„V Praze u Jakuba jsem poprvé a jsem moc rád, že tak pro sebe mohu rozkrýt novou kulturní oblast.“

 „Improvizace vyžaduje hodně práce.“

„Cvičím na klavír a na varhany souběžně od šesti let.“

Je titulárním varhaníkem pařížského kostela svatého Petra ze Chaillot, chrámu z roku 1938 s varhanami z roku 1994. Samuel Liégeon je zajímavý nejen mimořádnými improvizačními schopnostmi a tím, že nadále střídá varhany a klavír, ale i tím, že maluje obrazy. Sedmatřicetiletý umělec zahájí ve čtvrtek řadu recitálů tvořících v bazilice sv. Jakuba až do konce září Mezinárodní varhanní festival Audite Organum. S portálem KlasikaPlus.cz hovořil o improvizování, o varhanách ve svém domovském kostele i o programu, který pro Prahu připravil.

Vezete hudbu Johanna Sebastiana Bacha i francouzských autorů. Kterou položku ve svém recitálu považujete za nejzajímavější?

Řekl bych, že Sonátu od Jeana-Pierra Leguaye. Má poutavou barevnost, je zajímavě ustrojena a je v ní uplatněno i jedinečné uvažování. Je totiž inspirována velkými varhanami v pařížské katedrále Notre Dame a tamní specifickou akustikou. Autor, Messiaenův žák, tam byl léta titulárním varhaníkem.

Vybal jste však i skladbu avantgardisty Györgyho Ligetiho. Musica ricercata je ovšem původně klavírní cyklus. Pro varhany jste ho aranžoval vy?

Ano i ne! On sám aranžoval sedmou část cyklu, kterou jsem teď zařadil do programu, pro flašinet, tedy pro mechanický nástroj. Já jsem se rozhodl Musicu ricercatu adaptovat pro skutečné varhany, protože je to moc zajímavá hudba a na kostelní varhany zní dobře. Tu část, co hraju, považuju za nejpůsobivější.

Koncertujete v Praze u svatého Jakuba poprvé? A snažil jste se přizpůsobit program tamnímu nástroji?

Ano, naprosto. Recitál je sestaven na míru svatojakubským varhanám, nikdy jsem přesně tuto sestavu skladeb ještě nehrál. Ani ve Francii. Budu u tohoto nástroje poprvé a jsem moc rád, že tak pro sebe mohu rozkrýt novou kulturní oblast.

Recitál otevřete a uzavřete improvizacemi. Zdaleka ne každý varhaník je schopen a ochoten improvizovat, riskovat. Ne každého to těší. Začal jste jako dítě improvizovat a teprve pak hrát skladby z not?

Jak daleko sahá moje paměť, seděl jsem u klavíru a dělal obojí. To i to je výborná cesta k objevování tajů klaviatury.

Je schopnost improvizovat propojena s talentem pro komponování?

Ne zcela nezbytně. Mnozí skladatelé nejsou ani interprety, ani improvizátory. Myslím, že jde o odlišné způsoby hudebního myšlení a tvůrčího přístupu… Ale obě disciplíny kladou stejnou otázku: Jak vytvořit hudbu? Je to základní věc, protože výsledkem je vždycky zvukový fenomén vtěsnaný do určitého časového úseku. Hudba je jedním z nejkrásnějších darů, které člověk dostal ke zhodnocení běhu času…! Nicméně improvizace se s kompozicí musí potkat ve smyslu kvality konstrukce, organizace tónů. Právě v tomto smyslu improvizace vyžaduje hodně práce. Komponování se naopak může víc zajímat o prvky svobody a spontaneity, které paradoxně improvizace tolik neumožnuje.

Hrál jste a hrajete na varhany, ale i na klavír. Rozhodoval jste se dlouho, čemu dát zřetelnou přednost?

Odjakživa jsem hrál na oba nástroje a dodnes je mi zatěžko rozhodovat mezi nimi nebo se rozhodnout jen pro jeden. Je to věc určitých období.

A je snadné nástroje kombinovat a střídat? Každý přece jen vyžaduje něco jiného…

Pro mě jde o snadnou věc. Cvičím na oba od nějakých šesti let. Ale máte pravdu, jsou naprosto odlišné, i když jsou to klávesové nástroje. Varhany patří tak trochu mezi dechové nástroje, užívají vzduch; a klavír je v podstatě nástroj bicí.

Můžeme se dočíst o moderních varhanách v pařížském kostele Saint-Pierre de Chaillot, na které hrajete. Máte je rád? Inspirují vás?

Ano. Jsou to varhany mnohostranně využitelné, můžete na ně hrát spoustu nejrůznější hudby: barokní, francouzskou symfonickou, moderní… Obzvlášť vhodné jsou pro současnou hudbu a pro improvizování. Ale ještě zajímavější je sám kostel. Pozoruhodná architektura z doby těsně před druhou světovou válkou.

Ještě něco: málokterý varhaník působí zároveň jako výtvarník. Kde to má počátky?

Před řadou let. Ale profesionálně jsem s tím začal až po příchodu do Paříže. Máme tam řadu míst, kde se můžeme dívat na pozoruhodná díla malířství. Hodně jsem získal při návštěvách Louvru nebo Beaubourgu, jak říkáme Centru Pompidou… Jako malíř mám rád, že akt tvoření spojuje dva světy, které v hudbě propojit nejde.

———–

Samuel Liégeon pochází z Besançonu. Studia uzavřel na konzervatoř National Supérieur de Musique v Paříži. V roce 2008 získal první cenu na mezinárodní improvizační soutěži Boëllmann-Gigout ve Štrasburku a následující rok uspěl na mezinárodní soutěži v Lipsku. Ceny obdržel i na mezinárodních soutěžích v Haarlemu a Münsteru a v roce 2012 si odvezl Cenu za improvizaci z Mezinárodní soutěže v Chartres. Téhož roku strávil řadu měsíců v USA jako „mladý umělec v rezidenci“ v katedrále Saint-Louis Roi de France v New Orleans. Vystupuje po Evropě i v Americe. Na klavír a varhany improvizuje v rozhlasových pořadech i v kině, kde doprovází němé filmy. Od roku 2009 je titulárním varhaníkem kostela Saint-Pierre de Chaillot ve francouzské metropoli. Tamní Grand Orgue postavil Daniel Birouste. Jde po sto letech o první zcela nové velké varhany postavené v pařížském kostele.

Foto: Wlad Simitch, Facebook