„Dirigent Popelka coby nový člen orchestru vnesl do interpretace svěžest, živost a smysl pro detail, který aplikoval v působivých gestech hráčům a nástrojovým sekcím orchestru.“

„Ve druhé větě Stravinského symfonie se svými frázemi nejvíce vynikali sólisté z řad dřevěných dechových nástrojů i smyčců.“

„Nevídaná technická zdatnost cellisty mu umožnila naplno rozvinout přednes plný hudebnosti, citového sdělení a viditelného vřelého vztahu ke skladbě.“

V pražském Rudolfinu v pondělní večer koncertoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Trojici „amerických“ skladeb autorů Bohuslava Martinů, Igora Stravinského a Antonína Dvořáka s tělesem nastudoval jeho nový šéfdirigent a umělecký vedoucí Petr Popelka. Sólového violoncellového partu Dvořákova koncertu se zhostil Jean-Guihen Queyras. Ačkoliv právě Dvořákův koncert byl pravděpodobně divácky nejpřitažlivějším číslem, celý koncert se nesl ve znamení krásné hudby, svěžího ducha a dlouhých potlesků.

Svou šestadevadesátou koncertní sezónu zahájil Symfonický orchestr Českého rozhlasu prvním podzimním abonentním koncertem uspořádaným ve vyprodané Dvořákově síni pražského Rudolfina. Početné publikum zajisté přilákala nejen zajímavá dramaturgie představující dva české a jednoho ruského autora, ovšem v amerických barvách, ale také premiérové vystoupení Petra Popelky na pozici šéfdirigenta českého rozhlasového orchestru. Všichni zúčastnění si na přípravě sledovaného večera, vysílaného rozhlasovými vlnami živě do Česka, Německa a Španělska, dali patřičně záležet, aby nikdo nemohl být zklamán.

Program otevřela symfonická báseň či předehra Skála, H 363. Bohuslav Martinů ji zkomponoval na objednávku k oslavě čtyřicátého výročí založení Clevelandského orchestru a námět čerpal v historických pramenech dokumentujících vylodění Evropanů v Nové Anglii v první polovině 17. století. Zprvu tajemnou, později dramatickou skladbou vyúsťující ve velkolepý slavnostní závěr otevřeli hudebníci posluchačům pomyslnou bránu do Nového světa. Dirigent Popelka coby nový člen orchestru vnesl do interpretace svěžest, živost a smysl pro detail, který aplikoval v působivých gestech hráčům a nástrojovým sekcím orchestru.

Neméně duchaplný přístup vyžadovalo také nastudování Symfonie o třech větách Igora Stravinského. Rytmická a místy značně živelná kompozice vznikla na objednávku Newyorské filharmonie k oslavě vítězství Spojených států nad Německem a Japonskem. Autor sám program k symfonii nedeklaroval – při kompozici symfonie navíc zpracovával svoje už existující hudební skici, inspiraci úspěšným postupem spojeneckých vojsk ovšem neskrýval.

Do úvodní věty, která na scénu přinesla mimo jiné klavír, se interpretům podařilo dostat požadovanou rytmickou přesnost i napětí. Ve větě druhé pak se svými frázemi nejvíce vynikali sólisté z řad dřevěných dechových nástrojů i smyčců. Třetí věta attacca opět pohnula s tempem kupředu a vedle návratu klavíru na scénu došlo opět k upozadění melodické složky a dominanci rytmických prvků kompozice včetně reminiscencí věty první. Orchestr se v tuto chvíli sehrál asi zatím nejlépe od počátku koncertu, a tak prošel dynamicky se vyvíjecí kompozicí plnou tutti i komorních pasáží bez ztráty kytičky až do velkého finále za výrazných tónů trubek znějících nad mohutným forte celého tělesa.

Díla byla z hlediska doby svého vzniku v tento večer poskládána v podstatě pozpátku. Postup je to sice nevšední, ale, vzhledem k námětu a charakteru skladeb společně s myšlenkou zařadit největší „hit“ na konec, vcelku pochopitelný. Po přestávce totiž následoval Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104. Očekávání v řadách diváků bylo konečně naplněno. Zprvu klidné, rychle se však dramatizující uvedení hlavního tématu představilo orchestr v celé kráse romantického symfonického zvuku. Individuální kvality pak znovu ukázala sóla v tématu vedlejším – medový a průzračně čistý tón horny následovala dřeva, kterým se navíc o něco lépe podařilo udržet celistvost frází.

Vzápětí pak přišel čas sólisty Jeana-Guihena Queyrase, fenomenálního cellisty a hosta pro tento večer. Nevídaná technická zdatnost mu umožnila dostat virtuózní stránku díla až na druhé místo a naplno rozvinout přednes plný hudebnosti, citového sdělení a viditelného vřelého vztahu ke skladbě a její interpretaci samotné. Dramatická místa střídaly tesklivé i zasněné části, a to nejen s technickou dokonalostí, ale i s maximální oddaností a uvědomění si svého poslání zprostředkovat posluchačům silný zážitek.

V maximální míře ho podporoval orchestr v čele s dirigentem Popelkou. Ten celou věc uřídil v mantinelech téměř neustále dokonalé souhry, navazující a vyvíjecí se dynamiky a přejímání frází mezi sólistou sedícím vpředu na pódiu a sólisty v řadách orchestru. Svým dílem přispíval také sám sólista, který svou hru usměrňoval tak, aby byla pro dirigenta a ostatní hudebníky srozumitelná. Obzvláště hezky vyšlo například společné sólo cellisty s koncertním mistrem orchestru.

Slavnostní a velkolepý závěr koncertu následoval dlouhý a rozjásaný potlesk stojící Dvořákovy síně. Ten přerušil sólista Queyras krátkým poděkováním publiku a vyjádřením radosti ze spolupráce s orchestrem a dirigentem. Večer pak uzavřel přídavkem ze soudobé francouzské literatury pro sólové violoncello.

Foto: Vojtěch Brtnický