„Jedna z jeho mnoha operet přesáhla ve Vídni sto repríz, jiná si jich v Berlíně připsala přes čtyři sta a v Londýně dokonce přes šest set.“

„Komponoval též hudbu pro film v Hollywoodu, přeložil a upravil do němčiny operu Porgy a Bess.“

„Byl uměleckým ředitelem vídeňských kabaretů, získal doktorát v oboru germanistiky.“

Dávno předtím, než si ve světě začal říkal křestním jménem Ralph, se jako Rudolf Josef František Benatzky narodil 5. června 1884 v Moravských Budějovicích. Anebo snad až o tři roky později? O lecčem z jeho životopisu se dodnes vedou spory vyvolané tím, jak ve svém autobiografickém románu „V dur a moll“ z roku 1848 mátl stopy střídáním reality s fikcí. Každopádně se z dalších údajů o jeho dětství a mládí zdá, že na svět opravdu přišel už šestnáct let před koncem předminulého století.

Benatzky pocházel ze smíšené rodiny; jeho otec byl učitelem na německé škole, matka dcerou moravského vinaře. V důsledku častých změn otcova působiště se rodina poměrně často stěhovala, chlapec kromě rodného města poznal Žamberk či Třebenice u Litoměřic, v nichž podle školních záznamů v letech 1896 až 1900 studoval na reálce. Poté se souhlasem otce přestoupil do vojenského gymnázia ve Vídni, kde roku 1904 maturoval; vojnu si odbyl v Praze a v ukrajinském městě Kolomyja, poté pokračoval ve studiích na Vídeňské univerzitě, která obhájil znamenitou doktorskou prací o německé básnířce, výtvarnici a pedagožce jménem Rosa Maria Assing (1783-1840).

Souběžně se však školil soukromě v hudbě, kterou miloval od nepaměti. Věnoval se hře na klavír, pronikal do tajů komponování. Nesmyslem, který ovšem sám šířil, je údaj o lekcích u Antonína Dvořáka; když Benatzky roku 1904 přibyl do Prahy, velikán naší hudby byl už několik týdnů po smrti. Ať tak či onak, na případnou dráhu literárního vědce se budoucí hitmaker nikdy nevydal, zato se vrhl do světa operet, ve kterém vynikl tak, že byl v tomto oboru považován především v meziválečném období za kapacitu. První úspěchy ovšem slavil ještě dřív, jmenovitě od roku 1908, kdy už žil znovu ve Vídni, kde se stal postupně uměleckým ředitelem kabaretů Die Hölle (1909-1910) a Bunte Bühne Rideamus, když mezitím, konkrétně během válečných let 1914 až 1915, vykonával totéž povolání v mnichovském kabaretním divadle Bonbonniere. A všude se jako bystrý pozorovatel učil nejen tomu, jak se má opereta skládat, ale jaké má mít libreto a jevištní nastudování, pokud chce pomýšlet na úspěch.

Navíc měl zřejmě dost rozumu na to, aby začal od menších útvarů a teprve poté se propracovával k celovečerním. Skládal písně kabaretního, v nejzdařilejších případech takřka šansonového ražení. Připsal si jich na konto podle vlastního tvrzení několik tisíc, vesměs pro zpěvačku Josmu Selim, rodným jménem Hedwig Fischer, která se roku 1914 stala jeho druhou chotí. Absolvovali spolu bezpočet koncertních turné především, ale ne výlučně, po německy mluvících zemích, při nichž ji Benatzky doprovázel na klavír coby hvězdu večera, proslavenou účinkováním v proslulém vídeňském kabaretu Fledermaus na prestižní Kärtnerstrasse. Stojí za zmínku, že jeho interiér včetně veškerého nábytku, podobného našim thonetkám, navrhl slavný architekt Josef Hoffmann, ikona vídeňské secese a moderny.

Čiperný Ralph Benatzky kromě toho příležitostně dirigoval, například v mnichovském Kleines Theater, ale většinu volného času věnoval komponování. Psal se rok 1916, když prorazil s operetami Láska ve sněhu, Liebe im Schnee, a především Juši tančí, Yuschi tanzt, která se ve Vídni, a to dokonce v uznávaném Bürgertheater, hrála sto devětkrát. Následovalo její vítězné tažení skomírajícím Rakouskem-Uherskem a poté Německem, které předznamenalo skladatelův přesun do Berlína. Usadil se tam se svojí Josmou v roce 1926 a setrval i po její předčasné smrti v pouhých třiačtyřiceti letech. A právě v berlínském Grosses Schauspielhaus měla 8. listopadu 1930 premiéru snad nejslavnější Benatzkého opereta U bílého koníčka, Im weissen Rössl, po které následovalo 416 repríz. A když ji pod svá křídla přichýlilo londýnské divadlo Colisseum, dočkala se tam neuvěřitelných 651 představení. Jistěže Kurt Weill s Bertoldem Brechtem byli díky své Žebrácké opeře či Vzestupu a pádu města Mahagonny coby tvůrci uznávanější, ale o slávě Ralpha Benatzkého si mohli nechat jen zdát.

Jenomže nad Berlínem, meziválečně rozpustilým, se začalo s nástupem fašismu smrákat. Benatzkému tam půda začala hořet pod nohama tím víc, že jeho třetí žena, tanečnice Melanie Hoffman, kterou si vzal roku 1930, byl podobně jako Josma Selim židovského původu. V roce 1932 přesídlili do švýcarského města Thun, kde si již dříve koupili vilu, a trochu naivně doufali, že tam Hitlera přežijí v závětří. Ještě roku 1938 se Benatzky sice uvolil podepsat v Americe smlouvu na komponování filmové hudby se společností Metro Goldwyn Meyer, ale vrátil se ještě do Evropy, aby pak odtud za moře roku 1940 na poslední chvíli spěchali. Opatrní Švýcaři jim totiž odmítli udělit občanství.

Marně se ovšem snažil Ralph navázat ve Spojených státech na svoje evropské triumfy, k nimž lze směle počítat i jeho adaptaci francouzské komedie Moje sestra a já, Ma soeur et moi, která se po svém uvedení na pódia roku 1930 rozlétla napříč starým kontinentem. U nás ji brzy uvedlo v češtině Městské divadlo v Plzni pod názvem Proč se dnes rozvádějí; od 3. května 1938 se k ní pak v Praze vrátil Oldřich Nový, který údajně našel v hlavní postavě inspiraci pro svého Kristiana. Nejenže tuto operetu milovali diváci; pochválila ji rovněž kritika konstatováním, že „náhle zmizely nevkusnosti, toporná kýčovitá manýra a přesládlé dialogy“, často pro operetní žánr příznačné, a „všechno působí samozřejmě a chytře…“

Pod názvem Meet my Sister uvedlo sice tuto komedii newyorské divadlo Shubert Theater, což ale vůbec neznamenalo, že by měl její autor v Novém světě na růžích ustláno. Opak byl pravdou. Amerika měla své muzikály a jejich skvostné autory na čele s Georgem a Irou Gershwinovými, proti jejichž nadvládě byl Benatzky, představující jinou hudební kulturu, bez šance. Neudiví proto, že se po válce vrátil zpět do Evropy. A s sebou si přivezl svůj vlastní překlad a úpravu Gershwinovy opery Porgy a Bess, která se dočkala svého provedení v němčině až roku 1950 v Curychu, kde se Benatzky na zbytek života usadil.

Výčet jeho operet by zabral celý tento článek, protože jich mezi lety 1907 až 1951 vytvořil výrazně přes sto. Byly roky, například na počátku 30. let, kdy mu úspěch dodával tolik energie, že byl schopen složit i čtyři, pět titulů za rok. Navíc od roku 1929 až do počátku 50. let obdařil svojí hudbou několik desítek filmů. Přirozeně, že při vší úctě k jeho pracovitosti i talentu, vznáší takový počet otazník nad jejich uměleckou úrovní, o které se asi v řadě případů ani nedá hovořit. Výjimky, o nichž byla řeč, se ale staly trvalým příspěvkem k operetnímu žánru i k písňové tvorbě v němčině, jak o tom vypovídá zdařilé album z roku 1998, nazvané stručně Daniela Zeigler Singt Ralph Benatzky. Uznávaná německá herečka, pro si svojí nejslavnější jevištní rolí vysloužila přezdívku „hamburská Evita“, vybrala z jeho odkazu dvaadvacet skladeb, které oslovily publikum na prahu 21. století.

Ralph Benatzky zemřel 16. října 1957, bylo mu třiasedmdesát let. Na vlastní přání byl pochován na hřbitově v rakouské obci Sankt Wolfgang im Salzkammergut, kam byl situován děj jeho nejproslulejší operety U bílého koníčka. Do rodné země se nikdy osobně nepodíval. Autorsky se nedávno vrátil zásluhou Plzně, která se uvedla na Malé scéně Divadla J. K. Tyla roku 2018 jeho operetu Okouzlující slečna, Die charmante Komtesse. Ve svých knihách se o něm zmiňují autoři Miroslav Šulc (Česká operetní kronika 1863–1948: Vzpomínání i fakta) či někdejší sólista Národní opery v Praze a zároveň publicista Dalibor Janota (Česká a světová opereta – průvodce operetní tvorbou). Jinak se u nás po Ralphu Benatzkém zem slehla.

foto: Wikipedia

Facebook X E-mail WhatsApp