Stránky

„O citolibský hudební klasicismus se začal zajímat už za studií. Přivedla ho k němu náhoda.“

„Prý by měl spoustu materiálu ještě na další desky a knihy, ale v tom už bude muset pokračovat někdo jiný.“

„Životaschopná je pouze ta hudba, která má duchovní a citové zázemí.“

Sté narozeniny jsou takový malý zázrak. Vlastně možná dokonce velký. Skladatel Zdeněk Šesták je slaví právě dnes, 10. prosince 2025. Je tím pádem nestorem současné tuzemské hudby. Říkává prý, že by potřeboval dva životy: jeden na vlastní tvorbu, druhý na oživování hudebního odkazu citolibských mistrů, muzikantů působících v osmnáctém století v jeho rodišti nedaleko Loun. Dva životy nikdo nemáme, ale i tak může dnes Zdeněk Šesták spokojeně bilancovat: v jedné ruce potěžkává stovku svých skladeb, v druhé výsledky celoživotního muzikologického bádání a nadšeného úsilí, které věnoval Citolibům. Na obou stranách má určitě splněno.

Zdeněk Šesták, skladatel a muzikolog, citolibský patriot, ve dvacátém století neúnavnou aktivitou znovu vzkřísil díla hudebníků, kteří v jeho rodišti v 18. století působili na zámku Pachtů z Rájova a současně logicky i v místním katolickém kostele. Obětavým badatelským a edičním úsilím je postupně vymaňoval ze zapomnění a vytvářel provozovací notové materiály, takže řada děl ožila v koncertních programech a nakonec mohla získat svého druhu nesmrtelnost i v nahrávkách. Pozoruhodnou, pro svou dobu nicméně vcelku typickou citolibskou skladatelskou školu vyprofiloval z díla více komponistů, zejména Galliny, Lokaje, Venta a otce a dvou synů Kopřivů. Ukázalo se, že jde o barokní a klasicistní muzikanty evropské úrovně. Šesták se stal jejich faktickým objevitelem a návazně i neúnavným propagátorem.

Mimořádným talentem byl především Karel Blažej Kopřiva. Byl jen o několik málo dní mladší než Wolfgang Amadeus Mozart a zemřel rovněž mladý, dokonce už v devětadvaceti… Stal se jedním z nejlepších žáků známého pražského varhaníka a skladatele Josefa Segera. Napsal dvanáct symfonií, které se však nedochovaly, osm varhanních koncertů, z nichž se dochoval pouze jeden, sedm mší, Requiem in C a řadu offertorií, árií a varhanních preludií a fug. Chrámové dílo provozované v 18. století v kostele v Citolibech je na rozdíl od tamní hudby světské dochováno snad téměř v úplnosti.

Jedno z řady jmen patřících v polovině 18. století k citolibské hudební kultuře zcela neoddělitelně je také Gallina, původně ovšem Kalina. Zvláště Jan Adam byl velmi dovedným autorem s nekonvenční, osobitou invencí blízkou české lidové písňovosti a tanečnosti.

Jiný citolibský mistr, Jan Nepomuk Vent, se cítil nedoceněný a dvakrát se neúspěšně pokoušel o útěk z panství. Napotřetí to vyšlo, a tak přešel do schwarzenberských služeb v Českém Krumlově a později ve Vídni, kde zastával prestižní místo prvního hráče na hoboj a na anglický roh v Dvorní opeře. Proslul ovšem nejen jako interpret, ale i jako upravovatel hudby pro dechovou harmonii a jako autor.

Na ředitele zámecké hudby se na zámku vypracoval Jakub Lokaj. Mimo jiné složil nejméně pět mší, jedna z toho byla na český text. Jeho kmotrem a potom určitě i učitelem hudby byl Václav Jan Kopřiva, citolibský kantor, otec Karla Blažeje Kopřivy.

Kopřiva otec vystupoval vždy jako uvědomělý Čech. Měl proto velkou zásluhu na tom, že Citoliby a okolní obce, kde se už v době germanizačních snah začal povážlivě rozmáhat německý živel, zůstávaly české. Kopřivovými žáky byli v Citolibech všichni další – Jan Adam Galina, Jan Vent, Jakub Lokaj, hudebníci jako Maxant, Rokos a Pavlovský, kantoři z rodu Bělohoubků a Fořtů… a samozřejmě i jeho dva synové: Karel Blažej a Jan Jáchym. V díle Václava Jana Kopřivy figuruje dokonce Missa pastoralis střídající odvážně, téměř bezprecedentně, latinský text mešního ordinaria s prostými českými pastorelovými glosami a úvahami. Připomíná to Rybovu Českou mši vánoční, ale nezapomeňme, že ta vznikla daleko později…

O citolibský hudební klasicismus se Zdeněk Šesták začal zajímat už za studií. Přivedla ho k němu náhoda – prohlížení Dlabaczova lexikonu českých umělců ze začátku 19. století. A během listování objev hesla Urtica, latinské podoby jména Kopřiva… 

První veřejný koncert z postupně rekonstruovaných děl připravil Zdeněk Šesták už v roce 1949, když se v Citolibech na staré škole odhalovala pamětní deska rodině Kopřivů. Jeho první dvoudeskový výběr z hudby citolibských mistrů vyšel v Supraphonu však až při ideologickém uvolnění, v roce 1968. Další pětialbum následovalo roku 1985. Zvláště po roce 1990 se zásluhou Zdeňka Šestáka hrála citolibská hudba na řadě koncertů a festivalů a dnes je určitě už dostatečně zavedeným pojmem, součástí povědomí o české hudební minulosti. V roce 2009 vydal publikaci Musica antiqua Citolibensis a v roce 2024 knihu Citolibská hudební kultura v kontextu severozápadních Čech… Prý by měl spoustu materiálu ještě na další desky a knihy, ale v tom už bude muset pokračovat někdo jiný. 

Zejména duchovní skladby citolibských mistrů jsou poutavé, svěží a zajímavé. Za poslech však rozhodně stojí i Šestákova vlastní díla, mimochodem ani trochu starými mistry neovlivněná. Žádný neoklasicismus nebo neobarokní styl, ale přiměřeně náročná, přitom sdělná hudba dvacátého století… 

Narodil se v Citolibech do hudební rodiny. Otec byl sice úředník, ale byl velmi dobrým violoncellistou, hrál v Lounské filharmonii a v Železničářské filharmonii v Praze; matka byla učitelkou a dobrou altistkou, zpívala v citolibském chrámovém sboru. Jejich syn už během gymnaziálních studií působil jako druhý varhaník v místním katolickém chrámu a jako flétnista v Lounské filharmonii. Zpíval rovněž v padesátičlenném citolibském mužském sboru Pěvecko-zábavního spolku. 

Jeho Missa sancti Georgii z tohoto období, jeden z prvních kompozičních pokusů, měla premiéru na domácím kůru. Šlo o jednu ze skladeb, které mu usnadnily přijetí na skladatelské oddělení Pražské konzervatoře. Paralelně s tamním studiem se věnoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy u Josefa Huttera a Jana Němečka hudební vědě. A navštěvoval rovněž přednášky prof. Jana Patočky o předsokratovské filozofii. Podnítily jeho zájem o antiku natolik, že se později stala inspirací pro mnohé jeho skladby. 

Po absolvování vojenské služby, kdy byl jako flétnista členem divizní hudby, působil Zdeněk Šesták v polovině 50. let v hudebním oddělení Ústředního domu lidové tvořivosti v Praze, v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a v Ústředním domě armády. A pak už zůstával pouze skladatelem ve svobodném povolání. Jen v letech 1968 až 1969 byl krátce ústředním dramaturgem symfonické, komorní a vokální hudby v Československém rozhlase.

Šestákova hudba nikdy nepodléhala módním vlnám, není v ní přítomna snaha po líbivosti. Skladby mají pevný a přehledný tvar, hudebními prostředky často řeší etické a filozofické otázky, jak napovídají i jejich názvy. K námětům ho přivádělo stálé studium antické filosofie a barokní homiletické literatury, tedy výkladů biblických textů určených jako kázání do bohoslužeb, ale mnohdy nalézal podněty ke komponování i v šířeji vnímané literatuře a poezii a v obecné historii. 

Stačí připomenout jeho první podstatný tvůrčí počin na symfonickém poli, skladbu, která vytryskla v důsledku mocného společenského impulzu, jímž byla sovětská okupace započatá 21. srpna 1968. Tehdejší zážitky se promítly do Šestákovy Druhé symfonie. A nebo houslový koncert s titulem Sursum corda (Vzhůru, srdce), napsaný v roce 1981: ten má být jeho odpovědí na normalizační letargii.

Rozsáhlé Šestákovo dílo tvoří stovka kompozic – symfonických, vokálně symfonických, koncertů, komorních děl… početná tvorba písňová a sborová včetně skladeb na latinské liturgické texty a texty biblické… i instruktivní skladby. Je to hudba obsahově závažná, hluboká filozofickým pojetím, často velmi expresivní a vyhrocená vnitřními zápasy dotýkajícími se samotného smyslu lidského bytí s jeho touhami, úspěchy i prohrami. Autor ostatně vychází z přesvědčení, že životaschopná je pouze ta hudba, která má duchovní a citové zázemí.

Rok 2025 je rokem sedmistého výročí první historické zmínky o Citolibech, obci nedaleko severočeských Loun. A 10. prosinec 2025 je dnem stých narozenin Zdeňka Šestáka. Pěkná souhra čísel.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Wikipedia, Josef Váša, archiv města Citoliby