvořivosti a mladistvé fantazie. Ten pohled v jeho očích, ten úsměv… nejvíc mě fascinovalo, že byl i v pokročilém věku zdravý a plný energie. Zemřel, když mu bylo 97 let, a já ho do té doby znala jako člověka aktivního, neustále pracujícího – opravoval mi těremin, byl vždy připravený vyrazit na koncert nebo klidně běžet na autobus. Něco takového vás ovlivní, cítila jsem vůči němu obrovský respekt. Chtěla jsem s jeho aktivitou držet krok a to mě motivovalo k tomu, abych se hře na těremin věnovala.

Martine, kdy jste s těreminem začal vy a proč jste se rozhodl hru na tento nástroj studovat?

MJ: Poprvé jsem narazil na těremin asi deset let zpátky. V té době jsem se učil hrát na klavír a přemýšlel jsem o studiu na konzervatoři. Jen jsem si tak na internetu hledal, které nástroje jsou nejtěžší na hraní, a našel jsem těremin. Přišlo mi to zajímavé, ale doopravdy jsem se na tento nástroj začal učit až mnohem později.

LK: Takže jste se chtěl postavit nějaké výzvě…

MJ: Tenkrát to tak úplně nebylo. Ale o několik let později, v roce 2020, když začala koronavirová pandemie, jsem byl doma a najednou měl spoustu času na knihy a na hudbu. Znovu jsem našel mnoho videí na Youtube s těreminem. Začal jsem číst o historii nástroje, vynálezci Těrmenovi a jeho životě a velmi mě to zaujalo. Rozhodl jsem se, že si těremin koupím a naučím se na něj hrát. Fascinoval mě jeho zvuk a způsob, jakým se na něj tvoří hudba. Koupil jsem si těremin od firmy Moog, ale zpočátku jsem se hodně trápil, naučit se na něj bylo mnohem těžší, než jsem si myslel. Jak říkala Lydia, není jednoduché sestavit dobrý, stabilní nástroj. U mého těreminu pole nereagovalo stabilně – přirovnal bych to k pocitu, jako by se v průběhu hry klavíristy klaviatura neustále pohybovala a některé klávesy se dokonce pomalu zvětšovaly. Levnější nástroje jsou také náchylné na vlhkost, teplotu a další vlivy. Často jsem cvičil mnoho hodin denně, ale pokrok nepřicházel. Až v roce 2024 jsem se spojil s jedním vynálezcem z USA, který u sebe doma vyrábí profesionální těreminy. Jeho jméno je Eric Wallin a dlouhodobě spolupracoval s mnoha koncertními hráči na výrobě tohoto nástroje, naslouchal jejich potřebám a přáním. Vytvořil digitání těremin D-Lev – stabilní, skvěle hratelný, vhodný pro koncertní využití. Tento těremin mi poslal Roger Hess, další Američan, který se na projektu podílel. Nabídl mi, že mi do České republiky pošle elektronické součásti D-Lev těreminu, které běžně nejsou na prodej. A když mi tento profesionální těremin dorazil, okamžitě jsem zaznamenal pokrok ve svojí hře a začal pořádat veřejné koncerty.

Absolvoval jste nějaké online lekce, nebo jste se na těremin učil prezenčně?

MJ: Nejprve jsem se přihlásil na Lydiin online workshop, který pořádá pravidelně každou neděli, ale cítil jsem, že se musím sám naučit základní věci a základní pohyby. Na začátku jsem se učil s klavírem – stiskl jsem klávesu a snažil se najít odpovídající tón na těreminu.

Přišlo vám těžké naučit se hrát na těremin?

MJ: Je to velice těžké. Zvlášť pokud je to váš první nástroj. Je velkou výhodou, pokud už máte nějakou zkušenost s hraním na jiný hudební nástroj.

Vnímala jste své začátky podobně, Lydie? 

LK: Trvalo mi roky, než jsem mohla vystupovat na pódiu a hrát virtuózní skladby na profesionální úrovni. Ale vezměte si třeba housle, také trvá mnoho let, než můžete začít koncertně hrát, musíte strávit minimálně deset nebo dvacet let cvičením. S těreminem je to stejné – musíte se naučit vše od hudební teorie přes repertoár až po interpretaci. Ale těremin se od ostatních nástrojů liší. V případě houslí nebo klavíru například zmáčknete klávesu a poté slyšíte zvuk – a takto se učíte o hudbě. Nejprve se učíte, které klávesy nebo struny máte stisknout a skrze to postupně pochopíte strukturu melodie. Ale s těreminem je to přesně obráceně. Nejdřív musíte mít v hlavě představu o melodii. Musíte ji být schopni slyšet svým vnitřním sluchem a potom začnete tyto tóny hledat ve vzduchu v poli kolem antény. A jak říkal Martin, je lepší, když máte nějakou předchozí hudební průpravu. Já jsem začala velmi brzy a učila se na těremin společně s tím, jak jsem se vzdělávala o hudbě. Dosažení profesionální úrovně mi trvalo o něco déle než v případě některých mých kolegů, kteří začali později, ale už s hudební zkušeností.

Jak je možné těremin studovat? Je možné se učit pouze soukromě, nebo existují i nějaké instituce či školy?

LK: První „školu těreminu“ svého druhu vedl Lev Těrmen, když žil ve Spojených státech ve třicátých letech. Měl desítky studentů a sám na těremin hrál skvěle – byl klasicky vzdělaný hudebník a měl nádherný hudební výraz. Díky tomu vznikla generace vynikajících těreministů, jako byli Clara Rockmore, Lucie Rosen, Samuel Hoffman a další, kteří přenesli těremin na koncertní pódia a hráli s takovým citem jako Lev Těrmen sám. Ale později, protože vynálezce strávil nějaký čas v gulagu a média nebyla příliš rozvinutá, zájem o těremin upadal. Všechno se změnilo až v devadesátých letech, kdy se stalo několik věcí – firma Roberta Mooga začala těreminy masivně vyrábět, vyšla kniha Alberta Glinského Theremin – Ether Music and Espionage, což je nádherná biografie Lva Těrmena, a film Stevena Martina Theremin: An Electronic Odyssey, který Těrmenův příběh představil světu. Já jsem v té době začala profesionálně vystupovat a také učit – své první studenty jsem měla v roce 1986. Spolu s výrobou těreminů od Mooga vyšlo i moje instruktážní video, takže lidé, kteří si nástroj koupili, mohli vidět, jak se na něj hraje. Ale především, v devadesátých letech hudebníci začali hledat nové elektronické nástroje, a tím se zájem o těremin znovu vzbudil.

Ve filmu Theremin: An Electronic Odyssey bylo skvěle vidět, jak Clara Rockmore na těremin hraje. Už jen sledovat její hru a inspirovat se tím, jak hýbe rukama, přestože nic nijak nevysvětlovala, byla vlastně nejlepší lekce. Clara měla jen velmi málo studentů, ale přesto ji můžeme považovat za naši učitelku – díky tomu nádhernému videozáznamu. Vidět, jak se na nástroj hraje, je obecně pro výuku těreminu jedna z nejcennějších věcí. Já osobně jsem po zhlédnutí Clařiných videí dokázala zlepšit svou techniku, přestože tehdy jsem už hrála profesionálně přes deset let. Mohla jsem změnit pohyby ruky, rozšířit si repertoár a povýšit svou virtuozitu.

Během posledních třiceti let se po světě vyvinulo několik „škol“ hry na těremin. Velmi kvalitní škola klasického těreminu probíhá v Rusku pod vedením pravnuka vynálezce Petera Těrmena. Kvalitní výuka je také v Japonsku od roku 2000 zásluhou Masami Takeuchiho. V Evropě máme různé akademie, kam lidé přijíždí z různých koutů světa, setkávají se, učí se hře na těremin a vytvářejí komorní soubory. Obvykle to vrcholí koncertem. Existují také těreminové tábory, které začaly v Kodani, a poslední se konal ve Spojeném království. Někteří lidé nemají dlouhodobý zájem, chtějí si to jen zkusit – proto vznikla organizace KidCoolThereminSchool. Je určena hlavně pro děti – obvykle deset až dvacet dětí společně hraje na asi deset nástrojů. Je to samozřejmě trochu zábava, ale přitahuje to zájem k nástroji.

Myslíte si, že do budoucna bude možné těremin studovat na hudebních vysokých školách, jako je Univerzita v Berlíně nebo Konzervatoř v Paříži?

LK: Otázkou je, jestli je to nezbytné. Těremin je jiný než ostatní hudební nástroje, protože se nelze naučit, jak se ho dotýkat, jak stisknout klávesu. Učitel vám nemůže fyzicky ukázat, jak má vaše ruka vypadat. Všechno se učí sluchem a zrakem. Samozřejmě je ideální, když máte příležitost pracovat v jedné místnosti s dobrým učitelem, ale není to nezbytné. Těremin se dá učit online mnohem snadněji než třeba klavír. Od začátku pandemie pořádám online workshopy každou neděli – je to už přes pět let. Je to svého druhu online škola těreminu. Na těchto pravidelných setkáních probíráme všechny možné techniky a oblasti, které s těreminem souvisejí. Zveme si také speciální hosty – profesionální hráče z celého světa, kteří vyprávějí o své cestě, zodpovídají technické a historické dotazy a mluví o tom, jak se pro těremin komponuje.

Co technika hry na těremin? Existuje nějaká univerzální pro všechny hráče, nebo každý člověk musí přijít na vlastní způsob, jak pracovat s těreminem?

LK: Základní technikou je „hraní podle sluchu“. Musíte si vycvičit uši, abyste dokázali zachytit tón, je to o koordinaci mezi vaším sluchem a pohybem. Pokud jde o tóny, které jsou blízko sebe, je lepší používat drobné pohyby prstů než jakékoli větší pohyby ruky. Ale to, jakým způsobem prsty používáte, se může lišit člověk od člověka – ne všichni máme stejné a stejně velké ruce. Základ spočívá v otevírání a zavírání prstů. To je něco zcela jiného ve srovnání s jinými nástroji, kde musíte stisknout klávesu, stisknout strunu nebo knoflík. U studentů se tedy hlavně zaměřujeme na to, aby získali plynulost pohybu, flexibilitu prstů a vyhnuli se nezdravým pohybům nebo tělesnému napětí.

MJ: Rád bych zmínil, že existuje německá koncertní těreministka Carolina Eyck, která vystupovala v roce 2019 v Rudolfinu s Fantazií Bohuslava Martinů a také účinkovala na festivalu Lípa Musica. Carolina Eyck používá a vyučuje techniku založenou na otevírání a zavírání ruky – sevřená ruka znamená jeden tón, zcela otevřená pak tón o oktávu výš (například c1 a c2). Tahle technika podle mě funguje nejlépe na kvalitních těreminech, jako je D-Lev, který mám teď z USA. Jsou totiž „lineární“, jako klaviatura klavíru, vzdálenosti mezi tóny ve vzduchu jsou stejné. Mnoho těreminů ale funguje spíš jako housle nebo kytara – nejsou lineární. To znamená, že vzdálenosti mezi nižšími tóny jsou větší a čím jdete výš, tím jsou vzdálenosti menší. Pokud byste na takových nástrojích použili techniku Caroliny Eyck, nemusí rovnoměrně fungovat v celém rozsahu. Já tuto techniku nikdy nepoužíval, protože jak už jsem zmínil, začínal jsem na levnějším těreminu, který nefungoval lineárně, takže hraju s více sevřenými prsty. Ale to je čistě moje osobní zkušenost – věřím, že pro mnoho hráčů je tato metoda užitečná a že funguje.

LK: Carolina Eyck je opravdu skvělá učitelka, její metoda prstokladu je velmi konkrétní a užitečná především pro lidi, kteří nemají předchozí hudební zkušenosti. Pracuje s jednoduchým principem číslování intervalů, od primy do oktávy, od jedné do osmi. To pomáhá strukturu hudby přiblížit a lépe pochopit, jak vystavět a porozumět melodii.

Co je pro vás nejtěžší při hře na těremin?

LK: Hrát čistě. (smích) Neustále musíme hledat ty správné tóny a velmi rychle korigovat intonaci, protože tóny (zvuky) jsou všude. Je to podobné, jako byste šli po laně – musíte neustále balancovat. Nikdy si nemůžete přesně říct, jak by váš pohyb měl vypadat nebo který sval musíte zapojit pro nějaký konkrétní pohyb. Jakmile ztratíte rovnováhu, padáte. Je to o neustálé sluchové pozornosti.

Je tedy i koncentrace jedním z nejnáročnějších aspektů hry na těremin?

LK: Ano, to je něco, co se musíme naučit ze všeho nejdříve, koncentrovat se na obraz zvuku a představu tónů v nás. Je to taky velmi zajímavé pozorovat třeba na workshopu nebo když někdo z publika po koncertě přijde a chce si těremin vyzkoušet. Každý, kdo se s těreminem setká poprvé, začne nějak pohybovat rukama, potom se ale musí zklidnit a najít jistý způsob meditace, podívat se dovnitř sebe a začít uvnitř poslouchat. Zachytit a najít ten velmi jemný pohyb, kterým se upraví zvuk. A to se děje hned v prvním okamžiku, kdy někdo k těreminu přijde.

MJ: Pro mě bylo například těžké ovládnout svůj dech. Když hrajete na běžný hudební nástroj, chcete se cítit uvolněně a přirozeně, nahlas a v klidu dýchat. Ale u těreminu to úplně nejde.

Jaké jsou podle vás, Lydie, nejtěžší skladby pro těremin? A jaký druh repertoáru hrajete?

LK: Hraju poměrně široké spektrum různých stylů. Nejsem profesionální jazzová hráčka, takže jazz moc nedělám. Ale hraju všechno ostatní – úpravy klasiky, jako je Bach, Saint-Saëns nebo Rachmaninov, nově zkomponované skladby pro těremin, například od Percyho Grangera, Schnittkeho nebo třeba současné skladatelky Lery Auerbach. Současné skladby často obsahují velmi složité rytmy a jsou náročné na intonaci. Existuje několik skutečně náročných skladeb v těreminovém repertoáru. Nejznámější je například Koncert pro těremin a orchestr ze čtyřicátých let od Anise Fuleihana. Na to, abyste zahráli finále tohoto koncertu, musíte být skutečně ve formě a ideálně mladí, protože je to jako maraton. Jsou tam velmi dlouhé pasáže velmi rychlého staccata. Ale ne nutně rychlá virtuozita je na těreminu to nejtěžší. Je spousta skladeb, kde je nejtěžší právě intonace. Například Grangerovy volné pasáže (free musics) jsou grafické partitury, ale současně jsou velmi přesné. Musíte to počítat jako na milimetrovém papíře. Musíte sklouznout do velmi konkrétního bodu v čase mezi tóny. Dále většina mikrotonální hudby na těremin je velmi náročná. Je to jako v jiném světě, myslím si, že se jednoduše musíte s tímto vnímáním hudby narodit. Víme například, že indická hudba je na bázi jiné stupnice, která má až dvacet tónů v rámci jedné oktávy. Lidé, kteří se tam narodí, už to mají v uších. Ale kdybych já měla hrát něco v rámci této dvacetitónové stupnice, byla bych ztracená, protože to nemám v sobě.

Pochopila jsem, že se oba dva snažíte těremin nějakým způsobem propagovat. Jaký je podle vás nejlepší způsob?

MJ: Minulý rok jsem hodně pořádal veřejné koncerty. Na mnoha místech jsem hrál Fantazii pro těremin Bohuslava Martinů symbolicky v rámci Roku české hudby. Byl jsem první Čech, který s ní vystoupil veřejně – v Poličce, kde se Bohuslav Martinů narodil. (Čtěte ZDE.) Tento rok jsem hrál například filmovou hudbu v Rudolfinu. V září jsem provedl světovou premiéru skladby Nagasacké pašije českého skladatele Daniela Forró, který žije v Japonsku. Snažím se těremin propagovat všude, kde jsem. Některé koncerty jsou domluveny na konec tohoto roku, příští rok bych měl v dubnu opět hrát v Rudolfinu, a v plánu jsou i další koncerty. Když mám komornější koncert, obvykle vyprávím o historii těreminu, o tom, jak funguje technicky a podobně. Posluchači si často na konci mého koncertu mohou hru na těremin vyzkoušet.

LK: Když jsem s těreminem začínala a Lev Těrmen ještě žil, těremin vůbec nebyl známý. Jen velmi málo lidí na celém světě o něm vědělo. Mluvím o sovětských dobách v sedmdesátých a osmdesátých letech. Možná to bylo proto, že Lev Těrmen už byl starý, že elektronická hudba nebyla vládou nijak podporována, možná ani lidé neměli o elektroniku velký zájem. To bylo období, kdy jsem začínala, a díky osobnímu vztahu s vynálezcem jsem chtěla pomoci ukázat tento nástroj široké veřejnosti, dostat ho mezi lidi. Bylo to takové moje poslání. Dnes už je situace jiná – na těremin hrají tisíce lidí. Proto si myslím, že nejlepší cestou, jak nástroj propagovat, je hrát kvalitní hudbu. Dobře ji interpretovat, mít kvalitní kompozice. Fantazie pro těremin od Bohuslava Martinů je zřejmě nejdůležitější skladbou v rámci této „mise“ ukázat, jak nádherným nástrojem těremin může být. Například Carolina Eyck pro propagaci těreminu dělá opravdu hodně tím, že otevírá nové možnosti jeho využití, zpívá s jeho zvukem a dělá to s úžasným citem a profesionalitou.

MJ: Fantazie od Bohuslava Martinů je velmi důležitou skladbou, protože Martinů je celosvětově uznávaný skladatel klasické hudby. Když někdo takový napíše skladbu pro těremin, je to pro propagaci nástroje obrovsky významné. Lucie Rosen si tuto skladbu objednala. V Caramoor Center nedaleko New Yorku, kde Lucie Rosen žila, byl díky mé iniciativě, když jsem vypomáhal s katalogizací v Institutu Bohuslava Martinů, nalezen dopis, který jí Martinů poslal. Píše se v něm, že na Fantazii pracuje a těší se, až skladbu sama uslyší. Myslím, že by se daly najít ještě další informace o procesu vzniku této skladby, což by mohlo být zajímavé.

Máte pocit, že roste komunita lidí spojených s těreminem? Znáte se navzájem?

LK: Komunita je už příliš velká na to, abychom se znali všichni. Samozřejmě známe většinu profesionálních těreministů, jsme většinou dobří přátelé. Sledujeme, kdo další do komunity přibývá. Jak už jsem zmínila, těremin si dnes kupují tisíce lidí, kteří na něj nějakým způsobem hrají, a někteří se o něj zajímají vážněji. Někteří lidé chtějí být součástí komunity, jiní lidé raději zůstávají sami. Ale rozhodně se to celé rozrůstá a vyvíjí do různých směrů.

Pojďme si teď ještě chvilku povídat o festivalu Konvergencie, který se koná v Bratislavě. Festival je spojený s osobností Bohuslava Martinů a Lydia tam 19. října vystoupí s jeho Fantazií pro těremin.

MJ: Kromě toho tam proběhne mnoho workshopů a prezentací. Dva dny před Lydiiným koncertem bude mít přednášku muzikolog a skladatel Aleš Březina o Bohuslavovi Martinů.

Bude to váš první koncert v Bratislavě, Lydie?

LK: Ano a současně moje první návštěva Bratislavy. Opravdu se těším. Pro mě je vždy hraní Fantazie Bohuslava Martinů velká radost. Hraju tuto skladbu už od roku 1996, moje první provedení proběhlo v Caramoor Center, v tehdejším sídle těreministky Lucie Rosen. Je to poměrně dlouhá doba, co ji hraju, umělecky jsem s ní rostla a mnohé prožila. V podstatě se ta skladba stala už mojí součástí, proto ji mám tak ráda. Věřím, že většina hráčů na těremin tuto Fantazii miluje, je to nádherná hudba. A také je skvělé vědět, že budu vystupovat s úžasnými hudebníky a druhý den po koncertě povedu v Bratislavě pro studenty masterclass.

Přeju vám krásný pobyt v Bratislavě!