„Simon Rattle se projevil jako neochvějný, citlivý a noblesní popularizátor avantgardní hudby.“

„Berliozovské číslo díky bezchybné souhře České studentské filharmonie dotáhlo první půli večera do ohlušujícím aplausem zdobeného závěru.“

„Rattle pracoval s Beethovenovou Eroicou analyticky, racionálně, aniž by však potlačil její procesuální a emočně vitální charakter.“

Předvánoční atmosféru pražského Rudolfina během středečního koncertního večera pohltila pregnantní a sebejistá gestika Simona Rattla, jež proměnila zbytnělé a neživé partitury Beethovenových, Berliozových a Lutosławského skladeb v pulzující organismus plastických forem, kontrastních emočních barev a prodýchaných dynamických proměn. Britský dirigent, jehož věhlas pronikl i do těch nejzapadlejších koutů světové hudební kultury, si 10. prosince během abonentního koncertu vzal pod svá křídla hned dvě symfonická tělesa, z jejichž zvukových specifik vytěžil technické i umělecké maximum. Česká filharmonie a Česká studentská filharmonie tak získaly povolaného uměleckého vedoucího, s nímž si sáhly na samu hranu svých možností.

Simon Rattle, jedna z hvězdných stálic současného Olympu dirigentského řemesla, si díky neobyčejné umělecké houževnatosti stihl během své veleúspěšné kariéry získat nepřebernou řadu následovníků, natočit množství cenami ověnčených desek a nadto si získat respekt u většiny světových symfonických těles. Jako odborník na Johannesa Brahmse, Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Antona Weberna a Igora Stravinského se Simon Rattle do paměti posluchačů vepsal jako náročný a ambiciózní dirigent, jehož stylové a slohové zakotvení zůstalo pevně zaklesnuto v repertoáru 19. a 20. století a pro něhož radikální modernismus a emočně křehký romantismus vždy představovaly dva spolu smířené kanály dirigentské kreativity. Rattle ve svých nahrávkách dokáže s citem vystihnout webernovsky atematické struktury, je schopen se vmyslit do Stravinského rytmických konstelací a poučeně vniknout do Bartókových expresionistických folklorismů topících se ve změti drastické akordiky a urputné melodiky. Ve středu 10. prosince se tak na rudolfinské parkety postavila osobnost, od níž se očekávalo mnohé. Sluší se podotknout, že očekávání nezůstala nenaplněna. 

Všechny zmíněné klady Rattlova dirigentského umu během středečního večera pomalu, ale jistě opanovávaly celý rudolfinský prostor, aby jej nakonec cele pohltily a daly vzniknout nezapomenutelnému posluchačskému prožitku, v němž se dramatická velkorysost beethovenovské a berliozovské poetiky měkce snoubila s laboratorními experimenty Witolda Lutosławského. A právě tento neobvyklý programový výběr, propojující neochvějné monumenty nebeské klenby klasických hudebních dějin s čelným představitelem polské nové hudby, se projevil jako výtečný a v tuzemských zeměpisných šířkách zřídka se objevující dramaturgický akt, díky němuž Simon Rattle za pomoci České studentské filharmonie a České filharmonie mohl pražské hudební obci předvést, kam až sahá jeho schopnost porozumět hudební formě, a v neposlední řadě, z jakých etap hudební historie poskládal své celoživotní dirigentské portfolio. Rattle se projevil jako neochvějný, citlivý a noblesní popularizátor avantgardní hudby, jenž s ohledem na konzervativnější pražské publikum mistrně skloubil symetricky konejšivou tradici s asymetricky zneklidňující modernou. 

Napjaté ticho v sále prořízly úvodní, chromaticky se lehce zalamující škály ve violoncellech a kontrabasech, jež v tajemně pěnivém pianu uvedly Berliozův kus pro symfonický orchestr a sólovou violu Harold v Itálii. Programní skladbu, již patrně nejznámější výhonek francouzského hudebního romantismu sepsal na motivy básnického eposu Georga Gordona Byrona, orchestr přednesl s citem pro výrazové a dynamické kontrasty, v nichž se neutopily ani po drobných motivicko-tematických vztazích jdoucí lineární celky, ani v mohutných vertikálách proznívající akordické tvary. Tam, kde se do popředí drala melancholická, v nitru subjektu se schovávající citová rozechvělost a místy i výrazová zasmušilost, orchestr vsadil na dynamicky zjemnělé a agogicky poctivě promasírované frázové oblouky. Kde naopak vítězily emocemi podmáčené expresivní zvraty, vsadila Česká studentská filharmonie na pregnantně vypointované témbrové přelivy a tempově dramaticky exponovaná unisona, jež byla občasně přerušována posluchačsky podbízivými vpády zuřivě se prosazující žesťové a bicí sekce. 

Revolučnost Berliozova kompozičního přístupu se projevila netoliko v programním charakteru kompozice či bezprecedentní instrumentační invenci, zaměstnávající posluchače výtečně kombinovanými orchestrálními zabarveními a odstíny, ale také ve výběru nástrojového obsazení. Skladatel si pro roli jakéhosi hudebního mediátora, starajícího se o elementární vazbu mezi orchestrálním kolektivem a individuálními výstupy, zvolil sólovou violu, která se v opozici vůči běžnému koncertantnímu řešení jednou vynořovala ze symfonického zvuku jako výraz Haroldovy duše a jednou se zase schovávala do anonymity orchestrálního celku. Úlohy sólisty se na středečním koncertě zhostil izraelský violista Amihai Grosz, jehož specifickou funkci v Berliozově skladbě umocnila zábavná „choreografie“ využívající prakticky celého prostoru Rudolfina. Sólista se vždy podle své momentální pozice ve skladbě objevoval tu před orchestrem, tu u žesťové sekce, nebo dokonce i na empoře mezi publikem. Kromě tohoto značně funkčního efektu Amihai Grosz hráčsky výtečným a profesionálně přesvědčivým způsobem zajišťoval procítěnou a niterně vyznívající fazetu Berliozova díla, již zhmotnil hustým, avšak vkusným vibratem, které se vjedno slévalo s celkově pokorným přístupem k partituře. Celé berliozovské číslo tak díky bezchybné souhře České studentské filharmonie a mistrnému dirigentskému vedení Simona Rattla dotáhlo první půli večera do ohlušujícím aplausem zdobeného závěru. 

Pokud Hector Berlioz pomyslně reprezentoval Rattlův celoživotní zájem o hudbu devatenáctého století, tak umístění skladby Witolda Lutosławského na úvod druhé půli večera symbolizovalo jeho lásku k avantgardě. Posluchačsky a hráčsky komplikovanou skladbu Chain III, jež na středečním koncertě zazněla v české premiéře, Lutosławski postavil na půdorysu dvojí kompoziční logiky: strukturní a témbrové. Jestliže polský komponista po strukturní stránce vystavěl svou skladbu na promyšleném vrstvení drobných motivických molekul, které se v polytonálních relacích rozrůstaly do obdivuhodně rozsáhlých a formálně jímavě zkomponovaných ploch, tak po stránce témbrové se Lutosławského kompozice díky vytříbené instrumentaci a využití nejrůznějších hráčských avantgardních technik zábavně vyvíjela za pomoci originálních barevných konstelací, jež nezněly nijak nahodile či libovolně, nýbrž kompozičně odůvodněně a záměrně. Tektonicky perfektně vypracovanou skladbu, nepostrádající chvíle úzkostného napětí či rozjasňujícího uvolnění, Simon Rattle provedl s ohledem na veškeré její strukturní a dynamické parametry, přičemž neopomenul zohlednit ani její rozsáhlý sonorní profil. Česká filharmonie si tak díky modernistické nátuře svého hlavního hostujícího dirigenta odškrtla úspěšné premiérové uvedení mistrovského kousku nové hudby, a potvrdila tak svůj um odehrát ryze moderní skladbu, vzdálenou na hony od opotřebovaného slohového standardu.

Koncert byl korunován klasikou symfonického repertoáru, Symfonií č. 3 Es dur „Eroica“ Ludwiga van Beethovena. V této notoricky známé, ale stále překvapivé skladbě, z níž se pomalu rodilo raně romantické uvažování o kompozici a ze které skladatelé jako Robert Schumann nebo Richard Wagner učinili jeden z ústředních inspiračních zdrojů své tvorby, vyzdvihl Simon Rattle centrální formální rysy, ať už se jednalo o kontinuální provázanost tematické a motivické složky nebo o drobné pohyby harmonických vrstev. Rattle pracoval s Beethovenovým dílem analyticky, racionálně, aniž by však potlačil jeho procesuální a emočně vitální charakter. Česká filharmonie, i přes mírné počáteční nesrovnalosti v tempovém nastavení skladby, si s beethovenovskou kombinací čisté práce s pozdně klasicistní melodikou a impulzivním zacházením s romantickou dramatikou poradila na vysoké hráčské úrovni: přísně dodržovala výrazové proměny v jednotlivých větách a bedlivě diferencovala všechny dynamické předěly, okořeněné poctivou dávkou agogických ozdob. Zcela odzbrojujícího dojmu dosáhla především druhá věta, jejíž vážnou a zatěžkanou fazónu Rattle osekal na samé jádro jejího vnitřního organizačního řádu, aby z ní vyplynula krásně blyštivá faktura a zvuková čistota. Obdobným účinkem zapůsobila i věta finální, jejíž polyfonní nastavení vyznělo s žádoucí pulzací a dechberoucí gradací. 

Richard Wagner ve své knize o Beethovenovi prohlásil, že beethovenský, podobně jako celý romantický hudební duch, není určován líbivou krásou, nýbrž majestátním vznešenem. Tvorba po Beethovenovi se již nemůže zaklínat konsonantní líbivostí a symetrickými formami, ale musí na posluchače působit především svou impozantností, dravostí a monumentalitou. Díky zážitku z Rattlovy interpretace Berlioze, Beethovena a Lutosławského bychom však mohli Wagnerovi namítnout, že post-beethovenovská tradice má v sobě nezpochybnitelný, dalo by se říci až klasický půvab projevující se nejen ve strukturní čistotě jednotlivých skladeb, ale také v podmanivých hrách ryze formálních tvarů. Snad by s tím souhlasil i Rafael Kubelík, k jehož poctě se koncert konal.

Foto: Česká filharmonie / Petr Chodura