„Velký úspěch. I proto, že jsme se po pandemii vůbec sešli.“

„Do nádvoří se vkrádá soumrak. Jak se ukazuje, jde o nejdelší letošní koncert.“

„V Evropě existují odlišnosti ve hře na lesní roh, ale nejsou tak velké jako před dvaceti lety.“

Úsměv! Teď! Je to dvoubarevná skrumáž. Na schodech sedí několik desítek mladých lidí v jasně tyrkysových tričkách a s lesklými mosaznými lesními rohy v rukou. Končí týdenní Letní hornové kurzy, vzniká závěrečná fotka. Právě dohráli, a to pod žhnoucím dopoledním sluncem, své tradiční „halali“. Ještě je čeká závěrečný koncert nahoře v opatském sále, dostanou diplomy, budou se loučit. Šestý ročník mezinárodního setkání se v Broumovském klášteře uskutečnil navzdory koronaviru a byl opět milý, úspěšný, zajímavý a prospěšný. Letos úplně bez Japonců. I tak přijelo bezmála šest desítek účastníků.

„Když se ohlížím, musím říct, že to byl velký úspěch. Nejen proto, že jsme se po pandemii koronaviru vůbec sešli, ale i proto, že jde o setkání lidí z řady zemí, z různých kultur, různého věku i rozličné hráčské úrovně. A také učitelé představují velice barevné spektrum,“ odpovídá na několik otázek portálu KlasikaPlus.cz Dariusz Mikulski, pedagog Akademie v Łódźi, jeden ze šesti lektorů. Jak dodává, je krásné potkat se také s přáteli. Vždyť se Zuzanou Rzounkovou, uměleckou garantkou kurzů, se zná už nějakých pětadvacet let…!

Dariusz Mikulski měl v Broumově letos jen jednoho žáka, studenta z Łódźe. „Dlouho jsme nevěděli, jak to bude s koronavirem a opatřeními proti němu, nebyli jsme si jisti, jestli se kurzy v Broumově budou vůbec konat. Rozhodnutí přišlo přece jen trochu pozdě, další případní účastníci z Polska už měli vlastní program. Ale jsem si jist a doufám, že v budoucnu nás tady z Polska zase bude víc, a to nejenom z akademie v Łódźi, ale i nějací mladší, začínající muzikanti. Ze středních škol,“ vysvětluje hornista a dirigent, nějakou dobu umělecký šéf orchestru Filharmonia Sudecka z města Wałbrzych a zakladatel mládežnického tělesa “Great Philharmonic of Poland”.

Po Evropě a po světě se podle něj koná mnoho mistrovských kurzů pro lesní roh a pro další nástroje. „Teď s koronavirem skoro všechno padlo, nic se v podstatě nekoná, ale já mám velkou radost z toho, že jsme se v Broumově mohli sejít. Už několik let pracuji s dalšími kolegy v Asociaci žesťových nástrojů, nejdříve byla evropská, teď už je to celosvětová organizace. Jsme aktivní ve třiašedesáti zemích, pořádáme festivaly… Ale to, co se koná tady v Broumově, je opravdu něco ojedinělého,“ pokračuje. A proč? „Díky tomu, že je tady několik učitelů a že studenti, účastníci, mají každý den hodinu u některého jiného, respektive během týdne vlastně postupně se všemi. To je opravdu jedinečné.“

Je pravda, že na těchto kurzech není čas na nastudování něčeho úplně nového, ale pokud si sem student přiveze nějaký program a pracuje na něm, má šanci, pokud je flexibilní, ho různě proměňovat. „Může na něj během týdne pohlédnout z různých úhlů, a to z hlediska hudebního i technického. Provozování hudby má vždycky tyhle dvě stránky – techniku a interpretaci. A právě tady, s několika výbornými profesory, a také s fantastickými klavírními doprovazeči, korepetitory, mají mladí možnost otevřít svou mysl, svůj přístup, novým podnětům a myšlenkám. Z hlediska technického i z hlediska ryze hudebního, interpretačního,“ vysvětluje profesor Mikulski.

A pak je tu podle jeho názoru ještě jedna úžasná věc, a to je program pro účastníky, který se už netýká jen a jen hudby, tedy hodin cvičení a koncertů, ale i toho, že mají možnost se dozvědět něco o kulturním kontextu, o tradicích kláštera, o české historii… A dokonce možnost navštívit moderní biofarmu, kde mohli nejen ochutnávat nějaké dobroty, ale také se třeba svézt na koni a na traktoru. Tohle všechno vytváří v Broumově na kurzech jedinečnou atmosféru. Profesor Mikulski v té souvislosti zdůrazňuje: „Nikdy není dost investic do kultury. Kultura je znalost o historii, o místě, kde jsme, o možnostech, kam směřujeme. Kultura je naše budoucnost, naše perspektiva.“

Vedle hodin s lektory, vedle cvičení, nácviku na koncerty a společného zkoušení na halali měli účastníci kurzů možnost zblízka si prohlédnout a vyzkoušet také řadu lesních rohů od několika osvědčených výrobců. Jako každý rok je do Broumova přivezl Arnold Kinkal, podporovatel kurzů, dlouholetý profesionální hráč a zároveň majitel Brass Studio Prague: místa, kde už po léta mohou začátečníci i profesionálové vybírat ze široké nabídky hudebních dechových nástrojů i nátrubků, dusítek a dalšího příslušenství od mnoha světových výrobců.

Páteční večer přináší další z každodenně pořádaných koncertů. Ředitelka kurzů Tereza Kramplová už den předem plánuje, že by z několika důvodů bylo dobré umístění venku. V sálech kláštera začíná být horko a uzavřený prostor by mohl při překročení počtu stovky lidí znamenat nutnost roušek. A navíc vůbec nebude špatné, když si mladí hornisté vyzkoušejí i jinou než klasickou sálovou akustiku. Pomyslné pódium je tedy v rohu klášterního nádvoří. Zvuk se v prostoru uzavřeném čtyřmi křídly budovy dobře nese. Střídají se menší i větší, začátečníci i zkušenější. Zaznívají kratší skladby nebo věty z cyklických děl, stará i novější hudba. Klasika. Žádné crossovery nebo líbivá aranžmá. Přemluvit se k vystoupení tento den nakonec nechal i královéhradecký lékař, nadšený a schopný amatér, jeden z těch starších účastníků. Vystřídali se Češi a Maďaři i příslušníci dalších národností, vystoupil opět Quartett Cornissimo. A zahrála také malá Anička, která hraje sotva rok a zatím umí na hornu jen omezený počet tónů; ale umí je moc pěkně! Do nádvoří se po dvou hodinách vkrádá soumrak. Jak se nakonec ukazuje, jde z letošních koncertů o ten nejdelší.

Existují velké rozdíly mezi českou, polskou, maďarskou, nebo rakouskou školou hry na lesní roh? A odlišnosti třeba oproti francouzské škole? „Žijeme v éře globalismu, máme široce rozkročené kontakty, a to prostřednictvím médií i mnoha dalších prostředků. Ano, existují nějaké odlišnosti, ale nejsou tak velké jako třeba před nějakými dvaceti lety…,“ odpovídá Dariusz Mikulski. Pravidla jsou podle jeho slov v podstatě všude stejná, ale nejsme v situaci jako před několika desetiletími, kdy ještě existovala česká, ruská, polská, nebo maďarská škola, kdy se lišilo vibrato… Dnes už skoro nikdo s vibratem nehraje. „Situace se mění a určitě zůstávají nějaké menší rozdíly, ale nejde o odlišnosti, které by charakterizovaly nějakou národní školu. Možná můžeme hovořit o rozdílných nebo různých metodách, o praktických stránkách věci. Ale nejde o školy, spíše o věci, které jsou spojeny spíše s jednotlivými osobnostmi,“ soudí.

Tou, která kurzy při festivalu Za poklady Broumovska iniciovala a už šestým rokem také zastřešuje, je sólohornistka Pražských symfoniků Zuzana Rzounková. Nepřehlédnutelná, nepřeslechnutelná. Duše celého týdne. „Letos tu vůbec nejsou Japonci, je to bez nich jiné; je nás hodně, ale v klášteře by určitě ještě bylo místo pro další,“ plánuje příští roky, které snad už zase budou normální. Dosavadní zájem o broumovské kurzy nasvědčuje, že asi bude třeba kapacitu ještě trochu rozšířit…

Je to vaše úprava? Otázka směřuje na Raimunda Zella, pedagoga původem z Německa, ale teď z Vídně, dalšího z broumovských lektorů,. Před chviličkou úspěšně dovedl k cíli předehru k Verdiho opeře Nabucco. „Není,“ usmívá se, „ale je to dobré, že?“ Ano, a ambiciozní. Ale zahráli dobře! Byl to poslední kousek v programu sobotního dopoledního „halali“. U vstupu do kláštera, s kostelem za zády, se v několika sestavách vystřídali snad všichni kurzisté. Teď je čeká závěrečný koncert nahoře v opatském sále, dostanou diplomy, budou se loučit. Ale ještě předtím se jdou všichni společně vyfotit.

Foto: Petr Veber