„Čím se Linek odlišuje od svých současníků, je zejména časté užívání češtiny ve skladbách.“

„Chtěl bych potvrdit nebo vyvrátit genealogickou souvislost mezi Linkem a Smetanou.“

„Asi bude dlouho trvat, než si budeme moci poslechnout Linkovu hudbu v podání Pražského filharmonického sboru, ale bylo by to krásné…“

Jiří Ignác Linek (1725–1791), od jehož narození letos uplynulo tři sta let, patří k pozapomenutým osobnostem z prostředí české kantorské hudby 18. století. Jeho význam je srovnatelný snad jen s osobností Jakuba Jana Ryby. O tom, proč má smysl se k Linkově hudbě vracet, je následující rozhovor s muzikologem Pavlem Ostrým. Skladateli věnoval disertační práci, za kterou získal Cenu prorektorky Masarykovy univerzity. Spolek Via ad Artem na 2. listopadu chystá koncert, který Linkovo výročí připomene v jeho domovském Bakově nad Jizerou.

Na úvod rozhovoru se nemohu nezeptat: Proč právě Linek? Čím vás oslovila jeho osobnost a dílo?

Českému skladateli Jiřímu Ignáci Linkovi a zejména jeho dílu se věnuji již deset let. Před tím, než jsem se mu začal věnovat, to pro mě bylo jen jméno v dějinách hudby, které mi nic neříkalo. Moje cesta k němu byla zcela pragmatická. Když jsem během svého bakalářského studia hledal téma závěrečné práce, věděl jsem jen, že bych se rád věnoval nějaké osobnosti z prostředí české kantorské hudby. Chtěl jsem tak jít ve šlépějích svého staršího bratra, který své bádání zaměřil na dílo Jana Jakuba Ryby. S touto vizí jsem šel za svým školitelem a společně jsme došli k Linkově jménu. Tak vznikla moje první analytická práce Mše A dur a G dur Jiřího Ignáce Linka (1725–1991), ve které jsem začal pronikat do jeho díla. Později, při výběru tématu diplomové práce a disertační práce bylo pro mě jasnou volbou udržení kontinuity – Linkovi se věnovat dále. Můj vztah k němu se vyvíjel postupně s ohledem na moji postupující práci.

Jaký byl Linek v porovnání s dalšími venkovskými a maloměstskými kantory? Čím vynikal?

Mezi kantory vyniká zejména svou skladatelskou plodností a nemalým hudebním nadáním. V tomto ranku ho mezi kantory překonává snad jen samotný velikán kantorské hudby Ryba. Ve své disertační práci Dílo Jiřího Ignáce Linka předkládám katalog více než tří set skladeb, u kterých je v archivech Linek uveden jako autor. Je možné, že některé ve skutečnosti nenapsal, každopádně, u drtivého množství je jeho autorství nesporné. Toto číslo je v kantorských poměrech obdivuhodné. Navíc mezi kantory vyniká užitím českých textů ve svých skladbách. Celkově se čeština objevuje zhruba ve čtvrtině jeho vokálně-instrumentálních skladeb, což je u kantorů (vyjma Ryby) opravdu neobvyklý počet.

Když se řekne venkovský hudební kantor, většině lidí se vybaví právě jméno Jakuba Jana Ryby, který byl o čtyřicet let mladší nežli Linek. Existuje mezi nimi nějaká souvislost? Nemyslím ani tolik hudební jako spíše ve způsobu jejich práce, prezentace, šíření hudby či edukace.

Jakub Jan Ryba svojí plodností, kompozičním stylem i hudebním rozhledem a uvažováním výrazně Linka, ale i ostatní kantory, převyšuje. Právem je označován za dovršitele kantorské tvorby. Je znám zejména kvůli své kantátové skladbě známé pod názvem Česká mše vánoční, kterou sám označuje za dílo „nižšího stylu“ čili pro sprostý lid, pokud bych použil soudobé výrazivo, a která se stala obětí mnoha variant a interpretačních úprav. Její význam však než v hudbě samotné spočívá zejména v použití českého textu na program kopírující části mešního ordinária (Kyrie, Gloria a tak dále). Vedle toho komponoval hudbu mnohem komplexnější a zajímavější ve „vyšším stylu“. Takovou skladbou je například Stabat Mater. Navíc se hudbě věnoval do hloubky i po teoretické stránce.

Linka tak převyšuje v mnoha ohledech. Navíc se odlišuje i jejich styl hudby. Ryba je klasicistní skladatel, Linek je více ovlivněn ještě barokní tradicí a jeho hudbu lze spíše označit za rokokovou, ač jsou v některých skladbách jasně patrné čistě klasicistní prvky. To, co je spojuje, je jejich učitelský úřad a funkce regenschoriho. Během těchto povinností jsou však schopni ještě velmi plodné práce. Oba byli určitě pracovití a cílevědomí lidé. Oba se potýkali s podobnými životními a pracovními problémy. Pokud bych měl rozdíl mezi nimi vystihnout jednou větou, řekl bych, že Linek je velkým skladatelem mezi malými a Ryba je malým skladatelem mezi velkými.

Jedna věc mi na tomto skladateli není jasná: Jak je možné, že byl ve své době váženým a uváděným autorem, když působil převážně jen v Bakově nad Jizerou, který já osobně znám jen proto, že odtamtud pocházejí moji předkové… a myslím, že jen málo lidí by toto městečko bylo s to najít na mapě, tenkrát stejně jako dnes…

Tato domněnka se ve starších zdrojích k jeho osobě opravdu objevuje. Já jsem k tomuto tvrzení spíše skeptický. O široké popularitě jeho díla na přelomu 18. a 19. století v kontextu širšího území Čech nebo Moravy nemůže být řeč. Určitým vodítkem nám může být rozšířenost opisů jeho skladeb, které se nacházejí na mnoha místech. Jedná se však jen o malé procento a u mnoha z nich není stoprocentně jisté, že jejich obsahem jsou opravdu Linkovy skladby. Zatím jsem došel k závěru, že byl v oblasti Bakovska, kde se šířily opisy jeho skladeb nejvíce, určitě významná hudební osobnost. Pravděpodobně měl určité kontakty i v Praze nebo také ve Slezsku (myšleno dnes Polské Slezsko), kde se opisy také nemálo vyskytují. Takže ano, řekněme, že byl váženým a uváděným autorem, ale jen v oblasti Bakovska a Mladoboleslavska, možná v Praze.

Když se podíváme na jeho tvorbu, jak byste charakterizoval Linkovu hudební řeč? Co ji odlišuje od jeho současníků, jako byli třeba František Xaver Brixi nebo Josef Václav Stamic?

Zajímavé, že jste zmínil zrovna tyhle dva. Řekl bych, že Stamic má vzhledem k okolnostem jinou hudební řeč. Je jedním ze zakladatelů klasicistní hudby. Jeho hlavní díla vznikají v době, kdy je Linek v podstatě začínající skladatel. K hudební řeči podobné Stamicově se přiblíží až o třicet let později. Je to dáno samozřejmě Linkovými možnostmi, venkovským prostředím a také typem skladeb. Linek byl venkovským skladatelem vokálně-instrumentální duchovní hudby určené převážně pro katolickou liturgii, kde se tradice barokní hudby držela déle. Stamic oproti tomu byl dvorní skladatel hlavně instrumentálních skladeb ve významném německém městě.

U ředitele kůru katedrály sv. Víta Františka Xavera Brixiho je situace jiná. Řekl bych, že je to skladatel, ke kterému má Linek nejblíže, a to nejen charakterem hudby. I když je Brixi mladší, a dokonce dříve zemřel, myslím si, že pro Linka byla jeho tvorba velkou inspirací. Na kůru bakovského kostela sv. Bartoloměje se totiž dochovala početná sbírka hudebnin, kterou Linek vytvořil se svým žákem a nástupcem Janem Augustinem Fibigerem. Tato sbírka obsahuje velké množství skladeb právě F. X. Brixiho.

Čím se Linek odlišuje od svých současníků, je časté užívání češtiny ve skladbách. Jak jsem již zmiňoval. Nebyl v tom sám a Ryba ho převyšuje, ale už mnoho dalších nebylo, kteří by češtinu užívali v takové míře. A toto je i hlavní Linkův přínos do české hudební kultury. Mezi nejznámější skladby v češtině patří zejména jeho pastorely, dále skládal české duchovní písně, litanie, sepolkra a jiné.

Kdy jste se poprvé seznámil s hudbou Jiřího Ignáce Linky?

První skladbu, kterou jsem od Linka slyšel, byla Symphonia Pastoralis ex C. Nahrávku jsem si našel na internetu právě při hledání vhodného tématu své bakalářské práce. Nikdy předtím jsem Linka neslyšel, nebo si toho nejsem vědom…

Jak výzkum probíhal? Musel jste doslova pátrat v archivech, nebo šlo spíš o systematickou katalogizaci známých pramenů?

Při výzkumu jsem se zaměřoval zejména na zdroje hudební povahy. To znamená hlavně rukopisy skladeb, které jsou v archivech vedeny pod Linkovým jménem. „Pátrat“ je asi silné slovo. Vzhledem k postupující digitalizaci je mnoho informací a archivních katalogů dostupných na internetu. Při zkoumání samotných rukopisů bylo však nutné archivy navštívit. Naštěstí převážná část těchto pramenů je uložena v archivu Českého muzea hudby, kde jsem strávil nejvíce času. Z fotodokumentace jsem pak mohl bádat v teple domova. Další rukopisy jsou například v Národní knihovně, v Moravském zemském muzeu a na dalších místech České republiky. V mé práci jsou zahrnuty také zdroje z Varšavy, Poznaně a Mnichova. Takže spíše šlo, jak říkáte, o systematickou katalogizaci pramenů, které ležely ladem v policích archivů.

Jaké zdroje jste při bádání používal? Měl jste k dispozici i deníky nebo dopisy, které by nám přiblížili Linka jako osobnost?

Jak jsem již řekl, zaměřoval jsem se zejména na Linkovo dílo. Je to z toho důvodu, že zdrojům k jeho životu se věnovala již na konci padesátých let 20. století muzikoložka Eva Mikanová. V tomhle ohledu tedy už nebylo co objevovat, jelikož dokladů o Linkovi jako takovém je velmi málo a jsou útržkovité. Linkova osobnost je tak zastřena mlhou a můžeme se jen domýšlet. 

Na jaký objev jste během bádání narazil, který vás nejvíc překvapil?

Pokud myslíte nějaký konkrétní objev, který by měl zásadní dopad na moji práci, tak takový asi nebyl. Vždy jsem měl ale radost, když se mi podařilo najít zase nějaký nový rukopis nebo jiný zdroj, o kterém jsem do té doby nevěděl. Myslím ale, že moje práce je tak trochu celkově objev. Objevuji nepoznanou a neprobádanou hudbu pro českou hudební kulturu, potencionální interprety a posluchače.

Možná největším objevem pro mě osobně bylo samotné vnímání Linkovy hudby. Na začátku jsem si pod vlivem existujících zdrojů, a že jich nebylo moc, o Linkově hudbě myslel, že není příliš komplikovaná, spíše jednodušší. Ale jelikož součástí mého bádání byla i neustálá spartace ne malého počtu jeho skladeb, tedy přepisu z rukopisů do moderní partitury, měl jsem možnost si poslechnout a poznat, že dokázal napsat i komplikovanou, interpretačně náročnou a obsahově zajímavou hudbu. Samozřejmě nedosahuje kvalit velikánů jako Haydn nebo Mozart, ale na poměry venkovského kantora je jeho výkon obdivuhodný.

Existuje ještě jedna věc, kterou bych považoval za zásadní objev, pokud by se mi podařila potvrdit nebo vyvrátit: tou je genealogická souvislost mezi Linkem a Barborou Linkovou, matkou Bedřicha Smetany.

Nedávno jsem četl, že v Linkově době vydal hrabě František Arnošt z Valdštejna dekret, který stanovil, že každý, kdo se chce věnovat jakémukoliv řemeslu, musí mít hudební vzdělání, čímž vlastně Linkovi přihrál nepřetržité množství žáků. Je to pravda, nebo to dle vašeho výzkumu bylo jinak?

Bakov byl v Linkově době součástí panství Valdštejnské větve z Mnichova Hradiště. A ano, toto nařízení opravdu bylo vydáno. Ne však Františkem Arnoštem, ale jeho dědem Arnoštem Josefem už na konci 17. století. Nezajistil tak Linkovi jen žáky, ale jemu samotnému příležitost hudebního vzdělání a hlavně posléze i několik generací schopných hudebníků a zpěváků. O jejich kvalitě vypovídají samotné Linkovi skladby. Valdštejnové z Mnichova Hradiště byli velcí milovníci a podporovatelé hudby. Svědčí o tom i fakt, že po omezení liturgické hudby Josefem II. na jejich panství toto nařízení nebylo až tak přísně dodržováno.

Jaká je podle vás největší překážka v tom, aby se hudba autorů jako Linek dostala do běžného koncertního provozu? Co mu jako česká hudebně orientovaná společnost dlužíme?

Myslím si, že převážná většina posluchačů tohoto typu hudby vyhledává v koncertních sálech spíše osvědčená jména, velké skladatele. Interpreti na to musí myslet a přizpůsobit se tomu. Je pravděpodobnější, že se sál vyprodá při uvedení Mozarta než při uvedení téměř neznámého českého skladatele. Vše je tak svázáno poptávkou a nabídkou.

Vnímám ale, že se ale situace zlepšovat. Vznikají a existují umělecké spolky, orchestry a sbory, které se přímo na oblast méně známé až nepoznané české hudby zaměřují. Určitou podporou by bylo používat skladby méně známých českých autorů hojněji v hudebně-edukačním procesu. U budoucích interpretů by se tak mohl k této hudbě vyvinout určitý pozitivní vztah a tento vztah by mohli předat i posluchačům.

Každopádně, asi bude dlouho trvat, než si budeme moci poslechnout Linkovu hudbu v podání České filharmonie nebo Pražského filharmonického sboru. Možná se ani nedočkáme. A asi by to bylo proti zásadám poučené interpretace, ale určitě by to bylo krásné.

Jaké jeho dílo by si člověk, který o něm nikdy neslyšel, měl poslechnout jako první? 

Jako první mě napadne Pastorální symfonie C dur, kterou jsem již zmínil. Parádní skladba v délce asi patnácti minut, kde je Linkova hudba jasně klasicistní, na druhou stranu to ale není skladba, která by ho jasně charakterizovala, už proto, že instrumentálních skladeb příliš nenapsal. Dále by si posluchač mohl pustit jeho pastorely. Odpovídající je například pastorela Mistře můj, známá také jako Pastorela iucunda (tedy příjemná pastorela), nebo velice jemná pastorela Ó, Jezulátko. Posluchač by však mohl nabýt stejného zkresleného dojmu jako já, jak jsem již psal, jelikož neexistuje příliš jeho nahrávek. A ty, co existují, zobrazují jen část jeho tvorby. Ale tu, podle mého názoru, nejzásadnější bohužel ne, a to jsou jeho mše a další duchovní formy.

Jak byste vysvětlil běžnému posluchači, proč má smysl věnovat pozornost autorovi, jehož jméno dnes zná jen hrstka odborníků?

Upřímně řečeno, asi bych tím neztrácel čas. Těžko se někomu vysvětluje něco, o co nemá téměř zájem. Je to otázka spíše osobního nastavení. S člověkem, který je otevřený, vnímavý, ochoten naslouchat a učit se nepoznanému, má smysl o takových věcech debatovat, mluvím čistě z vlastní zkušenosti. A je to radost, když hudebně nevzdělaný člověk po dlouhých debatách, posleších a vysvětlování uzná, že třeba hudba od Pendereckého, Meshuggah, Ornette Colemana nebo Mahlera má něco do sebe. 

Pro mě je nejdůležitější, co tato práce přináší mně. Mně působí radost a díky ní jsem se naučil mnoho věcí. Zároveň mě těší, že udělám radost několika dalším, s prominutím, magorům. Fakt, že tím přispívám k rozvíjení poznatků o české hudební kultuře, je pak pro mě příjemná nadstavba.

Jaký další skladatel by si podle vás zasloužil takovou pozornost či přímo znovuobjevení? Máte v tomto ohledu nějaké plány do budoucna?

Osobní plány asi ne, ale kdo ví. Stát se může. Jmen je asi mnoho, které by si to zasloužili. Pokud bych zůstal u českých kantorů, můžu začít už u samotného největšího kantora Jakuba Jana Ryby. Ten by si určitě zasloužil větší pozornost, než která je mu věnována jen o Vánocích. Velice zajímavé by bylo důkladně probádat kantorský rod Brixiů. Větší pozornost by si také určitě zasloužil Václav Pichl. Jmen v naší historii máme opravdu spoustu…