„Koncert Ravela je vskutku radostným dílem na poslech a, jak se ukázalo, i na hraní.“

„Publikum bylo Bavouzetem naprosto unešené, strhl se velký potlesk.“

„Orchestr ukázal ve své plné kráse celý dynamický rozsah, schopnost vykreslit dramatická i lyrická místa.“

Třídílná série koncertů SOČRu Ten hraje Toho a Ten zas Toho se v pondělí večer uzavřela, když Jean-Efflam Bavouzet přijel do Prahy zahrát Klavírní koncert Maurice Ravela. Ačkoliv právě Bavouzet na sebe strhl největší pozornost a zcela si získal diváky, také Pärtova Silueta i Chaussonova symfonie se povedly, a to jak výběrem, tak interpretací. Celý koncert vedený taktovkou Roberta Jindry představoval malou exkurzi do rozvíjející se, živé, přesto ale radostné Paříže. Závažné a patetické kompozice tento večer nenašly své místo na scéně.

Podobně, jako tomu u koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu bývá, i tentokrát představoval koncert řady R – Rudolfinum, dramaturgicky povedený počin, vyšperkovaný zajímavým repertoárem a vskutku výtečným sólistou. Nosnou myšlenku večera tentokrát představovala snaha přenést posluchače ve Dvořákově síni do Francie v období odcházejícího devatenáctého století a rozvíjejícího se století dvacátého. Ostatně samo Rudolfinum vzniklo nedlouho před tím, a tak celý kontext do sebe hezky zapadal.

Hudebníci šli na věc ovšem trochu „od lesa“. Kdo by čekal hudbu ve Francii, byl možná na úvod trochu překvapen něčím, co by se spíše dalo označit za Francii v hudbě. Arvo Pärta, dobře známého soudobého autora narozeného v současném Estonsku netřeba představovat. Vždyť patří mezi nejhranější žijící autory současnosti. Na „francouzský“ koncert SOČRu se dostal díky poměrně nové skladbě pro smyčce a perkuse Silhouette, hommage à Gustave Eiffel (Silueta, pocta Gustavu Eiffelovi). Tajemný začátek plný zvuků gongu a melodických perkusí následuje pizzicatový valčík, který postupně nabývá na síle i tempu, až přejde v arco, aby mohl na závěr odeznít podobně tajemným způsobem, jakým byl uveden.

Skladba napsaná k příležitosti zahájení spolupráce Pärtova krajana, dirigenta Paava Järviho, s Orchestre de Paris měla premiéru v roce 2010 v La Salle Pleyel. V témže sále o necelé století dříve, debutoval Maurice Ravel svůj Koncert pro klavír a orchestr G dur. Pro příležitost tohoto večera se chopil taktovky Robert Jindra, hlavní hostující dirigent orchestru, dále působící například v Národním divadle. Provedené skladby pod jeho vedením měly „šmrnc“. Avšak tím, kdo naprosto ovládl první polovinu večera, se stal klavírista Jean-Efflam Bavouzet. Pokud mohl SOČR sáhnout po ideálním interpretovi, pak se tak stalo.

Ravelův koncert je vskutku radostným dílem na poslech a, jak se ukázalo, i na hraní. První věta Allegramente zahájená skoro až estrádním výstupem pikoly a trubky se postupně promění v posluchačsky atraktivní tok hudby, pracující s motivy i harmoniemi blížícími se jazzu, místy přecházející do klidnějších pasáží se sóly klavíru, ale i některých nástrojů orchestru, například fagotu, horny či harfy. Bavouzet, vedle toho, že všechny virtuózní prvky skladby má v malíčku, si koncert evidentně velmi užíval, což mělo značný dopad na celkové vyznění interpretace. Druhá věta Adagio assai přinesla klid a snovou náladu, v prostoru vyrušenou jen někým, kdo shledává prosbu o vypnutí mobilního telefonu nesplnitelným úkolem.

Třetí věta Presto vrátila na scénu svižný pohyb, virtuozitu a tu a tam i nějaký ten komický prvek. Publikum bylo Bavouzetem naprosto unešené, strhl se velký potlesk. Klavírista sdílející radost s přítomnými posluchači dal k dobru dokonce dva přídavky. Věrný své národní škole ze svého repertoáru vybral nejprve Toccatu Julese Masseneta a poté L’isle joyeuse (Radostný ostrov) Clauda Debussyho. Koncentrace dobré nálady by šla už jen obtížně zvyšovat.

Druhá polovina večera patřila Ernestu Chaussonovi, jednomu z žáků Césara Farancka a Julese Masseneta, příteli Clauda Debussyho. Interpretace jeho jediné třívěté symfonie B dur představovala posun v čase i stylu o pár desetiletí nazpět, a to směrem ke klasickému romantismu, čímž se hudba stala trochu předvídatelnější. Orchestr se mírně rozrostl a ukázal ve své plné kráse celý dynamický rozsah, schopnost vykreslit dramatická i lyrická místa. Styl první věty Lent – Allegro vivo navazoval na první polovinu koncertu, a tak už se zdálo, že se celý večer obejde bez závažných momentů. Snad jen druhá věta Chaussonovy symfonie Très Lent v sobě ukrývala trochu tesklivé chvíle, které se ve třetí větě Animé mírně zdramatizovaly, aby celá kompozice mohla nakonec v klidu odeznít.

Foto: Vojtěch Brtnický