„Pod taktovkou hostujícího dirigenta Valentina Uryupina hráli hudebníci soustředěně a precizně.“

„Kateřinu Kněžíkovou předchází pověst vynikající pěvkyně.“

„Koncert A dur přednesl sám dirigent v roli sólisty. Pro orchestr to byla jistě zatěžkávající zkouška.“

Svatováclavský hudební festival letos podvaadvacáté otevírá brány kostelů pro krásné hudební zážitky. Od 2. září, kdy se v Ostravě rozezněl kostel Panny Marie Královny Válečným rekviem Benjamina Brittena, už bylo realizováno několik koncertů. Z nich vyniká ten, který se odehrál v pátek 5. září v kostele sv. Václava v Opavě. Pod názvem Mozart Gala excelovali sopranistka Kateřina Kněžíková a klarinetista Valentin Uryupin, který současně dirigoval Janáčkovu filharmonii Ostrava.

Koncert s názvem Mozart Gala lákal jak na exkluzivní program, tak na skvělé interprety. Stejně tak ale v Opavě přitahuje i prostor kostela sv. Václava, který je citlivě zakonzervovanou památkou a přeměněn na kulturní prostor. Monumentální kostelní loď skýtá dobrou akustiku, je však obtížně větratelná. V plně obsazeném sále se vzduch dal krájet a posluchače i účinkující trápilo dusno před bouří. Přesto se umělci dokázali plně zkoncentrovat a obdivuhodně zmobilizovat své síly a schopnosti, aby vytvořili příjemnou a slavnostní atmosféru a splnili zadání, tedy přinést výjimečný koncert.

Janáčkova filharmonie Ostrava se představila v menším obsazení, jak vyžadují skladby Wolfganga Amadea Mozarta, které byly v ten večer na programu. Pod taktovkou hostujícího dirigenta Valentina Uryupina hráli hudebníci precizně, jednotlivé skupiny, zejména houslí, umně artikulovaly a dynamicky byly hudební fráze logicky a vyváženě vystavěné, s efektním využitím kontrastů a echa, které v Mozartově hudbě nesmí chybět. Nejprve zazněla předehra k opeře La clemenza di Tito, K. 621, kdy dirigent volil energická tempa a široké fráze a celému večeru už úvodem vtiskl slavnostní ráz.

Hlavní hvězdou a lákadlem večera byla sopranistka Kateřina Kněžíková. Předchází jí pověst vynikající pěvkyně a sopranistka v průběhu večera přesvědčila, že její umění pověst dokonce daleko předčí. Zvěsti o jejím zářivém lyricko-koloraturním sopránu se šíří již téměř dvacet let, je členkou opery Národního divadla v Praze a vedle oper W. A. Mozarta jsou její doménou i opery italského a českého repertoáru. Je laureátkou řady pěveckých soutěží, ceny Classic Prague Awards 2018 za nejlepší komorní výkon a v roce 2019 získala Cenu Thálie za mimořádný výkon v inscenaci Julietta aneb Snář Bohuslava Martinů, kterou uvedlo Národní divadlo moravskoslezské. V roce 2021 zazářila v hlavní roli Káti Kabanové v opeře Leoše Janáčka na prestižním festivalu Glyndebourne Opera Festival. A z Glyndebourne se vrátila i nedávno (reflexe ZDE). 

Další skladbou večera byly recitativ a árie z opery La clemenza di Tito, K. 621. Nejprve Ecco il punto, oh Vitellia a poté árie Non più di fiori. Jsou to vrcholy Mozartovy tvorby, part Vitellie klade na sopranistky maximální nároky, zejména požadovaným rozsahem partu, ale především na výrazové prostředky, neboť Vitellia je především postava dramatická. Poučené obecenstvo i proto očekávalo vystoupení světoznámé sopranistky s napětím. A ta hned v prvních tónech uhranula. Začala hutným, poněkud tmavěji zabarveným hlasem, do kterého dokázala dát vášeň a dramatičnost a udržela tuto polohu i nadále. Árii Non più di fiori začala nejprve měkkým legatem, s hutnými barevnými hloubkami a niternými piany. Široké legato bylo podpořeno krásným sonorním tónem basetového rohu, na který mistrně sopranistku provázel v orchestru Igor Františák.

Po této árii následovala Symfonie č. 1 Es dur, K. 16, první symfonie budoucího mistra, kterému v době, kdy ji složil, bylo pouhých osm let. Jednoduchost obsazení, smyčce, dva hoboje a dva lesní rohy a prostota v kompozičních postupech, ale již z této prvotiny je znát, že ji psal budoucí génius. Allegro molto vyzařovalo radostnost a hravost, Andante naznačovalo dramatičnost, kdy lesní rohy jsou podloženy ostinatem kontrabasů. Presto se odvíjelo ve fortissimu všech nástrojů, které se doplňovaly a podporovaly.

Před přestávkou opět vystoupila pěvkyně, tentokrát s Mozartovou koncertní árií Bella mia fiamma, addio! Resta, o cara, K. 528. A opět zaujala plným hlasem, dramatickým výrazem, táhlým legatem a citlivou prací s dynamikou. V další části naopak nadchla třpytivými, přesně artikulovanými koloraturami a zvonivým, kovově zářivým témbrem, kdy přesvědčila o svém výsostném pěveckém umění. 

Po přestávce překvapil naopak dirigent spolu s orchestrem. Koncert A dur pro klarinet a orchestr, K. 622 přednesl totiž sám dirigent v roli sólisty, aniž při tom rezignoval na práci dirigenta. Pro orchestr to byla jistě zatěžkávající zkouška, protože klarinetový part je velmi náročný jak technicky, tak na tempovou souhru s orchestrem. První věta Allegro má svěží taneční téma hned od počátku, klarinet ho přebírá později, aby ho rozvedl do měkké melodie, obohacené ozdobami. Výkon klarinetisty byl obdivuhodný, neboť neztrácel výrazovost své hry, klarinet zněl teskně melodicky, při precizních technických finesách. A jako dirigent přitom ještě dokázal uhlídat souhru s orchestrem. Před druhou větou trošku publikum napínal úpravou plátku, aby Adagio zahájil niternou pomalou melodií, s něžným a kulatým tónem. Rozpustilé Rondo Allegro dalo klarinetu příležitost se předvést v rychlých bězích a ozdobách, ukázalo vyrovnanost rejstříků po celé škále rozsahu nástroje, aby umělec závěrečnou kadencí skladbu efektně ukončil. Ani hudebníci, ani sólista v roli dirigenta nezastírali, jak moc se při přednesu „orosili“, což ovšem platilo i o publiku. 

Dirigent Valentin Uryupin spolupracuje s Janáčkovou filharmonií Ostrava celkem pravidelně, je spolehlivý a přitom má hluboké hudební cítění. Nedávný čtyřicátník se narodil v Lozově na Ukrajině a původně působil jako sólový klarinetista. Pracoval jako šéfdirigent a umělecký ředitel v Novaja opera v Moskvě, ale na svůj post rezignoval a nyní působí po celé Evropě jako dirigent i jako komorní hráč. V Opavě z něho sálala radost z hudby a nezlomná energie, kterou dokázal ve ztížených podmínkách vtisknout nadšení z krásného muzicírování.

Na závěr ještě všechny čekalo sólové moteto Exultate, jubilate šestnáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta. Skladbu napsal pro tehdejšího slavného kastráta Venanzia Rauzziniho, který proslul nejen technickou zdatností, ale také velkým hlasovým rozsahem. Kateřina Kněžíková se tak ujala téměř nemožného úkolu zazpívat tento part lyricko-koloraturním sopránem. Nicméně i ona prokázala skvělou techniku, rozsah a schopnost svého hlasu podat jak lyrické a něžné části, tak především části dramatické, s velkými intervalovými skoky, při zachování vyrovnanosti barvy i znělosti hlasu. První část zahájila radostným a jásavým výrazem, s lehounkým ozdobným vibratem, s trylky, perlivě, sladkým témbrem. Recitativ Fulget amica dies uvedl sladce a klidně další část, árii v Andante, Tu virginum corona, vyprávěcí, pohodovou, přesto pevnou i sdělnou. Závěrečné Alleluja v Allegru dává pěvkyni možnost rozvinout interpretační umění a Kateřina Kněžíková toho naplno využila. Stříbřitý soprán se nesl volně do prostoru a kolem něho svítily koloratury, které se vznášely do nadpozemských výšek.

Obecenstvo se předhánělo v nadšených ovacích a odměnilo pěvkyni i orchestr dlouhotrvajícím potleskem. Byl to koncert, který se jistě zapíše do historie festivalu k těm nejhodnotnějším a nejúspěšnějším.

Foto/zdroj: M. Kusyn / Svatováclavský hudební festival