„No problem, welcome.“

„Přestávka s prostorem pro jídlo trvá celých devadesát minut. Kdo nesedí u stolu v restauraci, je venku na trávě nebo usazen v některém ze stinných zákoutí.“

„Rozhodně ne obyčejná opera. Tak jaká tedy? Jak to mysleli? Odpovědí je šalamounský bonmot.“

„Tak to si nezapomeňte, Petře, vzít s sebou smoking.“ Pamatuji si na tu větu i po šestnácti letech. Vyslovil ji dobrý přítel české hudby Graham Melville-Mason, když jsem se před ním zmínil o své chystané cestě na operní festival v Glyndebourne na jihu Anglie. Ano, i když v našich končinách se tak často nenosívá, vzal jsem samozřejmě tenkrát večerní formální oblek s motýlkem s sebou a v Británii pak na sebe. V opačném případě bych byl jedinou výjimkou. „Černou ovcí“, kdyby zrovna tohle slovní spojení neznělo v případě „black tie“ mezi všemi černě oblečenými muži a mezi ženami v tmavých „velkých večerních“ legračně… Smoking, složený, musel tehdy přežít cestu letadlem a vlakem. Letos si ji z Čech do Východního Sussexu, a pak zase zpět, zopakoval.

Londýňané to mají jednodušší. Pokud nejedou autem, jsou v Glyndebourne z nádraží Victoria Station maximálně za devadesát minut. Hodinu a kousek po železnici. Na jih k moři směrem do Brightonu jezdí vlaky dost často. A pak z města Lewes, sedmnáctitisícového historického správního centra hrabství East Sussex, už jen čtyři míle, ani ne šest kilometrů, taxíkem. Nebo autobusem přistaveným zdarma, když přijedou doporučeným vlakem ve správnou hodinu. Mohou jet rovnou ve smokingu. A dělají to. A nebo se mohou na místě, u parkoviště ve vyhrazených prostorách, kultivovaně převléct.

„Jste vítáni, zahrady jsou vám k dispozici,“ usmívá se pozorně a vstřícně decentní příslušník početné skupiny pořadatelů, samozřejmě v černém, když se ptáme, jestli není moc brzy. Oficiálně se areál kolem starobylého šlechtického sídla s divadlem uprostřed zahrad totiž otvírá ve tři, dvě hodiny před představením. A teď je teprve půl třetí. „No problem, welcome,“ opakuje. „Občerstvení teď ještě otevřeno není, ale užijte si pobyt v zahradách!“

Náš nejdříve čeká krátké, ale intenzivní a obsažné interview s novým uměleckým ředitelem festivalu Stephenem Langridgem. Otázky směřují k jeho vztahu k tomuto místu, který je, jak se ukáže, ještě hlubší, než by tazatel původně čekal. Směřují zvídavě k tomu, jak moc zasahuje majitel rozlehlé historické usedlosti Glyndebourne do představ o programu. Pídí se po chápání slova tradice. Vždyť letos v květnu uplynulo pětadvacet let od otevření zdejšího nového divadla a současně už celých pětaosmdesát let od prvního ročníku soukromě pořádaného festivalu. A pak se jedna otázka vrací i ke sloganu „Glyndebourne – No Ordinary Opera“, volně přeloženo „rozhodně ne obyčejná opera“. Tak jaká tedy? Jak to mysleli? Odpovědí je šalamounský bonmot. No přece „extraordinary opera“. Tedy „neobyčejná“.  Slovní hříčka, mající však hutný obsah. Není to žádná reklamní fráze…

Otázky směřují samozřejmě i k českým stopám v programech. Z rozhovoru, který teď bude potřeba co nejdřív přepsat a zveřejnit, vyplývá, že se tady s díly, jako je Rusalka nebo Janáčkovy opery, počítalo a nadále počítá… I s Jakubem Hrůšou se tu počítá… A pak už do zahrad!

Zaplňují se postupně, ale i když se do divadla vejde víc než tisíc lidí, nikdy nebudou plné. Jsou tu rozlehlé nakrátko střižené zelené trávníky s připravenými skládacími stolky. Jsou zde roztažené deky, na nichž se bude s proutěných košů vyndávat vše, co je potřebné k pikniku. Jsou tu dřevěné lavičky u rozkvetlých záhonů. Chráněná stinná zákoutí. Malé bary a restaurace. K opeře tu patří přiměřené hodování a přípitky šampaňským. Před představením, o přestávce – a když je teplo, tak i po představení. Zahrady se zavírají až o půlnoci. Dominují jim teď v červenci fialové, červené, bílé a modré barvy květů. Na jejich pozadí se vyjímají načervenalé cihlové budovy opravdu velmi anglicky.

Na jedné straně uzavírá pohled komplex budov šest století staré usedlosti, kterou rodina Christiů vlastní od druhé poloviny 19. století. Na opačné straně výhledu nebrání žádné stavby. Pastviny, skupiny stromů, na obzoru kopce. Když jsem tu byl posledně, bečely na loukách ovce. Letos je tu ticho, ale tráva je spasená, ovce určitě nejsou daleko. Zahrady od pastviny odděluje klasická ohrada z došeda vyšisovaného dřeva. A hlavní trávník před starými budovami dokonce nemá na první pohled žádné omezení. Končí schodem, zídkou viditelnou jen zvnějšku. Zelené nevysoké kopce v dálce připomínají, že je to odsud ani ne deset mil k moři. Pevnina tam končí jasně bílými křídovými útesy. Když už jste v Sussexu, jednoznačný tip na výlet.

Původním záměrem Johna Christieho, který měl za manželku Audrey Mildmay, kanadskou operní pěvkyni narozenou nicméně právě v Sussexu, bylo hrát doma pro pozvané hosty Mozarta. Repertoár se však brzy rozšířil. I počet návštěvníků. Operní festival letos uvádí jako každý rok šest inscenací, celkem jde o téměř osm desítek večerů. V programu rozvrženém od 18. května do 25. srpna se postupně přidávají, střídají a zase odcházejí, jedna produkce není nikdy dva dny za sebou a žádná se nehraje po celou dobu: začalo se scénickou podobou Faustova prokletí od Hectora Berlioze, která se hrála do 10. července. Z dřívějších inscenací se přidal Rossiniho Lazebník sevillský. V srpnu to ještě bude Händelův Rinaldo. Od 8. června se až do začátku srpna celkem čtrnáctkrát uvádí vůbec první zdejší nastudování Massenetovy málo hrané opery Cendrillon – Popelka, na 18. července naplánovali premiéru velkého lákadla – nové inscenace Mozartovy Kouzelné flétny s orchestrem dobových nástrojů Orchestra of the Age of Enlightenment, která pak poběží až do předposledního dne festivalu. Šestým titulem je Dvořákova Rusalka, na programu od 29. června do 21. srpna celkem dvanáctkrát.

Rusalka se hraje právě dnes. Především kvůli ní do Glyndebourne jedeme. Vrací se v obnovené podobě, premiérované před deseti lety, už potřetí. Dirigoval ji tady Jiří Bělohlávek, setkal se s ní zde za dirigentským pultem také Jakub Hrůša. Tentokrát má českou klasiku v rukou hudební ředitel Robin Ticciati. Diriguje London Philharmonic Orchestra. Titulní roli zpívá Sally Matthews, dalšími pěvci jsou Brenden Gunnell, Alexander Roslavets, Patricia Bardon, Zoya Tsereina… Režie je dílem Melly Still. Když představení po téměř pěti hodinách, po půl desáté, končí, odcházíme jako omámeni.  (Reflexe zde) Taková kouzla jsme od dirigentského pultu už dlouho neslyšeli. Pokud vůbec. A takové nápady na scéně u Rusalky dlouho neviděli. Tady se opravdu dělá světová opera.

A je tu druhý den. Massenetova Popelka. V této inscenaci se setkávají známé pěvkyně Danielle de Niese a Kate Lindsey, s nimi Nina Minasyan, Lionel Lhote, Agnes Zwierko a další. Hraje opět London Philharmonic Orchestra, diriguje John Wilson. Režie je dílem Fiony Shaw.  (Reflexe zde) Jsme nadšeni z poznání opery, kterou jsme nikdy neslyšeli, z dosažené komplexnosti a přirozenosti hudebního divadla. Neobyčejná opera. Žádný reklamní slogan. Holá pravda.

V Glyndebourne zdůrazňují, že chtějí dělat jen opravdu špičkové projekty. Že nelitují peněz. A že poskytují interpretům ty nejlepší podmínky. Vybavuje se vzpomínka na minulou cestu sem v roce 2003. Na Jiřího Bělohlávka, který tehdy dirigoval v Glyndebourne Wagnerova Tristana a Isoldu a hovořil o minimálně šesti týdnech přípravy a pak několika týdnech, během nichž se konala představení, jako o vzácné době v ústraní a klidu, mimo město, s krásným a pečlivě chráněným zázemím. Skoro jako někde v klášteře. Odvést tady odbytou, ne zcela dokonalou práci? Neexistuje. Ani by nešlo, i kdybyste se snažili.

V roce 1934 byla první zde hranou operou Mozartova Figarova svatba. Tehdejší hlediště ani provaziště s jevištěm už nestojí. Staré prostory brzy vystřídalo divadlo s šesti sty místy. A v roce 1994 úplně nové, mnohem větší divadlo, novostavba s 1200 místy, která rázem o polovinu zvětšila návštěvnickou kapacitu a dala prostor pro ambicióznější podobu inscenací. Má dobrou akustiku i prostorné zázemí. Interiér moderního divadla je pěknou kombinací kovu a světlého dřeva, exteriér používá neomítnuté cihly. Iniciátorem postavení nového divadla byl Sir Georg Christie z další generace rodu. Stavba se ve světě architektury dočkala záhy několika ocenění.

Současný představitel rodiny Gus Christie, hlavní šéf celé instituce, oceňuje vklad dědečka i vizionářství svého otce, který postavil divadlo plně vyhovující 21. století. Jen teď po otevření nových provozních prostor uvažuje o větší automatizaci jevištní techniky. Glyndebourne nevyužívá peníze od vlády. Investice i financování provozu je v rukou mecenášů a podporovatelů. Ano, vstupenky jsou zde dražší, ale ne tolik, aby se nevyprodaly. Operní scéna uprostřed krajiny, obklopená pastvinami a zelení, těží z neopakovatelné atmosféry. Piknik na trávnících, stejně jako posezení v některé z restaurací, decentně zakomponovaných do areálu a servírujících vybraná jídla, je nezapomenutelný. Když není pěkné počasí, což zase není tak časté, jak by si člověk mající zažité představy o Británii myslel, dá se místo na trávnících sedět na vzduchu na krytých vnějších ochozech divadla, které zvenčí právě tím nepřipomíná žádnou známu operní scénu.

Dnes je však opravdu krásně. Na ochozech je cedulkou rezervováno označeno jen několik stolů. Přestávka, která počítá s prostorem pro jídlo, trvá celých devadesát minut. Kdo nesedí u stolu v restauraci, je venku na trávě nebo v některém ze stinných míst. Pánové si mohou sundat sako. Je vidět hodně slamáků, u mužů i u žen; ostatně klobouky mají dámy v Británii v šatníku velmi rády. Tamhle někdo leží ve stínu stromu. Kousek vedle starší pár sedí u stolku se skleničkami sektu v ruce, vedle nich je koš plný nádobí a jídla. Tady sedí dvě mladší přítelkyně na dece, zuté, s dlouhými šaty rozprostřenými kolem sebe. Děti tu nepobíhají. Publikum je spíš starší. A tamhle si skupinka postavila stolek až za jezírkem, pod starými stromy. Opravdové soukromí. Letní pohoda. Čas relaxovat a nechat v sobě doznívat první část opery. Návrat do setmělého divadla po trojím zvonění už je pak ovšem nekompromisně podřízen stanovenému času. To jen na začátku je tady až desetiminutová benevolence. Moc příjemná!

Zakladatel festivalové tradice John Christie nastavil dress code, požadavek formálního večerního oblečení, přísně a jasně. Jako vyjádření respektu k hudebníkům a pěvcům. A určitě i jako odraz odpovídajícího společenského niveau a postavení. Dodnes není Glyndebourne nic plebejského. Britové ovšem umí formální oblečení nosit. A dovedou vystupovat i ve formálním oblečení přiměřeně neformálně, pokud nepatří k těm nejbohatším podporovatelům festivalu, ale jsou milovníky opery, kteří jsou ochotni vydat za ni větší obnos. Organizátoři nenechávají nic náhodě. Dress code je na webu jasně stanoven. Je součástí doporučení a pokynů, jak si zarezervovat na představení vstupenky a jídlo. Móda se mohla od roku 1934 změnit, píší tam, ale příležitost vypadat skvěle a oslnivě nevyjde ze stylu nikdy. A naznačují možné uvažování: Publikum si přece i dnes užívá potěšení a vzrušení z příležitosti pěkně se obléknout a dobře vypadat. A kombinuje si ho s možností vyjít ze všednosti a udělat si den něčím jedinečný. V Glyndebourne se prostě netají tím, že u návštěvníků rádi vidí výběrové oblečení nebo vrcholy současné módy. Ale oblečení tu není cílem. Tím je špičkové hudební divadlo. Potěšení z hudby spojené s dalšími příjemnými zážitky. Na světě asi není jiné podobné místo.

Smoking cestování vlakem a letadlem v kufru nějak přežil… Už loni byla cesta do Glyndebourne na spadnutí. Jakub Hrůša tam dirigoval Barberovu operu Vanessa. Kdy ji máte možnost v Čechách vidět… Termínově to nevyšlo. Alespoň že je vydaná na DVD. Napřesrok se snad letní termíny nějak srovnají. Festivalový program 2020, už známý, obsahuje opět šest inscenací: Poulenkovy Dialogy karmelitek, Donizettiho Nápoj lásky, Händelovu Alcinu, Mozartův Únos ze serailu, Beethovenova Fidelia a Stravinského Život prostopášníka. Jakub Hrůša se chystá na poslední jmenovaný titul. Dobrý důvod sbalit zase smoking a vydat se do Anglie. Na světě opravdu není jiné takové místo, jako je Glyndebourne.

Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu Stephenem Langridgem ČTĚTE ZDE

Foto: Glyndebourne Productions Ltd. – James Bellorini, Veronika Paroulková, Petr Veber