„Ve Smetanově Koncertní etudě C dur zaujala Kahánkova romantická virtuozita, vyžadující od interpreta precizní úhozovou techniku.“

„Z Janáčkovy skladby V mlhách uvedl klavírista Andante a nadchl svým autentickým ponořením do zadumaných a vzepjatých pasáží.“

„V rukou klarinetisty Jana Bostla s výtečným doprovodem Iva Kahánka rozkvetla Martinů Sonatina mnohabarevným souzvukem v emocemi naplněném podání.“

Umělecká inaugurace nového ředitele Pražské konzervatoře Iva Kahánka proběhla v úterý 21. října v koncertním sále Pražské konzervatoře na koncertu Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách v rámci 13. ročníku festivalu Kultura v srdci Prahy. Ředitele a pianistu představila nejen jako vysoce renomovaného umělce, ale také znalého průvodce historií Pražské konzervatoře.

Se šarmem a svěžím humorem přiblížil Ivo Kahánek publiku nejprve počátky vzniku této instituce, jemuž předcházelo v roce 1808 založení Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách českými vzdělanci a šlechtici, již r. 1811 zahájila Pražská konzervatoř svoji výuku. Jednota konzervatoř zřizovala, vedla a financovala až do vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Dnešní postavení této záslužné instituce se zaměřuje na veřejnou podporu hudby, především studentů Pražské konzervatoře, pod kterou spadá. Pražská konzervatoř je zřizována a financována Magistrátem hlavního města Prahy a nový ředitel Ivo Kahánek poděkoval za výbornou spolupráci, která umožňuje škole nejen stálý tvůrčí rozvoj, ale také stáže, účast na soutěžích a vystoupení studentů konzervatoře v zahraničí. Ivo Kahánek přebíral vedení školy s ideou propojení tradice s moderními přístupy k hudebnímu vzdělávání a posílení jejího postavení na mezinárodní scéně. Výchova budoucí generace výkonných umělců by měla souviset také s výchovou budoucích mladých pedagogů a krédem nového ředitele je přátelská tvůrčí atmosféra a svoboda, které s vedením Pražské konzervatoře souvisí. Ivo Kahánek je skutečnou osobností a jeho pianistické výkony spolu se znalým průvodním slovem Inauguračního koncertu vytvořily velmi příjemný a krásnou hudbou naplněný večer.

K úvodní skladbě Bedřicha Smetany Koncertní etudě C dur byl zmíněn historický záznam z archivu, že skladatel se sice v roce 1865 na místo ředitele Pražské konzervatoře hlásil, ale neuspěl pro „tvůrčí neplodnost“. Jak omylné bývají výběrové komise, představil Ivo Kahánek ihned svým brilantním podáním velmi náročné etudy, kterou Smetana, sám vynikající klavírista, obdařil mimořádnou invencí. Nejprve zaujala Kahánkova romantická virtuozita, vyžadující od interpreta precizní úhozovou techniku, poté jednotlivé sekvence podané pestrými výrazovými rejstříky od melodických běhů až k expresivním akordům, vše s typicky smetanovskou tónovou suverenitou. 

Antonín Dvořák byl od roku 1891 profesorem skladby na Pražské konzervatoři a v roce 1901 byl jmenován jejím ředitelem. Vychoval řadu významných skladatelů, také Josefa Suka, který se stal dokonce Dvořákovým zetěm. Oba skladatelé byli prezentováni Ivem Kahánkem spolu s kolegy, učiteli konzervatoře. Ukolébavku Antonína Dvořáka přednesla v procítěném podání a s pečlivým klavírním doprovodem sopranistka Monika Brychtová, vyučující sólový zpěv, a představila se jako výtečná pěvkyně v jemných i svítivých polohách svého jasného, čistého sopránu. Z díla Josefa Suka uvedl houslista František Souček, pedagog konzervatoře a primárius Zemlinského kvarteta, spolu s Ivem Kahánkem Čtyři kusy pro housle a klavír, op. 17 v plně oddaném projevu; housle ve výškách a rytmické sekvence ve známé melodii, lyrická kantiléna i taneční rozvernost, vše podtrhující Dvořákovu melodiku a bohatost invence v působivé souhře obou umělců. 

Leoš Janáček, skladatel Ivu Kahánkovi nejbližší nejen svým dílem, ale také místem narození; Kahánkovo rodiště Frýdek-Místek je skutečně nedaleko tomu Janáčkovu a Hukvaldy s proslulou oborou plnou starých buků, kde na balvanu čeká půvabná soška Lišky Bystroušky, lákaly k procházkám a objevování. Magická moc přírody se promítala do Janáčkovy hudby podobně jako do interpretace Iva Kahánka, volný duch a svět plný inspirace je skutečně spojují. Z nádherné skladby V mlhách uvedl klavírista první větu Andante a nadchl svým autentickým ponořením do zadumaných i vzepjatých pasáží působivého Janáčkova obrazu. 

Skladba Bohuslava Martinů Sonatina pro klarinet a klavír, H 356 vzbudila další emoce a úžasné provedení klarinetisty Jana Bostla, studenta konzervatoře, bylo překvapením v nejlepším slova smyslu. V průvodním slovu nejprve zmínil Ivo Kahánek neúspěšné studium Bohuslava Martinů na Pražské konzervatoři v létech 1906 až 1910, kdy byl vyloučen pro „naprostou nedbalost“. Josef Suk se ujal na počátku dvacátých let minulého století mladého hudebníka, který mimo jiné působil i jako houslista České filharmonie, a umožnil mu jako dlouholetý rektor absolutorium této školy. V rukou Jana Bostla, studenta s úspěchy i v zahraničí, spolu s výtečným doprovodem Iva Kahánka rozkvetla Sonatina mnohabarevným souzvukem v lyrickém, emocemi naplněném podání; detailně precizní hra Jana Bostla podpořená citlivým klavírem se z lyriky měnila do dalších poloh až štěbetavého žertovného výrazu a uchopení Martinů skladby snad ani nemohlo být srozumitelnější.

Antonín Dvořák se vrátil ve vyšperkovaném programu s Romancí pro housle a klavír f moll, op. 11 s houslistou Václavem Hudečkem. Duo Hudeček–Kahánek vzbudilo obdiv a publikum si s radostí vychutnávalo nádhernou souhru dvou mistrů. Bravurně zpěvné housle, precizní detaily klavíru, vše v jednom nádherném proudu hudby patřilo k perlám vytříbeného programu. Nejinak tomu bylo i ve Variaci na slovenskou píseň, H 378 Bohuslava Martinů v provedení violoncellisty Petra Nouzovského s klavírem Iva Kahánka. Zadumaný úvod melodické písně oživovaly jednotlivé variace v modernějším vyznění s půvabem i ve vzrušivých krásných akordech klavíru a sytých dlouhých tazích violoncella. Náročném dílu se dostalo výtečného provedení, svůj hluboký prožitek předali oba umělci publiku beze zbytku.

Závěrečné Dvořákovo Klavírní trio, op. 90 „Dumky“ zaznělo v šesté větě Lento maestoso v podání Františka Součka, Petra Nouzovského a Iva Kahánka pěkně propracovaně, s pevnou dynamikou, vyzpívanými linkami smyčců, jiskřivým klavírem, srdečností a upřímností, které z Dvořákovy skladby přímo prýštily. Trio bylo dalším vrcholem večera.

Závěr ovšem patřil mládí, kdy Ivo Kahánek pozval na pódium svoji studentku Noru Lubbadovou, aby společně zahráli Dvořákův Slovanský tanec č. 1. Nadaná studentka měla co představit ve výborně provedených virtuózních výškách a v souhře se svým učitelem provedla oblíbenou a často hranou skladbu velmi pěkně, talent jí slušel a otvírá cestu do budoucna.

Podobně Inaugurační koncert byl zážitkem, který otevírá dveře a příslib úspěšné cesty vynikajícího klavíristy, ředitele, ale také člověka Iva Kahánka.

Foto/zdroj: archiv KlasikyPlus.cz