„Když hlas i mysl mají dostatečnou podporu, zvládnutelná je i ta nejextrémnější hudba.“

„Zoufalství Santuzzy není potřeba hrát, Mascagni ho vepsal do každé fráze!“

„Potřebovala bych více času v České republice, abych si osvojila české kulinární dovednosti!“

Ukrajinská sopranistka Victoria Khoroshunova studovala zpěv na Národní hudební akademii v rodné Oděse, poté se přestěhovala do Řecka, kde pokračovala ve studiu na Hudební konzervatoři v Athénách. V roce 2015 byla přijata do operního studia Accademia di Santa Cecilia v Římě, kde studovala mimo jiné u Renaty Scotto. Divákům Národního divadla v Praze je známá jako Goneril v Reimannově Learovi, Santuzza v Sedláku kavalírovi, Mescalina v Ligetiho opeře Le Grand Macabre či jako Matka v opeře Kafkův dopis otci Jiřího Trtíka. Dne 17. prosince se představí na slavnostním galakoncertu v Mladé Boleslavi k 130. výročí založení Škody Auto společně s tenoristou Danielem Matouškem, dirigentem Jiřím Rožněm a orchestrem Prague Philharmonia.

Naposledy jsem vás viděl jako Goneril v Learovi Ariberta Reimanna. Pamatuju si, jak jsem seděl v hledišti a přemýšlel, jak dokážete zpívat tak náročnou roli. Jak na tuto produkci vzpomínáte?

Produkci Reimannova Leara mám stále velmi živě v paměti. Goneril je jednou z těch rolí, které vás posunou na hranici vašich možností – pěvecky, emočně i fyzicky. Reimannův způsob psaní je neuvěřitelně náročný, ale zároveň nesmírně obohacující. Nejvíce mi pomohlo to, že členové ansámblu se vzájemně velmi podporovali. Všichni jsme věděli, že pracujeme na monumentální partituře, a tak byla veškerá pozornost na jevišti i na zkouškách maximálně soustředěná. Každé představení bylo jako vykročení do bouře! Hudba vás nutí vstoupit do postavy velmi syrovým způsobem a této výzvy si nesmírně vážím. Jsem ráda, že to zapůsobilo i z pohledu diváka. (Reflexi inscenace Lear čtěte ZDE.)

Jaká byla vaše spolupráce s Barborou Horákovou Joly?

Moje spolupráce s Barborou Horákovou-Joly byla skutečně fantastická. Do zkušebny přináší neuvěřitelné množství energie a představivosti a její nápady vždy posouvají produkci vzrušujícím směrem. Zároveň si ale nejvíce cením jejího hlubokého respektu k osobnosti a hranicím každého umělce. Vytváří prostor, kde se cítíte zároveň vyzýváni i plně podporováni – a tato kombinace vždy vede k úžasným výsledkům.

Jak přistupujete k „extrémnímu“ vokálnímu projevu v současné opeře? Jak si udržujete mentální hygienu, abyste tento repertoár mohla zpívat?

Snažím se roli připravovat s dostatečným předstihem, abych ji nechala v hlase usadit. U současné opery, zvlášť když zahrnuje extrémní vokální výraz, nelze nic dělat na poslední chvíli. Před každým představením se velmi pečlivě a důkladně rozehřívám, dokud necítím, že je hlas volný a ukotvený.

Mentální hygiena je stejně důležitá jako vokální technika. (Podobné téma rozebírá nedávný rozhovor s mezzosopranistkou Dominikou Škrabalovou – čtěte ZDE.) Tento repertoár může být emočně intenzivní, proto jsem se snažila velmi vědomě oddělit Gonerilinu bouřlivou povahu od svého soukromého života. Také mi nesmírně pomáhala chůze! Po celou dobu zkoušek Leara jsem každé ráno vstávala v šest hodin a procházela se alespoň hodinu před zkouškami – opakovala jsem si text a čistila hlavu. Tyto tiché chvíle mě udržovaly vyrovnanou a soustředěnou.

Měla jsem také velké štěstí na podporu svého partnera, který je hudebník a v současném repertoáru je skutečně fantastický. Jeho pomoc mi dodala opravdovou jistotu po hudební stránce, takže jsem se mohla plně soustředit na technické nároky role. Jeho hudební i emoční podpora pro mě během tak intenzivního procesu znamenala obrovský rozdíl. Když hlas i mysl mají dostatečnou podporu, zvládnutelná je i ta nejextrémnější hudba.

Vaše současné role v Národním divadle zahrnují Santuzzu v Sedláku kavalírovi, kterou jste zpívala mnohokrát v různých divadlech. Její emoční svět je syrový, zoufalý a hluboce lidský – je jednou z velkých tragických postav italské opery. Jak si tyto emoce přisvojujete?

Santuzza je moje oblíbená role – její emoce vycházejí přímo z hudby. Nesnažím se její zoufalství „hrát“, Mascagni ho vepsal do každé fráze! Začínám tím, že se postavím do jejího světa, do tragédie jejího života a její lásky. Co chce? Čeho se bojí? Co v sobě nese? Když její charakter opravdu pochopím, emoce přicházejí přirozeně.

Na jevišti také hodně pracuju s tělem, protože Santuzza nese obrovské napětí ve fyzickém projevu. Propojuju roli s emocemi, které znám ze svého života – ne s konkrétními situacemi, ale s pocity, které jsou mi blízké, samozřejmě vždy bezpečným a kontrolovaným způsobem. Koneckonců se nechávám vést hudbou. Santuzziny emoce přicházejí samy, není potřeba je vynucovat.

Pražské publikum vás brzy uvidí znovu jako Helenu Trojskou v repríze Boitovy jediné opery Mefistofele, kde reprezentuje nadčasovou estetickou dokonalost – opak Margueritiny lidské, křesťanské čistoty. Jak tuto roli vnímáte vy?

Role Heleny Trojské není velká, ale je krásná. Má dramatickou árii a půvabný duet s tenorem. Není jen slavnou kráskou z historie – představuje ideál, něco téměř snového. Když ji zpívám, snažím se ukázat její sílu i zranitelnost. Je elegantní a trochu odtažitá, což ji činí velmi odlišnou od Marguerity, která je skutečná a zranitelná. Těším se, až ji pražskému publiku opět představím!

Jaké jsou vaše operní sny? Jaké role byste chtěla zpívat? Kam váš hlas směřuje?

Mé operní sny se posouvají k velkým dramatickým rolím. Cítím se jistější ve vrchní poloze i ukotvená v té střední, což mi dává svobodu tento repertoár objevovat. Role jako Tosca, Manon Lescaut v Pucciniho operách, Aida, Don Carlo, Leonora v Trubadúrovi i v Síle osudu, Lady Macbeth ve Verdiho Macbethovi či La Gioconda od Ponchielliho jsou přesně ty, ke kterým mě to nejvíce táhne. Odpovídají tomu, kam můj hlas směřuje, a doufám, že si je v budoucnu zazpívám.

Kdo byl váš nejvlivnější pedagog a máte nějaké vzory, zejména mezi současnými sopranistkami?

Mou nejvlivnější pedagožkou byla Chara Savino – dnes pětaosmdesátiletá řecká sopranistka, která si vybudovala velkou kariéru v Německu v dramatickém repertoáru. Úplně změnila moji techniku i způsob, jakým chápu dramatické role. Jsem hluboce vděčná, že jsem ji potkala, protože je výjimečnou mentorkou v každém ohledu. Kromě vokální přípravy mě naučila také to, jak do operního světa přinést ducha a styl antického řeckého dramatu – a to mi otevřelo zcela nový umělecký pohled. Mé další vzory pocházejí převážně ze starší generace: Maria Callas, Renata Tebaldi, Éva Marton, Anna Tomowa-Sintow a Leontyne Price.

Jste ráda, že jste sopranistka? Pokud byste mohla vyzkoušet jiný hlas, mužský nebo ženský, který by to byl a jakou roli byste zazpívala?

Ach, nemohla bych být šťastnější! Miluju repertoár pro svůj hlas a jsem ráda, že ho můžu zpívat.

A kdybych mohla vyzkoušet jiný hlas? Mohly by být dva? Zazpívala bych si tenorovou roli Cania v Komediantech, abych pochopila, co cítí, zda opravdu miloval Neddu, nebo zda šlo o toxický vztah. Jak ji mohl zabít, pokud ji skutečně miloval? Není láska také o odpuštění? A druhou rolí by byl španělský král Filip II. z Verdiho Dona Carlose. Ráda bych zažila, jaké je zpívat jeho neuvěřitelně krásnou árii Ella giammai m’amò s citlivým violoncellovým doprovodem.

Máte zkušenosti s českou operou a českými skladateli?

Můj český debut ve Státní opeře byl ve Schulhoffových Plamenech – a zpívala jsem česky! Minulý týden jsem například měla koncert v Praze s díly Dvořáka a Martinů.

Jak jste našla hudbu a operu? Byla to přímá cesta?

Moje cesta na jeviště nebyla zcela přímočará. Láska k hudbě se u nás v rodině rozvíjela, doma jsme vždycky společně něco poslouchali. Můj otec měl úžasný hlas – hrál na kytaru a zpíval nám. Po jeho smrti mě maminka zavedla do hudební školy, kde jsem začala hrát na klavír a zpívat v dětském sboru. Hudba mi umožnila uniknout z reality.

Moje první role bylo dítě ve scéně z tržnice v Pucciniho Bohémě. Dodnes si pamatuju vůni jeviště, profesionální pěvce v nádherných kostýmech, Vánoce v pařížských ulicích a nás malé děti, jak se snažíme nezapomenout na svou malou, ale velmi důležitou repliku!

Po dokončení hudební školy jsem nastoupila jak na hudební akademii, tak na Akademii námořního práva. Kvůli svým řeckým kořenům jsem se rozhodla pokračovat ve vokálním vzdělání na Athénské konzervatoři. Později jsem rozvíjela svůj umělecký projev na Accademia di Santa Cecilia u Renaty Scotto a získala další jevištní zkušenosti ve Studiu Řecké národní opery.

Co zazpíváte na koncertě v Mladé Boleslavi a jak se těšíte na spolupráci s Danielem Matouškem a dirigentem Jiřím Rožněm?

Připravujeme na ten večer krásný program! Zazpívám árie z Manon Lescaut, Síly osudu a samozřejmě z mého milovaného Sedláka kavalíra. S Danielem máme také duety z Traviaty a Bohémy. Už jsme spolupracovali na dvojtitulu Komedianti / Sedlák kavalír – je to skvělý zpěvák a těším se, že s ním budu znovu na jevišti.

S Jiřím jsme spolupracovali už mnohokrát – poprvé v Plamenech v roce 2022. Poté jsme vystoupili s Bilkentským symfonickým orchestrem v Ankaře, s Karlovarským symfonickým orchestrem, Státním komorním orchestrem Žilina a znovu ve Státní opeře Praha při české premiéře Ligetiho opery Le Grand Macabre. (Reflexe ZDE.) Těším se na náš prosincový koncert a také na první setkání s orchestrem Prague Philharmonia.

Máte před představením nějaké rituály nebo speciální potřeby?

Před představením zacházím s celým dnem jako s tichým rituálem. Snažím se dobře vyspat, jím hodně bílkovin, piju hodně vody a nechávám hlas odpočívat tím, že co nejméně mluvím. Také si ráda projdu celou roli od začátku do konce, aby byl pocit soustředění a ponoření do postavy úplný.

Když je ve vašem životě příliš mnoho hudby, jak relaxujete?

Miluju vaření! Baví mě objevovat nové chutě světa. Takže když odpočívám po představeních nebo se připravuju na nové role, vařím a peču – většinou tradiční řecké pokrmy, ale také asijské. Zkoušela jsem už uvařit i některá česká jídla, ale bohužel nedopadla úplně nejlépe – moje kachna byla jako žvýkačka. (smích) Takže si myslím, že budu potřebovat více času v České republice, abych si české kulinární dovednosti osvojila!

Kdybyste mohla pozvat jakoukoli operní postavu nebo skladatele na skleničku vína, kdo by to byl, o čem byste mluvila a jaké víno byste podávala?

To je zajímavá otázka! Kdybych mohla pozvat kohokoliv ze světa opery na skleničku vína, nedokázala bych se omezit jen na jednoho hosta! Otevřela bych perfektně vychlazenou láhev šampaňského, protože se hodí k tak výjimečným osobnostem – a pokud by byl chladný zimní večer, možná láhev Cabernet sauvignonu. A pozvala bych Mariu Callas, Giacoma Pucciniho a Herberta von Karajana.

S Callas bych mluvila o tom, jak budovala postavy a jak našla svoji dokonalou techniku. Zeptala bych se jí na její nejoblíbenější role a okamžiky na jevišti – a nakonec, zda všechna ta oběť, kterou kariéře věnovala, stála za to. S Puccinim by rozhovor vedla jeho inspirace. Chtěla bych vědět, kde se v jeho představivosti zrodily Vissi d’arte, Nessun dorma nebo O mio babbino caro. Zeptala bych se také na ženy v jeho operách – Toscu, Butterfly, Liù – a jak tvaroval jejich srdce a tragédie. S Karajanem bychom mluvili o interpretaci, hledání dokonalosti a o propojení mezi dirigentem, orchestrem a pěvcem. Ráda bych slyšela, jak vzpomíná na spolupráci s největšími hudebníky starší generace.

Foto: Zdeněk Sokol, archiv KlasikaPlus.cz, archiv Národního divadla, archiv Státní opery Praha, FB umělkyně