„Není divu, že na soutěži Neue Stimmen zaujala Olga Bezsmertna nejen porotce, ale i vedení Vídeňské státní opery krásným, velkým a sytým přírodním materiálem a přirozenou muzikalitou.“

„Už tenkrát se ale dal v jejím zpěvu vycítit určitý sklon k tvrdosti a tlaku na hlas… Obávám se, že za ty roky se jí vývoj k lepšímu zatím příliš nedaří.“

„Nejlépe se mi nakonec poslouchala poslední skladba Slovácká suita od Vítězslava Nováka se svou nekomplikovanou vlídností a přímočarou sdělností.“

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu konaný 10. února v Obecním domě přinesl francouzsko-německo-český program a také první pražské vystoupení ukrajinské sopranistky Olgy Bezsmertné. Za dirigentský pult se postavil hlavní hostující dirigent tělesa Robert Jindra.

Začalo se desetiminutovým Preludiem k Faunovu odpoledni od Clauda Debussyho. Esence náladovosti a zvukových barev byla jistě dobře zvoleným úvodem, i když poslechově na mne zapůsobila především jako spolehlivě zahraná skladba, než aby se mi zjevil unikátní obraz chvějícího se horkého letního dne a odpočívajícího Fauna. Třeba ale na to všechno bylo moc zima…

Každopádně se po tomto můstku dalo lehce přejít do světa zase jiné lyriky. Čtyři poslední písně od Richarda Strausse jsou výjimečným dílem plným jímavého patosu a celým svým zklidněným charakterem jako by se už obracely k nebi, do něhož se geniální skladatel odebral dřív, než je mohl slyšet ve světové premiéře. Ta se konala necelý rok po jeho smrti, v květnu 1950 v Londýně pod taktovkou Wilhelma Furtwänglera a s Kirsten Flagstadovou coby sólistkou.

To Olga Bezsmertna na sebe poprvé výrazněji upozornila roku 2011 vítězstvím v německé soutěži Neue Stimmen, pak byla osm let členkou ansámblu Vídeňské státní opery. Není divu, že na zmíněné soutěži zaujala nejen porotce, ale i vedení Vídeňské státní opery krásným, velkým a sytým přírodním materiálem a přirozenou muzikalitou, s níž hudební čísla vytvářela. Její tehdejší vybraná soutěžní vystoupení, jež se dají dohledat na internetu, to dokazují. Myslím si ale, že už tenkrát se dal v jejím zpěvu vycítit určitý sklon k tvrdosti a tlaku na hlas, takže od jejích učednických let ve Vídni by člověk čekal, že se těchto nedostatků zbaví a se svým darem shůry se naučí zacházet měkce a volně. A že ji k tomu ve Vídni povedou…

Kromě Rusalky v televizním záznamu z La Scaly jsem ji párkrát slyšela i naživo (například jako Desdemonu ve Vídni a Marzellinu v Salcburku nebo v Brucknerově Te Deum v Litomyšli). Když k tomu přidám nejnovější dojem z provedení Straussových písní, které jsou přirozeně velmi obtížné, tak se obávám, že za ty roky se jí vývoj k lepšímu zatím příliš nedaří.

Tendence k tlaku na hlas se spíš zvětšila a hrdlo jako by měla víc sevřené než náležitě otevřené. Takže i když se poctivě snaží dělat piana a přednes, který si bezpochyby připravila, tak výsledek zdaleka nemá ten grandiózní efekt, protože směrem do výšek zní její hlas až pronikavě a jeho nosnost paradoxně není zdaleka taková, jakou by člověk od takového hlasu čekal. Přitom orchestr nehrál nijak ryčně, naopak, doprovázel ukázněně.

Nejlépe se mi tedy nakonec poslouchala poslední skladba – Slovácká suita od Vítězslava Nováka se svou nekomplikovanou vlídností a přímočarou sdělností, jež navíc nabídla též jistý kontrast k předchozím skladbám. Orchestr hrál s naprostou suverenitou a pohodou, ať už šlo o prostou velebnost kostelní scény či hravost té dětské, jímavost milenecké schůzky, jiskrný výjev u muziky a nakonec rozprostírající se noc, v níž se ozve i cosi jako impresionistická nálada. Takže se to dalo vnímat i jako dramaturgický oblouk k začátku večera.

Foto: Vojtěch Brtnický / SOČR