„Přijeli do Ridgefieldu 1. května a na začátku partitury figuruje datum hned následujícího dne. I to je důkazem, jak moc se tehdy asi skladatel už těšil z města…“

„Skladba začíná výrazným třítónovým motivem, který po prvním poslechu už nelze zapomenout.“

„Za vznikem symfonie není zakázka. Martinů se spontánně rozhodl věnovat ji jako výraz vděku Kusevickému, šéfdirigentovi Boston Symphony Orchestra.“

Tři ze šesti symfonií Bohuslava Martinů měly během třinácti let premiéru v Bostonu. Další dvě zazněly poprvé rovněž v Americe, jen pátá v pořadí jako jediná v Praze. Symfonii č. 3, prostřední z těch tří „bostonských“, dokončil autor před osmdesáti lety, v červnu 1944, v Ridgefieldu ve státě Connecticut. Je vážná, vzdorná, odhodlaná.

Stát Connecticut leží na mapě Spojených států amerických na východním pobřeží mezi New Yorkem a Bostonem, výrazně blíž k prvnímu z velkoměst. Právě tam směřovali Bohuslav a Charlotte Martinů na prázdniny v roce 1944, po únavné a nepříjemné třetí zimě strávené v New Yorku. Z Evropy, na útěku před nacisty, připluli do Ameriky v březnu 1941. Na Manhattanu skladateli chyběla podle jeho slov možnost posadit se venku na terasu nějaké malé kavárny, avenue a ulice na něj padaly a svíraly ho… Pokud v létě 1942, vzdálen bezútěšně nekonečným a rušným newyorským ulicím, zkomponoval v Middlebury ve státě Vermont a v Mah-Kee-Nac Lake a v Manometu ve státě Massachusetts První symfonii a v létě o rok později v Darien ve státě Connecticut Druhou symfonii, na letním bytě vznikala i Třetí symfonie. Opět ve státě Connecticut, a to v Ridgefieldu. Vnitrozemské městečko se zachovanými historickými stavbami, v roce 1777 během revoluční války dějiště bitvy mezi americkými a britskými vojenskými silami, bylo v první polovině dvacátého století, tradičním zázemím pro letní sídla bohatých lidí z New Yorku.

Manželé Martinů tam našli možnost bydlení na jednom ze statků, tedy vytoužené prostředí ve volnější přírodě. Přijeli 1. května a na začátku partitury v pořadí již třetí symfonie figuruje datum hned následujícího dne. I to je důkazem, jak moc se tehdy asi skladatel už těšil z města…

Skladba začíná bez jakýchkoli introdukcí nárazem – výrazným třítónovým motivem, neklidným a plným síly, který po prvním poslechu už nelze zapomenout. Je základem průběhu celé první věty. Druhá věta, příbuzná pomalé větě nedlouho předtím dokončeného Klavírního kvintetu č. 2, získala formu jakoby nehybné kontrapunktické fantazie. Martinů se v ní vrací k neobarokním postupům, působivé plochy mají vyprofilovanou instrumentaci a naléhavě klidný výraz, znějí až velebně.

Třetí věta s napjatou atmosférou vyrůstá z hlavního tématu první věty, které však dospěje s velkou symbolikou až ke čtyřtónovému osudovému motivu citujícímu – podobně programově jako v Sukově Symfonii Asrael – Dvořákovo Requiem. Končí však rozsáhlou codou navozující pocit katarze. Dílo splňující až po okraj zásady klasické kontrastnosti sonátové formy, ale současně plné nové invence a fascinujícího osobitého řešení, nezapře dobu vzniku. Obavy z nekončící války, nedostatek informací od rodičů a přátel z Poličky a z Prahy, touhu po vlasti…

Nezvykle vážnou symfonii dokončil Bohuslav Martinů 14. června 1944. Byl na ni právem pyšný. Pokud se někdy uvažuje o tom, jestli se do jejího finálního vyznění mohla nějak promítnout informace o vylodění spojeneckých vojsk v Normandii 6. června a tedy čerstvá naděje že Francie, jeho druhá vlast, bude brzy osvobozena, jsou to spekulace. Je pravděpodobné, že koncepce díla už byla v té době zcela hotová. Premiéra se uskutečnila v Bostonu až o rok později, 12. října 1945.

Předchozí Symfonie č. 2, věnovaná krajanům, zazněla prvně 28. října 1943 k 25. výročí vzniku Československa v podání Cleveland Orchestra a dirigenta Ericha Leinsdorfa. V listopadu 1945, nedlouho po bostonské premiéře Třetí symfonie, pak poprvé zazněla i jeho Čtvrtá symfonie dokončená 14. června 1945, a to v programu The Philadelphia Orchestra řízeného Eugenem Ormandym. Pátou potom na Pražském jaru 1947 premiéroval s Českou filharmonií Rafael Kubelík.

Za vznikem 3. symfonie není žádná zakázka, Martinů se spontánně rozhodl věnovat ji jako výraz vděku Sergeji Kusevickému, šéfdirigentovi Boston Symphony Orchestra. Tedy umělci, který se svým tělesem na podzim 1941 zařadil od Martinů do programu jeho starší Concerto grosso a pomohl mu tak dát o sobě v Americe poprvé výrazně vědět. Umělci, který potom premiéroval na podzim roku 1942 v Bostonu jeho První symfonii. Objednal ji tehdy v souvislosti s úmrtím své manželky Natalie. Na její počest založil Kusevického hudební nadaci, a to s posláním podporovat současné skladatele a pomáhat při uvádění jejich děl. K tomu, aby hudbou mohla být uctěna její památka, bylo osloveno i několik dalších autorů.

S Bohuslavem Martinů se Kusevickij – dirigent ruského původu, kontrabasista a skladatel – znal z Paříže. Sovětský svaz opustil definitivně v roce 1920. V Bostonu působil pak v letech 1924 až 1949, i když se do roku 1929 ještě pravidelně vracel i do Francie, kde pod svým jménem pořádal koncertní řadu. Jeho americké aktivity, včetně vybudování tradice letních koncertů a vzdělávacích programů orchestru v Tanglewoodu, jsou považovány za zlatou éru Boston Symphony Orchestra. Kusevickij zemřel v Bostonu jako sedmasedmdesátiletý – roku 1951.

Na přímou objednávku Sergeje Kusevického vznikl rovněž Klavírní koncert G dur Maurice Ravela, Óda Aarona Coplanda, Prokofjevova 4. symfonie, Koncertní hudba pro smyčce a dechy Paula Hindemitha, Stravinského Žalmová symfonie a některá díla Alberta Roussela a Howarda Hansona. S podporou jeho nadace vznikla i opera Peter Grimes Benjamina Brittena. V sále Bostonského symfonického orchestru a pod taktovkou Kusevického měl 1. prosince 1944 premiéru také Bartókův Koncert pro orchestr. Brzy po válce pak mimo jiné Coplandova 3. symfonie, Bernsteinova Symfonie Věk úzkosti nebo Messiaenova Symfonie Turangalila…

A v lednu v roce 1955 ve stejné síni dirigoval Charles Munch první provedení další symfonie Bohuslava Martinů. Zkomponována byla v letech 1951 až 1953 a jako šestá v pořadí se stala symfonií poslední. Známá je nicméně víc pod názvem Symfonické fantazie. I s Munchem se Martinů znal ještě z meziválečné Paříže…

……………………..

Věděli jste, že…

…v Ridgefieldu zkomponoval na jaře 1946 Aaron Copland třetí větu své čtyřvěté Symfonie č. 3?

…v Ridgefieldu žil nějakou dobu exilový ruský dirigent Maxim Šostakovič, syn Dmitrije Šostakoviče?

…v Ridgefieldu pobýval česko-americký skladatel Václav Nelhýbel (1919–1996) a že tam v roce 1990 zemřel dirigent Peter Herman Adler, rodák z Jablonce nad Nisou, v USA mimo jiné dirigent Nové operní společnosti v New Yorku, umělecký ředitel NBC Opery a hudební ředitel Baltimorského symfonického orchestru?

…za letního pobytu v roce 1944 vznikal Ridgefieldský deník Bohuslava Martinů, obsahující řadu zajímavých skladatelových úvah o komponování a o fungování hudebního díla, o romantických mýtech a dalších mylných představách figurujících ve vztazích mezi autory, interprety a posluchači?

Foto: Wikipedia commons / FOTO:FORTEPAN / Zoltán Szalay, CC BY-SA 3.0, Wikipedia commons / Bain News Service photo / Volné dílo, Facebook BSO, archív Centra Bohuslava Martinů v Poličce, Wikipedia / Doug Kerr / CC BY-SA 2.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/)