„Především ve druhé části večera se Arnheiður Eiríksdóttir představila v úryvcích z rolí, jež ztvárňuje na prknech Národního divadla.“

„Komorní filharmonie pod vedením Rastislava Štúra potvrdila, jak dokonale má přečteného Wolfganga Amadea Mozarta.“

„Díky přídavku sólistky zpívanému a capella možná poprvé v historii zněla pardubickým Domem hudby islandština.“

Na pozvání Komorní filharmonie zavítala na dvojici lednových abonentních koncertů islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir, působící již třetím rokem jako sólistka Opery Národního divadla v Praze. Dáma, patřící na první české scéně k nejvytíženějším pěvkyním, se v této sezoně stala hlavní protagonistkou večerů v Sukově síni Domu hudby, jejichž program byl sestaven výhradně z operního repertoáru. Taktovky se chopil slovenský dirigent Rastislav Štúr, jenž má s doprovázením výrazných osobností řadu cenných zkušeností. „Pohrát“ si však dovede i s relativně malými ploškami orchestrálních předeher, při jejichž provedení vždy zdůrazní nejzajímavější pasáže a dá vyniknout jednotlivým efektům.

Východní Čechy, jejichž součástí je i pardubicko-královéhradecká aglomerace, zůstávají v současné době oblastí, v níž nepůsobí stálá operní scéna. Posluchači z tohoto regionu proto musejí, pokud chtějí zhlédnout „živá“ představení a výkony interpretů, na operní představení cestovat do Prahy, Brna, Liberce, Olomouce, popřípadě do jiných míst v republice. Další alternativou jsou pro ně pěvecké recitály pořádané čas od času profesionálními orchestry působícími v obou krajských městech. Ty jsou velmi oblíbené a bývají vždy hojně navštěvovány. Nejinak tomu bylo v Pardubicích.

Za vydařený lze označit již úvod koncertu, který byl otevřen Předehrou k opeře Ariodante Georga Friedricha Händela. Orchestr zastoupený členy smyčcové sekce a dvěma hobojisty precizně odstínil pomalé krajní části od rychlého středu a vytvořil v sále dokonalou barokní atmosféru. Do ní vstoupila sólistka s Ariodanteovou árií Dopo notte, atra e funesta (Po noci ponuré a zlověstné) a hned od počátku bylo zřejmé, že požadavky na vrcholnou virtuozitu jí nečiní sebemenší problém. Arnheiður Eiríksdóttir moduluje svůj hlas v obdivuhodném rozsahu, disponuje širokými rejstříky a skvěle zvládá všechny kontrasty. Na pódiu působí zcela přirozeně a daří se jí nenápadně, ale sympaticky komunikovat s publikem. A patřila-li její úvodní skladba k těm přece jen méně známým, následující Orfeův recitativ Ahimè! Dove trascorsi? a árie Che faro senza Euridice? z opery Orfeus a Eurydika Christopha Willibalda Glucka (v původním italském zpracování) vytvořily mezi pěvkyní a auditoriem příjemnou interakci, akceptující kontrastní vyznění obou „kousků“. Z díla německého operního reformátora zazněla ještě Parisova árie O del mio dolce Ardor z opery Paris a Helena, kterou sólistka rovněž provedla s odzbrojující suverenitou.

Před přestávkou potvrdila Komorní filharmonie, jak dokonale má přečteného Wolfganga Amadea Mozarta, jehož skladby patří k základním kamenům jejího repertoáru. Předehru k opeře Idomeneo hrála mnohokrát, Rastislav Štúr se však na pouhou rutinu nespolehl. Totéž lze říci o Sextově árii Parto, parto, ma tu ben mio z další Mozartovy opery La clemenza di Tito, uzavírající první část večera. Pěvkyně odcházela do šatny doprovázena bouřlivým potleskem, odměňujícím její profesionální, soustředěný a dechberoucí výkon.

Ve druhé polovině se Arnheiður Eiríksdóttir představila v úryvcích z rolí, jež ztvárňuje na prknech Národního divadla. Nejprve ovšem posluchače příznačně naladila famózně zahraná Předehra k Mozartově opeře Figarova svatba. Po ní samozřejmě nemohly nepřijít dvě Cherubínovy árie: Non so più cosa son, cosa faccio z prvního dějství a Voi che sapete z druhého aktu. Pouto mezi hledištěm a sólistkou již bylo natolik pevné, že se na něj dalo nahlížet i jako na tak trochu „domácké“. Koncert nabral na tempu a po poslední ukázce z Mozarta byl program uzavřen Gioacchino Rossinim. Orchestr bravurně provedl předehru k opeře Il Signor Bruschino a po ní následovalo vrcholné číslo večera. Árie Rosiny Una voce poco fa z prvního dějství Lazebníka sevillského. Aplaus pak nebral konce, ovace probíhaly vestoje. Arnheiður Eiríksdóttir si viditelně vychutnávala přízeň pardubického publika a ačkoli se během předchozích dvou hodinek představila v náročně odlišných pěveckých polohách (a dodejme, že také v několika krásných šatech), jako by měla chuť zpívat ještě dál. Koncert nazvaný Hvězdný hlas z Islandu však ukončila přídavkem zklidňujícím. Písní zpívanou ve svém rodném jazyce. Bylo to možná poprvé v historii, kdy pardubickým Domem hudby zněla islandština.

*******

Foto: František Renza