Ano, takhle se má hrát Janáček. Káťa Kabanová v Glyndebourne
„Vizuální řešení inscenace dominantně pracuje s podmanivým svícením a s výraznými bílými stěnami, které proměnlivě a mimořádně funkčně vytvářejí různě otevřené či přivřené prostory.“
„Kateřina Kněžíková v titulní úloze dokazuje uměleckou i pěveckou vyzrálost; nachází v naléhavosti krásné výrazové odstíny, přesvědčuje v emotivních i v nostalgicky posmutnělých stavech duše.“
„Jaroslav Březina zpívá a hraje plačtivě slabošského Tichona, ovládaného téměř až do konce matkou, naprosto ideálně.“

V Británii opět boduje Leoš Janáček. Obnovená inscenace jeho opery Káťa Kabanová na festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie je moderní, ale bez excesů, vizuálně uhrančivá, jednoznačně sdělná, logická a přesvědčivá, po hudební stránce skvělá. Stojí za ní dirigent Robin Ticciati a režisér Damiano Michieletto a v titulní roli září sopranistka Kateřina Kněžíková.
Operní festival v Glyndebourne nabízí kombinaci mezinárodního špičkového umění a lokální atmosféry s piknikováním v zahradách, která nemá ve světě obdoby. Že do tohoto kontextu patří letos v létě s naprostou samozřejmostí i Leoš Janáček, je potěšitelné. Publikum reagovalo, jak je v Británii obvyklé: intenzivně a opravdu nadšeně, ale rychle a krátce.

Káťa Kabanová, poprvé hraná 3. srpna, je intenzívní. Na krásy, které přináší, bohužel vlastně až moc krátká. London Philharmonic Orchestra hraje na dějově vyhrocené ploše pod taktovkou Robina Ticciatiho velice empaticky, přesně a emotivně, v nádherných dynamických odstínech. Lyricky i vzrušeně. Dechberoucích je několik zámlk – překvapivé, působivé a obsažné, skvěle načasované ticho; stejně jako pečlivá pozornost nuancím, proměnám a kontrastům, které spoluvytvářejí mimořádně plastický symfonický základ tomu, co se děje na scéně. A tam se odvíjí příběh chvílemi naznačovaný, chvílemi explicitně vyhrávaný, příběh, u kterého bezděky uvažujete, co bylo dřív: Ostrovského tragédie, která tak přesně vyhověla a sedla Janáčkově uměleckému naturelu, nebo Janáčkova hudba, která tak geniálně vyjadřuje, o co jde v tragickém literárním příběhu…?
Vizuální řešení glyndebournské inscenace dominantně pracuje s podmanivým svícením a s výraznými bílými stěnami, které proměnlivě a mimořádně funkčně vytvářejí různě otevřené či přivřené prostory. Patří k nim minimum rekvizit a přesný pohyb a gesta postav jednoduše vystihující jejich psychologii. Výtvarně jednoduché a čisté řešení s výraznými konturami oživují vedle anděla volně se snášející pírka.

Pěvecké obsazení je excelentní, a to stylově, psychologicky a v rámci možností i jazykově. Renomovaná britská pěvkyně Susan Bickley ztvárňuje Kabanichu v obvyklých intencích: panovačně a tvrdě, hlasově naštěstí bez forze; vůbec ne za zenitem. Dikoje podává zemitě John Tomlinson, napřesrok osmdesátiletý. Dvojice Varvary a Kudrjáše – Rachael Wilson a Sam Furness – je hlasově i projevem příjemně mladistvá. Vokální oporou i ozdobou představení je v roli Borise tenorista Nicky Spence, pěvec s průrazně jasným lahodným hlasem, známý z poslední doby z janáčkovských kreací i v tuzemsku.
A dva čeští sólisté, mající samozřejmě přece jen jazykovou výhodu i výhodu kulturního a interpretačního zázemí? Jaroslav Březina zpívá a hraje plačtivě slabošského Tichona, ovládaného téměř až do konce matkou, naprosto ideálně. Kateřina Kněžíková v titulní úloze dokazuje uměleckou i pěveckou vyzrálost; nachází v naléhavosti krásné výrazové odstíny, přesvědčuje v emotivních i v nostalgicky posmutnělých stavech duše, je představitelsky sebejistá a mimořádně věrohodná. Na prestižní scéně rozhodně skvěle využitá příležitost.

Douška na závěr: inscenaci dominuje klec, v závěru mnoho klecí. Výmluvný symbol svázanosti, nesvobody, možná i pranýřování. Jakkoli je Calixto Bieito, zvráceně prezentující v současnosti Janáčkovy opery v Praze, takzvaně „slavnější“ režisér než Damiano Michieletto, bylo by prospěšné zavřít ho pro celé glyndebournské představení do jedné z těch klecí jako na pranýř a donutit ho, aby se díval a viděl, jak dobře lze režírovat Janáčka. Respektive jak režírovat Janáčka. Protože Damiano Michieletto (a s ním výtvarníci Paolo Fantin, Carla Teti a Alessandro Carletti) to na rozdíl od něj a od těch, kteří za něj zaskakují, umějí setsakramentsky dobře.

…………….
O sérii představení hraných už v roce 2021 čtěte mimo jiné v SeriáluPlus „Káťa“ Kněžíková v Glyndebourne.
O opeře v Glyndebourne čtěte například ZDE.



Foto: Glyndebourne Productions Ltd. / Marc Brenner
Příspěvky od Petr Veber
- Popelkova Má vlast. Zahájení Pražského jara jako jednoznačné potvrzení kvality autora a festivalu i orchestru a jeho šéfdirigenta
- AudioPlus | Jan Kučera: ZUŠ Open, to jsou mladší kamarádi
- AudioPlus | Ondřej Adámek: Každé další provedení Magdaleny Kožené je hlubší a silnější
- AudioPlus | Michal Medek: Květiny umělcům jinak. Udržitelně!
- AudioPlus | Jiří Chvála: Deset let ZUŠ Open je velkým skokem
Více z této rubriky
- Když folklór potká klasiku. Kapela MusEquality proměnila industriální prostory
- Popelkova Má vlast. Zahájení Pražského jara jako jednoznačné potvrzení kvality autora a festivalu i orchestru a jeho šéfdirigenta
- Výtečné výkony čtyř sopránů v Gluckově opeře Paride ed Elena
- Atentát na Carmen v Drážďanech
- Starodávná hudba Kypru má moderní poslání
- Ifigenie v Aulidě v koncertním provedení zahájila Gluckovy slavnosti
- Temný olomoucký Don Giovanni bez tajemna
- Znamenitý Tomáš Netopil po roce znovu dirigoval v Redutě Slovenskou filharmónii
- Dvořákova Olomouc je zpět. Zahájila ji impozantně klavíristka Anna Fedorova
- Stravinskij, Dutilleux a Dessner ve stylové režii České filharmonie