„Třiatřicetiletý Jiří Habart příležitost využil vrchovatou měrou.“ 

„Hráči Komorní filharmonie by možná mohli odvádět své výkony poslepu, ale proč se sympatickému dirigentovi nepodřídit?“

„Vnitřní nastavení umožňuje Markétě Cukrové plně se vcítit se do textu a nálady Wagnerem zhudebněných veršů, ohromujícím vnějším znakem je pak uchopení nosným a přesvědčivým hlasem.“

Tři večery na pódiu pardubického Domu hudby byly v tomto týdnu svěřeny mezzosopranistce Markétě Cukrové. Přední česká pěvkyně se prvně 19. května stala protagonistkou květnových abonentních koncertů Komorní filharmonie. Vedle předem ohlášeného písňového cyklu Richarda Wagnera zazněly v jejím podání ještě dvě árie Cherubína z Mozartovy Figarovy svatby. Spolehlivý orchestr energicky a s citem řídil Jiří Habart.

Koncert nesl název Mozart & Wagner a každému z těchto autorů byla v programu věnována jedna polovina. Zatímco skladby prvního z nich jsou v Pardubicích doslova zdomácnělé, jinak tomu u orchestru haydnovsko-mozartovského typu ani nemůže být, díla Wagnerova se objevují v repertoáru Komorní filharmonie Pardubice poměrně zřídka a vždy se jejich provedení (Siegfriedova idyla oslovila posluchače shodou okolností v dubnu) stávají malým svátkem. Dramaturgie pochopitelně volí především ta, jež si vystačí s menším obsazením, na větší zkrátka a dobře nejsou kapacity ani prostor. Za Wagnerem znějícím ve vší jeho monumentalitě si pardubický milovník hudby musí dojet do Prahy či do Brna nebo rovnou za hranice naší země. Problém představují ve východních Čechách i inscenace oper německého velikána a jejich „dovoz“ z jiných tuzemských scén – do zdejších divadel se jednoduše nevejdou, jediným řešením je snad čas od času Smetanova Litomyšl. Přitom kupříkladu Tannhäuser by Kunětické hoře mezi Pardubicemi a Hradcem Králové hodně slušel a musel by působit a vyznít exkluzívně… Zanechme ale snění a vraťme se do reality. 

Co vybrat z odkazu Wolfganga Amadea Mozarta? Je-li k hostování na stupínku vybrán zástupce nejmladší české dirigentské generace, určitě bylo dobrým dramaturgickým tahem zaměřit se na rané období Mozartovy tvorby. A třiatřicetiletý Jiří Habart příležitost využil vrchovatou měrou. Mladistvou energii, s níž se pustil do práce, vtělil jak do úvodní předehry k opeře Lucio Silla, K 135, zkomponované autorem v šestnácti letech, tak především do apartně provedené Symfonie č. 29 A dur, K 201, skladby o pouhé dva roky mladší. Šlo o velmi zajímavé setkání svěžího mládí a zkušeného orchestru, „cepovaného“ Mozartem více než půl století. Mají-li členové pardubického orchestru geniálního Amadea dokonale přečteného, stejně pokaždé překvapí, jaké cesty volí k preciznímu provedení muži (a občas i ženy) s taktovkou. Jiří Habart sází na přesnost, jeho gesta jsou výrazná a nesmlouvavá, i když někdy mohou působit jako klidná a přátelská. Partituru i orchestr sleduje s velkou pozorností a v pravý čas udílí příslušný pokyn. Hráči by možná mohli odvádět své výkony poslepu, ale proč se sympatickému dirigentovi nepodřídit? Ta společná hra je vlastně velmi zábavná pro uši i oči a výsledkem je bravurně „odvedený“ Mozart, což místní publikum, z valné většiny rovněž odkojené a prosycené muzikou rakouského velikána v podání výrazných dirigentských osobností, kvituje s velkým povděkem. Ocení Habartův přístup a o přestávce pondělního koncertu se v některých skupinkách návštěvníků dokonce diskutovalo o tom, zda tohle nastudování Symfonie A dur snese srovnání s legendární nahrávkou Academy of St Martin in the Fields a sira Nevilla Marrinera, která zněla týž den na vlnách Českého rozhlasu Vltava. Snesla, přátelé, snesla… Bez přehánění.

Mladým dirigentem energicky uchopený Mozart se dal předpokládat, v případě Pěti písní na slova Mathildy Wesendonckové, WWV 91 Richarda Wagnera už mohly být predikce značně odlišné. Gejzír nespoutané invence nahrazuje melancholie, vyvěrající z okouzlení, touhy a možná i vědomí nemožnosti dovést lásku ke konečnému naplnění. Velký romantik hudebně vybavil verše osudové ženy vzbuzující v něm vlny emocí tolika přesahy, že orientace v nich, zvláště s přihlédnutím k jeho postupnému tíhnutí směrem k totálním principům transcedence (takřka úplná shoda některých myšlenek a motivů s těmi, jež později uplatnil v opeře Tristan a Isolda není náhodná), vůbec nemusí být pro dnešního posluchače jednoduchá. Každopádně vyžaduje od interpretů vedle citu lidskou zkušenost. Zejména od pěvkyně, na níž se logicky soustředí veškerá pozornost. A je moc dobře, že pro pardubický koncert byla oslovena skutečně „ta pravá“.

Mezzosopranistka Markéta Cukrová velkou sílu svého umění prokázala bez jakékoli pochybnosti. Její vnitřní nastavení umožňuje plně se vcítit se do textu a nálady zhudebněných veršů, ohromujícím vnějším znakem je pak uchopení nosným a přesvědčivým hlasem, jenž působivost vykazuje ve všech polohách. Projev sólistky byl omamný, skvěle se vyrovnala s ryze romantickými náladami první a druhé písně, aby se vzápětí, zejména ve třetí části Ve skleníku a v závěrečných Snech, úchvatným způsobem ponořila do hlubin nezměrné nadčasovosti, spojující trýzeň i naději tváří v tvář nadpozemskému nekonečnu. Něčeho takového je schopna jen skutečně vyzrálá osobnost. 

Ocenit je však nutné i orchestr pod vedením dirigenta, který ve druhé polovině utlumil své nasazení a volil umírněná gesta, čímž zcela správně vytvořil prostor pro protagonistku. Doprovodné těleso přesto působivě dokreslilo náladu celku s důrazem na jeho mnohovrstevnatost. Fascinoval mě zejména způsob, jakým Habart uchopil ve vší barvitosti pověstný „tristanovský“ motiv z úvodu písně Ve skleníku, ale i naléhavost vložená do provedení finálních tónů cyklu. Že jde především o ukázku správně nastaveného interpretačního citu, snad netřeba zdůrazňovat. 

Klid v publiku, následující poté, co dirigent odložil taktovku, vystřídaly nadšené ovace. Pěvkyně i dirigent byli několikrát vyvoláni a nakonec připravili s předem připraveným orchestrem všem přítomným velké překvapení v podobě přídavku. Markéta Cukrová se proměnila v Cherubína z Mozartovy Figarovy svatby a v brilantním, roztomilém a naprosto odzbrojujícím mladistvém rozpoložení zapěla jeho ikonické árie Non so più a Voi che sapete. A už byla v roztleskaných Pardubicích jako doma.

Foto/zdroj: Facebook Komorní filharmonie Pardubice