„Projekt Hudebních výletů ukazuje, jak může kultura vstoupit do veřejného prostoru jinak, nikoliv jako zábavná vsuvka, ale jako trvalé gesto péče o kulturní dědictví.“

„Houslista Jiří Sycha a cembalista Vít Bébar přistoupili k doprovodu s vnitřní energií a znalostí dobového stylu, ale zároveň s mimořádnou pozorností k rytmickému dýchání a formální architektuře skladeb.“

„Pelka dokazuje, že kontratenor už dávno není výlučně historizující kuriozitou.“

V podvečer soboty 24. května 2025 se Velký sál zámku Kunín proměnil v místo mimo aktuálně vnímaný čas. V rámci cyklu Hudební výlety, jež se pojí se jménem Igora Františáka, uznávaného klarinetisty, pedagoga Fakulty umění Ostravské univerzity a ředitele Svatováclavského hudebního festivalu, tam zazněl program souboru Viaggio Musicale. Soubor zaměřený na dobovou, historicky poučenou interpretaci nás provedl labyrintem lidských témat: bolest, láska, osud, víra… V barokní hudbě jsou tyto obsahy tlumočeny s až architektonickou přesností, což umožnilo spojit historizující interpretaci s hluboce aktuálním poselstvím.

Cyklus Hudební výlety dlouhodobě mapuje kulturní krajinu Moravskoslezského kraje a činí tak způsobem, který stojí za zvláštní pozornost. Nejen, že zpřístupňuje špičkovou interpretaci hudby samotné i v menších městech a obcích, ale současně znovu oživuje kulturní památky, jež často stojí mimo hlavní proud turistického zájmu. Zámek Kunín, severomoravská architektonická barokní perla se silným geniem loci, se tak stal ideálním dějištěm večera, jehož dramaturgie nebyla pouhým sledem čísel, ale důmyslně koncipovanou hudební poutí napříč Evropou i lidskou emocí.

Soubor Viaggio Musicale vystoupil ve složení Vojtěch Pelka – kontratenor, Jiří Sycha – barokní housle, Vít Bébar – cembalo. Večer otevřela Sonáta F dur (HWV 370) Georga Friedricha Händela – úvodní gesto s noblesou, ale i jistou zdrženlivostí. Sycha zde ukázal, proč je jedním z nejvytříbenějších hráčů na barokní housle u nás. Jeho tón nepostrádal oblost, vláčnost i jasný konturový obrys. V první větě (Adagio) dominovala něžnost vedení melodie, ve druhé (Allegro) naopak precizní artikulace a rytmická suverenita. Bébarovo cembalo zde fungovalo jako živé harmonické tělo, které spoluutvářelo dialog a měkce objímalo sólovou melodickou linku houslí.

Dramaturgická pouť se následně přenesla do operního světa Nicoly Porpory – geniálního pedagoga a konkurenta Georga Friedricha Händela. Árie Vorrei spiegar l’affanno a Alto giove (z oper Semiramide riconosciuta a Polifermo) poskytly ideální prostor pro Vojtěcha Pelku, jehož kontratenor zde nabyl téměř andělské kvality. Pelka na sebe bezesporu upoutal největší pozornost publika. Jeho hlas lze zařadit k těm raritním, v tradičním smyslu slova se jedná o mužský alt či mezzosoprán, atakující rozsah sopránový, ale jeho zabarvení, rozsah i schopnost výrazové plastiky přesahují běžné technické definice. Barevnost hlasu v pianissimech byla dechberoucí, jako by se tón rozplýval v samotném prostoru sálu.

Pelka ovládá barokní ornamentiku s elegancí, která neoslňuje technikou, ale vnitřním klidem. Navíc dokazuje, že kontratenor už dávno není výlučně historizující kuriozitou. Jeho přístup je technicky precizní, ovládá styl, frázi i ornament, ale vždy s důrazem na obsah a sdělení. Především však zpívá s představou prostoru: každý tón byl vědomě zasazen do architektury sálu i do akustické paměti jeho stěn.

Dále přišla osamocená, a o to působivější, chvíle pro housle: Telemannova Fantazie č. 1 B dur. V ní Sycha ukázal, že barokní housle nejsou jen historickým nástrojem, ale médiem myšlení. V první větě (Largo) zazněla až meditační kvalita, zatímco druhá (Allegro) nabídla rytmickou hravost i vnitřní pohyb. V neokázalé, ale vysoce soustředěné interpretaci bylo patrné porozumění pro afektivní rétoriku i kompoziční logiku.

Václav Vodička – méně známý, avšak brilantní český autor – přispěl svou Sonátou pro housle a basso continuo č.2 C dur. Tato skladba, vynikající formální čistotou a invenční melodikou, představila výjimečnou souhru dua Sycha–Bébar. Interpretace působila jako detailně vystavěné sochařské dílo: křehké, a přesto pevné. Bébar zde citlivě rozvíjel harmonické nuance, zatímco housle vedly hlavní téma s výrazovou jasností.

Zlomovým bodem večera byla Vivaldiho árie Dolce fiamma z opery La fida ninfa, kde Pelkův hlas ukázal také svou dramatickou dimenzi. Sladkost v barvě se zde střetla s naléhavostí výrazu. Jako by zpěv vytvářel napětí mezi lidskou touhou a její nemožností být naplněna.

Christoph Willibald Gluck, reformátor opery a mistr čistého afektu, pak zazněl v árii Che faro senza Euridice. V této scéně absolutního zoufalství Pelka podal svůj možná nejdojemnější výkon večera. Nepotřeboval výrazná gesta, jen hlas, dýchání, pauzy. Publikum ztichlo nejen kvůli úctě, tato chvíle se stala soukromou liturgií smutku.

Po přestávce zazněla Pisendelova Sonáta e moll – dílo mistra instrumentální bravury a expresivity. Sycha zde opět zazářil jako hráč s vnitřní dramaturgickou představivostí. V první větě (Largo) zněly dlouhé tóny jako kontemplace, v druhé (Moderato) se objevila taneční lehkost a rafinovaný kontrast.

Z českých skladatelů byl uveden i Leopold Koželuh a jeho Sento amor č. 3, op. 31, v němž Pelkův hlas ukázal virtuozitu a schopnost dramatického výrazu v klasicistní estetice. Oproti baroku zde přibyl příběh, témbr se mírně proměnil, ale kontrola výrazu zůstala absolutní.

Mozartova árie Cherubína Voi che sapete  z opery Figarova svatba působila jako zrcadlo Pelkovy hlasové estetiky: schopnost být lyrický, ale nikoliv líbivý, afektivní, ale vždy stylově čistý.

Instrumentální Ciacconu ze Sonáty č. 12 d moll, op. 2 Francesca Maria Veraciniho interpretovali Sycha a Bébar s monumentalitou i vnitřní plastičností. Téma se zrcadlilo, měnilo, variovalo s precizní technikou a silným smyslem pro gradaci.

Závěrečná árie Josefa Puschmanna Sanctorum meritis inclyta gaudia uzavřela večer s radostí ducha. Pelkův hlas zde zazněl jako ozvěna liturgického prostoru, jiskřivě ale bez přepjatosti.

Instrumentální partneři Vojtěcha Pelky vytvořili pevné i flexibilní jádro tohoto večera. Houslista Jiří Sycha a cembalista Vít Bébar přistoupili k doprovodu s vnitřní energií a znalostí dobového stylu, ale zároveň s mimořádnou pozorností k rytmickému dýchání a formální architektuře skladeb. Sycha prokázal nejen svou instrumentální brilanci, ale také smysl pro dramatickou výstavbu a zvukovou plastičnost. V sólových číslech dokázal přetavit houslovou linku v narativní gesto, zatímco v doprovodu přirozeně reagoval na Pelkovy nuanční proměny. Bébarův cembalový part byl subtilní i energický, pevně zakotvený, ale zároveň schopný jemných ornamentálních tahů. Jeho hra neupoutá pozornost prvoplánově, ale vytváří důležitý a bezpečný prostor, ve kterém se může vše ostatní organicky rozvinout.

S technickou brilancí, stylovou autenticitou a filozofickou hloubkou vytvořili interpreti večer, který by obstál na kterékoli z předních evropských scén, tím spíše zaslouží obdiv v kontextu Moravskoslezského kraje. Projekt Hudebních výletů ukazuje, jak může kultura vstoupit do veřejného prostoru jinak – nikoliv jako zábavná vsuvka, ale jako trvalé gesto péče o kulturní dědictví. Nejde zde jen o „koncerty mimo velká centra“, ale o cílené uvádění hudby v kontextu architektonických památek, čímž vzniká synergický efekt – kulturní aktivace prostoru i jeho nové přiblížení veřejnosti. Ve světě, kde se často odděluje „vysoké umění“ od každodennosti, představuje tento cyklus formu kulturní diplomacie. Hudba zde není luxusem pro zasvěcené, ale prostředkem sdíleného prožitku, který propojuje minulost a současnost, profesionály i publikum.

foto: Hudební výlety / Ivan Korč