„Zatímco v minulosti dominovali hudebnímu světu muži, tento večer ukázal, že dnes stále výrazněji zaznívá ženský hudební projev – a to i na dirigentském stupínku.“

„Lenka Titzová na pódium přinesla esenci hravosti a spontaneity.“

„Skalková se soustředila na vnitřní vývoj hudební struktury, nechala melodie dýchat a pracovala s kontrasty mezi monumentalitou a lyrickou jemností.“

Kolik vnitřní síly, hodin samoty, odříkání a tiché zarputilosti je třeba, aby se mladý interpret postavil na pódium a proměnil notový zápis v dechberoucí zážitek? Právě tato otázka se mi vracela během koncertu z cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava zvaného Mladí sólisté, který ve čtvrtek 3. dubna přivedl na pódium sálu Vesmíru trojici talentovaných mladých umělkyň. Klasická hudba zde nebyla jen aktem precizní interpretace, ale i svědectvím o cestě – o odvaze, trpělivosti a houževnatosti.

Večer, který propojil Wagnerovu dramatickou monumentalitu, hravou modernu Kevina Beaverse a emocionální hloubku Čajkovského, se stal oslavou ženské síly – neokázalé, ale nezpochybnitelné. Síly, která není hlučná, ale je pevná. Síly, která tvoří, vede a proměňuje.

V čele orchestru stanula dirigentka jihokorejského původu Juya Shin. Svým vzezřením křehká, skromná a milá mladá žena, jejíž energie by se dala vystihnout citátem Lao-c’: „Tichá síla je nejsilnější ze všech. Je to síla, která přetváří svět zevnitř.“ Juya Shin si publikum získala precizností i spontánností. Technicky suverénní a jasná gesta směrem k orchestru zároveň nesla jemnost, vnitřní klid a citlivost, které dodaly celému programu soudržnost. Její výraz byl hluboce soustředěný – jako by ztělesňovala východní filozofii tiché síly, jež nepůsobí tlakem, ale vyzařuje autoritu zevnitř. Byla nepřehlédnutelným jednotícím prvkem večera – nejen hudebně, ale i symbolicky, jako zosobnění ženské vůdčí role v klasické hudbě, která si dnes stále více razí cestu na světová pódia.

Dirigentka večer zahájila Předehrou k opeře Bludný Holanďan Richarda Wagnera – hudbou osudu, vichrných moří a hledání vykoupení. Ačkoliv je Wagner často spojován s těžkopádnou monumentalitou, Juya Shin pojala dílo s pohyblivostí a dramatickou plasticitou. Smyčce filharmonie pulsovaly v bouřlivém rytmu, zatímco žestě v plné síle evokovaly rozbouřené vlny osudové předehry.

V některých pasážích bylo slyšet drobnou nejistotu v nástupech dechových sekcí, kde souhra a intonační přesnost nebyla vždy stoprocentní. Extrémní náročnost partů, zejména v rychlých a dynamicky vypjatých plochách, kladla na hráče vysoké nároky na koncentraci. Tyto drobné nedostatky však nesnižují celkovou sílu interpretace – naopak připomínají, jak živým a proměnlivým organismem orchestr je. Připomínají náročnost práce hudebního interpreta, která se v mnohém vyrovná vrcholovému sportu. Celkový dojem z provedení skladby zůstal silný, a to díky jasně promyšlené koncepci dirigentky, která udržela dramatické napětí i vykázala smysl pro formu.

Přechod ke Koncertu pro marimbu a orchestr Kevina Beaverse byl osvěžujícím prvkem večera. Lenka Titzová na pódium přinesla esenci hravosti a spontaneity, což podtrhovaly i zvukové možnosti marimby, nástroje, který byl dříve vnímán jako doprovodný, zde však vystoupil do popředí jako plnohodnotný sólový hlas. Beaversova kompozice je pulsující, rytmicky vrstevnatá a místy i lyrická. Autor sám řekl: „Považuji marimbu za nástroj, který má blízko ke svým primitivním předkům. V jejím zvuku si snadno představím syrovou hudbu, která vzniká údery dřeva, kamene a natažených kůží. K marimbě jsem přistupoval jako k bubnu, kolem kterého létají paličky, interpret tančí a pomocí dramatického pohybu vyluzuje tóny.“ A Lenka Titzová opravdu tančila! Nejen celková interpretace a výraz, ale i její bosá chodidla vyjadřovala svobodu, nespoutanost a zemitost, se kterou dokázala interpretovat skladbu s naprosto přirozenou muzikalitou, technicky precizně a s velkým výrazovým nasazením. Silné momenty přicházely i ve chvílích, kdy sólistka zrovna nehrála a s posvátným soustředěním sledovala dění v orchestru, což působilo chvílemi až obřadně. Marimba zde díky ní nebyla jen perkusivním nástrojem, byla hlasem, který komunikoval, vyprávěl, rozvíjel dialog a symbolizoval schopnost ženského hudebního projevu překračovat konvence.

V druhé části večera jsme se vrátili zpět v čase s uvedením Čajkovského Klavírního koncertu č. 1 b moll, ikonického díla romantismu. Klára Skalková, mladá klavíristka původem z Mariánských Lázní, doznala svůj osobní vztah k tomuto dílu. Koncert, v němž se mužská vášnivost Čajkovského spojila s ženskou citlivostí Skalkové, působil jako manifest síly hudby – a její proměnlivosti skrze generace i genderové perspektivy.

Skalková se soustředila na vnitřní vývoj hudební struktury, nechala melodie dýchat a pracovala s kontrasty mezi monumentalitou a lyrickou jemností. V pomalé části (Andantino semplice) zazněla požadovaná křehkost a meditativnost, zatímco finální část (Allegro con fuoco) přinesla strhující rytmickou energii a plné dynamické rozpětí. V některých momentech jsem se neubránila dojmu drobné zdlouhavosti díky velké péči věnované detailům, kdy se některé fráze mírně rozpadaly. I tak Klára Skalková přinesla ostravským posluchačům sympatickou interpretaci tohoto notoricky známého díla, která byla hluboce emocionální, technicky jistá a brilantní, kdy klavír pod jejími prsty zněl mimořádně barevně a plasticky. Šlo o profesionální interpretaci, která prokázala hluboké porozumění dílu a odhodlanost podat jej s maximální expresivitou.

Večerem s noblesou a přirozeností provázela moderátorka Anna Bangoura, jejíž v angličtině vedený rozhovor s Juyou Shin přinesl i kulturní a společenský přesah. Janáčkova filharmonie Ostrava se opět ukázala jako citlivý a flexibilní orchestr, který pod rukama dirigentky získal pevné vedení a prostor pro výrazovou práci.

Zatímco v minulosti dominovali hudebnímu světu muži, tento večer ukázal, že dnes stále výrazněji zaznívá ženský hudební projev – a to i na dirigentském stupínku. Stejně jako v Botticelliho obrazech či v poezii Sapfó, ženská síla není mocí nad někým, ale vnitřní integritou, přítomností, schopností soustředit emoce do jediného tónu. Je to síla, která neválcuje, ale prostupuje. Hudba, jak zazněla v podání těchto mladých žen, nesla právě tuto energii: jemnou, ale pevnou a neochvějnou. A pokud někdo pochyboval, zda mohou mladé interpretky vytvořit večer plný síly, emocí a virtuozity, koncert Mladí sólisté II byl přesvědčivou odpovědí. Ano, mohou – a dělají to s grácií a nezpochybnitelným uměleckým přesvědčením.

Foto: Maxim Bajza / Janáčkova filharmonie Ostrava