„Obě dámy se vrhly do kláves s velkou energií a jejich Mozart nepostrádal potřebnou brilantní perlivost rychlých pasáží ani zvukovou křehkost v lyrických úsecích.“

„V Lisztových Consolations ukázala Pacini svůj smysl pro niterný a zpěvný projev, který nepostrádal hloubku a oduševnělost.“

„Strhující muzikalita a fascinující virtuozita působící tak samozřejmě, že by posluchače ani nenapadlo, že právě poslouchají jednu z nejobtížnějších klavírních kompozic všech dob.“

Světová klavírní legenda Martha Argerich opět zavítala do Prahy. 17. září se v rámci festivalu Dvořákova Praha uskutečnil ve Dvořákově síni pražského Rudolfina výjimečný koncert, a to dokonce s dvojím zastoupením nástroje klavíru. Fenomenální argentinská klavíristka totiž přizvala mladou kolegyni Sophii Pacini, pianistku s německo-italskými kořeny.

Ve zcela zaplněném sále Rudolfina vládla dychtivě napjatá atmosféra. Když se otevřely dveře a na pódium vstoupila jedna z nejslavnějších klavíristek všech dob Martha Argerich v doprovodu své mladé spoluhráčky Sophie Pacini, strhl se bouřlivý spontánní potlesk. Nadšení z příchodu vrcholné hvězdy klasické hudby bylo téměř hmatatelné.

Martha Argerich je známá tím, že už roky prakticky nehraje sólové recitály – na svých koncertech vystupuje buďto v doprovodu orchestru, nebo si k sobě zve komorní partnery. Jak sama ve svých rozhovorech přiznávala, necítí se na pódiu dobře, když tam musí být sama. Je to zajímavý paradox, že tato bez přehánění dokonalá umělkyně celoživotně trpěla na pódiích nesnesitelnou trémou. I proto si dnes se svým nedostižným renomé může pořádat už jen takové koncerty, které jsou pro ni samotnou příjemné. 

Tentokrát byl tedy na programu večera recitál pro dva klavíry. V první polovině koncertu zazněl Wolfgang Amadeus Mozart a jeho Sonáta pro dva klavíry D dur, K.448. Martha Argerich poněkud překvapivě usedla ke druhému klavíru, avšak právě u této sonáty bylo toto rozdělení až symbolicky logické – sám Mozart, když toto své dílo premiéroval, ujal se partu druhého klavíru, zatímco u prvního klavíru seděla jeho žačka Josepha Aurnhammerová. 

Obě dámy se vrhly do kláves s velkou energií a jejich Mozart nepostrádal potřebnou brilantní perlivost rychlých pasáží ani zvukovou křehkost v lyrických úsecích. Zvuková vyváženost a tónová návaznost obou interpretek byla samozřejmostí, nebály se zacházet do hraničních pianissim, při kterých se až tajil dech. Přesto když se ve vzácných chvílích objevil motivek, který samotná Argerich opakovala po své spoluhráčce, i na tom kratičkém úseku dokázala s neuvěřitelnou dynamickou i zvukovou rafinovaností vykouzlit všem přítomným na tváři dojatý úsměv. Byly to přesně ty momenty, které odlišují geniální od nadaných.

Po pauze následoval sólový lisztovský blok, v němž dostala svůj prostor Sophie Pacini. Dvaatřicetiletá rodačka z Mnichova už má na svém kontě velkou řadu mezinárodních úspěchů a ocenění, spolupracuje s významnými světovými orchestry a vystupovala v sálech jako Suntory Hall, Tonhalle Zürich nebo Wigmore Hall v Londýně. Pro publikum v pražském Rudolfinu zahrála nejprve Lisztovy Consolations č. 1 a 2, drobné lyrické skladby charakterem i rozsahem podobné Chopinovým Nocturnům. V nich ukázala interpretka svůj smysl pro niterný a zpěvný projev, který nepostrádal hloubku a oduševnělost. V následující Lisztově transkripci Wagnerovy Ouvertury k opeře Tannhäuser pak mohla Pacini naplno ukázat svou technickou virtuozitu a využít celou zvukovou škálu klavíru. Úkolem interpreta v této skladbě je nejen zvládnout technicky nesmírně obtížné pasáže, ale také nalézt v klavíru orchestrální zvuk a barevnost, čehož se Pacini zhostila velmi dobře. Celkové pojetí skladby bylo velmi soustředěné, škoda, že se interpretka držela emočně až možná moc na uzdě, trochu větší „rozervanost“ a nadhled by ve vrcholných pasážích skladbu ještě povýšil. Přesto Pacini dokázala strnout svou interpretací celé Rudolfinum k nadšenému dlouhotrvajícímu aplausu.

Konečně nadešel zlatý hřeb večera a po sólovém bloku se na pódium vrátily opět obě interpretky, aby zakončily svůj Mozartovsko-Lisztovský večer velmi tematicky Lisztovou fantazií na Mozartovu operu Don Giovanni – Reminiscendes de Don Juan pro dva klavíry.  

Martha Argerich v tomto díle usedla k prvnímu klavíru a konečně bylo možné ji slyšet i vidět v plné kráse. Strhující muzikalita a fascinující virtuozita působící tak samozřejmě, že by posluchače ani nenapadlo, že právě poslouchají jednu z nejobtížnějších klavírních kompozic všech dob. Argerich ve svých třiaosmdesáti letech naprosto zastínila vše kolem sebe a strhla celé obecenstvo monumentálním proudem emocí obrovského zvuku a nesmírně široké škály barev. Fenomenální technika, neskutečný nadhled a božsky čarovné fráze, to vše dávalo jasně najevo, proč je Martha Argerich skutečnou žijící legendou. Nutno samozřejmě vyzdvihnout i skvělý druhý klavír Sophie Pacini, která byla vynikající komorní partnerkou a s Marthou dokázala obdivuhodně držet krok.

Po tom, co dohřměly poslední akordy, strhl se Rudolfinem ohlušující a nekončící aplaus. Obě dámy se nakonec nechaly „přesvědčit“ ke dvěma čtyřručním přídavkům, kdy na závěr zazněl – jak jinak – kouzelný Mozart.

Celý večer se stal nesmazatelným zážitkem a nezbývá než doufat, že Martha Argerich nezavítala na Dvořákovu Prahu naposledy a že ještě bude pro české posluchače příležitost navnímat něco z její jedinečné umělecké aury.

Foto: Dvořákova Praha / Petra Hajská