„Zajímavé bylo, že uvedené bloky skladeb byly proimprovizované, a tak se jednotlivé kusy slévaly dohromady.“

„Během strhujícího vystoupení kontrabasista podrobil svůj nástroj rozmanitým technikám zahrnujícím i hru štětcem, kovovými pruty nebo smyčcem bez žíní.“

„Projev dua Terra Incognita i hudební obsah jejich vystoupení byl o poznání klidnější než v první půlce večera.“

Úterní podvečer v pražském kostele U Martina ve zdi patřil experimentální hudbě a improvizaci. Kontrastní program připravila dvě dua – Maya Homburger a Barry Guy zahráli na housle a na kontrabas, Jiřina Marešová a Matouš Vlčinský pak na varhany a na klarinet. Koncert v rámci festivalu Prague Music Performance představoval nevšední hudební zážitek s dopředu neočekávatelným průběhem. Pražské publikum otevřené všemu novému jej však náležitě ocenilo.

Festival Prague Music Performance zaujímá na poli pražské hudební scény zajímavé místo. Nejedná se totiž ani o festival populární hudby, ani o festival hudby ryze klasické. Rozhodně se však jedná o festival hudby nesmírně zajímavé, kombinující různé styly a žánry – dalo by se v kostce shrnout, že jde o jakýsi artový počin. Festival byl zahájen na konci září v Sukově síni v Rudolfinu koncertem uznávaného klavíristy Alfreda Brendela spojeného se křtem jeho nového DVD. Hned druhý koncert však posluchačům naservíroval poněkud kontrastní hudební sousto.

V úterní podvečer se sešla v kostele svatého Martina ve zdi dvě dua věnující se experimentální hudbě a improvizaci. Ačkoliv všechny hudebníky spojovalo především právě umění improvizace, vystoupení byla v lecčem odlišná. Koncert zahájili zahraniční hosté, tedy duo sestávající z partnerské dvojice švýcarské houslistky Mayi Homburger a anglického kontrabasisty Barryho Guye. Smyčce později vystřídaly varhany a klarinet, které rozezněli domácí umělci Jiřina Marešová a Matouš Vlčinský.

Maya Homburger započala budovat kariéru v oblasti interpretace staré hudby a stala se uznávanou hráčkou na barokní housle. Barry Guy je známý především pro svůj experimentální přístup k hudbě, a to zejména v oblasti jazzové improvizace a kompozice soudobé hudby pro rozmanitá hudební uskupení. Je zřejmé, že výsledek takového spojení bude přinejmenším nepředvídatelný. Skutečně – hudba, kterou umělci v průběhu přibližně hodinového programu zahráli, pravděpodobně nemá obdoby. Své vystoupení započali blokem čtyř skladeb – nejprve zazněl gregoriánský hymnus Veni Creator Spiritus, následovala Růžencová sonáta č. 1 Heinricha Ignaze Bibera, poté Hommage à J. S. B. Gyögye Kurtága a na závěr Guyovo Five for Anja.

Zajímavé bylo, že uvedené bloky skladeb byly proimprovizované (zejména ze strany kontrabasisty Guye, který doplňoval doprovod i pod houslová sóla), a tak se jednotlivé kusy slévaly dohromady. Posluchač tak poznal přechod do další skladby vždy až po chvíli. Hranice mezi posledními dvěma soudobými skladbami byla prakticky nerozeznatelná. Následný sólový Guyův Peace Piece ukázal kontrabasistovu techniku hry pizzicato (i když slovní hříčka v názvu působila předem zajímavěji než později obsah skladby právě ve vztahu k jejímu názvu). Koncert poté pokračoval v podobném duchu jako jeho úvod. Mezi další provedené kusy patřily vedle Guyových a Kurtágových skladeb například ještě části Biberových a Bachových sonát.

Za zmínku ovšem stojí Five Fizzles, opět sólový Guyův výstup, představující cyklus pěti drobnějších kompozic. Posluchači byli svědky strhujícího hudebního, ale i vizuálního vystoupení, během kterého kontrabasista podrobil svůj nástroj rozmanitým technikám zahrnujícím i hru štětcem, kovovými pruty nebo smyčcem bez žíní. Chvílemi až afektovaný projev výstižně shrnul Guyovu tvorbu. Vedle melodicko-harmonických motivů pracuje se zvukem jako takovým, a tak se v jeho tvorbě často objevují flažolety, glissanda, útržkovité „šmidlání“ střídavě na začátku a na konci hmatníku a podobně. Tytéž prvky používá v houslovém partu, píše-li skladbu pro duo.

Po krátké přestávce, v průběhu které učinilo publikum manévr čelem vzad, nastoupilo na opačné pódium duo Terra Incognita (Nepoznaná země). Klarinetista Matouš Vlčinský a varhanice Jiřina Marešová stavějí svá vystoupení na „totální improvizaci“ na různá témata (slovní – nehudební). Ta podle programu není harmonicky ukotvená, reálně je však nesrovnatelně ukotvenější, než byla tvorba předcházejících hudebníků. Vlčinský na úvod vystoupení upozornil, že témata v ten večer provedená improvizují úplně poprvé. Zároveň věnoval tuto část koncertu památce Václava Havla, který by v ten den oslavil narozeniny.

Úvodní kus Connecting skutečně propojil jednak umělce vzájemně mezi sebou a také publikum s umělci, čímž navodil příjemnou a možná trochu tajemnou atmosféru. Projev i hudební obsah byl o poznání klidnější než v první půlce večera. V následujících Antikódech přišla varhanice Marešová s velmi zajímavou invencí v podobě rychlých motivů ve vyšším rejstříku nástroje. Člověk si prostě v tu chvíli řekl, že to je přesně ono (a nemusel k tomu nutně znát Havlovo dílo – umělci sami avizovali, že se nejedná o zhudebnění kaligramů, odkaz spočívá jen v názvu). Naopak klarinet pokračoval v podobném duchu, jaký nastolil v prvním kousku, a tak se charakter hudby obou vystupujících začal trochu rozcházet.

To pokračovalo v Perském koberci, kdy varhanice přesedla k cembalu a využívala různých tónů a ruchů. Vedle nich působily dlouhé klarinetové melodie trochu rozpačitě. V pravý čas však nastoupil Žalm 130, De profundis, který uvedl Vlčinský zpěvem a společně s varhanním doprovodem nastolil atmosféru, ve které se i později s klarinetem cítil jako ryba ve vodě. Vystoupení pokračovalo kusem pojmenovaným Pařížská modř, který měl opět tendenci sklouzávat stále ke stejnému charakteru, avšak na závěr z něj klarinetista vybruslil příjemnou bluesovou melodií, čímž vnesl do koncertu další nový prvek.

Vystoupení skončilo dvěma kusy opět odkazujícími na Havlovu tvorbu – Largo desolato a Záchvěvy. Zatímco první improvizace byla podobná všem předešlým, poslední jmenovaná přinesla další nové invence, neboť se zdálo, že motiv chvění oběma hudebníkům docela sedl. Vsuvku mezi těmito dvěma tématy tvořil umělci nazývaný „impromat“. Při něm si mohlo publikum zvolit téma improvizací, a tak si vyslechlo například také Naději nebo Obejmutí svého stínu.

Netradiční koncert posluchači ocenili a muzikanty v průběhu večera podpořili vydatným potleskem. Ostatně Maya Homburger sama publiku poděkovala za nevídaný zájem a připojila také pochvalný komentář k pražskému městu, kam se dostala tentokrát poprvé v životě. Festival pokračuje dvěma koncerty v divadle Archa, kde se představí nejprve experimentální skladatel Anthony Braxton a později členové rockové kapely King Crimson. Závěr programu představí dvojici Aigel, která do klubu DOX+ přiveze elektronickou taneční hudbu a hip hop.

Foto: Vojtěch Havlík