„Po posledním tónu nezůstalo ticho prázdné, ale naplněné vědomím, že koncert může být prožitkem lidské solidarity, který nás učí vzájemnému naslouchání si.“

„Lukáš Vasilek se projevil nejen jako technicky brilantní koordinátor, ale především jako umělec, který chápe Brittenův odkaz ve všech jeho paradoxech.“

„Zvuk se nešířil pouze lineárně z pódia, ale vlnil se prostorem, odrážel se od kleneb, neviditelně obtáčel lavice, jako by objímal všechny přítomné.“

Zahajovací koncert 22. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu se stal jedním z těch večerů, kdy se hudba mění v zážitek, který přesahuje estetickou sféru a vstupuje do existenciálního prostoru. Motto festivalu „Koncert v kostele je zážitek“ 2. září dostalo svou plnou, konkrétní a nezaměnitelnou podobu. Nebylo to pouze díky neobyčejnému zvuku chrámového prostoru, ani duchovnímu přesahu Brittenova Válečného rekviem. Bylo to především díky synergii všech účinkujících – Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Pražského filharmonického sboru, dětského sboru Radost Praha a sólistů – a také výstižné a citlivé, vizionářské koncepci dirigenta Lukáše Vasilka.

Od prvních tónů úvodního Requiem aeternam bylo zřejmé, že orchestr a sbor se rozhodli přetavit chrámovou akustiku v živý organismus, který s posluchačem nevede jednostranný monolog, nýbrž dialog. Zvuk se nešířil pouze lineárně z pódia, ale vlnil se prostorem, odrážel se od kleneb, neviditelně obtáčel lavice, jako by objímal všechny přítomné. Brittenova hudba zde dostala rozměr téměř fenomenologické zkušenosti: nešlo jen o to slyšet, ale být slyšen, být součástí ozvěny. Když se orchestr stáhl do jemného pianissima a sbor se nechal slyšet do ticha mizícím Amen, bylo to, jako by se chrám nadechl i s celým publikem. A když se pak v Dies irae rozbouřila s logikou a zároveň emocionalitou do fortissima vedená crescenda, která až připomínala tektonické pohyby země, nastalo cosi, co bychom mohli nazvat hudebním absolutnem – okamžik, kdy není možné hudbu redukovat na noty, ani na interpretaci, protože se stává neoddělitelnou součástí nás samotných.

Brittenovo Válečné rekviem je dílem, které nepřestává být aktuální. Vzniklo roku 1962 u příležitosti znovuotevření katedrály v Coventry, zničené během druhé světové války. Skladatel do něj propojil latinskou liturgii za zemřelé s poezií Wilfreda Owena, anglického básníka, který padl na západní frontě první světové války. Vznikla tak jedinečná syntéza, která přestává být jen modlitbou za mrtvé a stává se obžalobou války, ale i meditací nad lidským údělem. Na ostravském koncertě tento filozoficko-etický rozměr zazářil v plné síle. Zatímco liturgické texty zpíval sbor monumentálně a neochvějně, sólisté oživovali Owenovy básně s lidskou křehkostí i osobní naléhavostí. 

Samotné pěvecké výkony sólistů patřily k vrcholům večera. Sopranistka Susanne Bernhard přinesla do Brittenovy partitury světelný jas a průzračnost, jakousi „nebeskou perspektivu“ – modlitbu lidstva, která se nese nad individuálním příběhem a zasazuje ho do univerzálního rámce. Její hlas se stal symbolem naděje a transcendence. Oproti tomu stojí oba mužští interpreti – hlasy živých vojáků, konkrétních lidí, jejichž příběhy se stávají hlasem všech padlých, kteří nesou bolest, strach i ironii zákopů. V dialozích tenora Kyle van Schoonhovena a barytonisty Jóhanna Kristinssona tak slyšíme střet i smíření. Oba dva vtiskli svým partům naléhavost a dramatickou hloubku, kterou Britten vyžaduje: jejich hlasy byly pevné, emocionálně nabité a technicky jisté.

Snad jediným momentem, který narušoval jinak mimořádně silný dojem, pro mne byla výslovnost barytonisty Jóhanna Kristinssona. Přestože zpíval s maximálním nasazením a výrazovou pravdivostí, dikce působila místy poněkud těžkopádně, což bylo patrné zejména v konfrontaci s texty Wilfreda Owena, jejichž poezie stojí na jemných nuancích jazyka. Nelze to však vnímat jako zásadní slabinu – spíše jako připomínku, že Brittenovo dílo klade nároky nejen hudební a výrazové, ale také jazykové. Celkový umělecký účinek tím ovšem neutrpěl; všichni sólisté zůstali důležitými nositeli lidské roviny této monumentální skladby.

Dirigent Lukáš Vasilek tuto velkolepou skladbu připravil pro Ostravu již před lety, na Svatováclavském hudebním festivalu v roce 2011 ji ovšem dirigoval Tomáš Netopil. Vasilek se projevil nejen jako technicky brilantní koordinátor velkého aparátu vedený zkušeností s tímto dílem, ale především jako umělec, který chápe Brittenův odkaz ve všech jeho paradoxech. Jeho vedení orchestru a sborů bylo pevné, avšak nikdy ne autoritativní; spíše připomínalo gesta průvodce, jenž otevírá dveře k tomu, co je podstatné. Dokázal vyvážit extrémní dynamické kontrasty – od téměř neslyšného pianissima po burácivé tutti – a dát jim logiku, v akustice chrámu Panny Marie Královny v Mariánských Horách navíc vynikly všechny dynamické polohy. Pod jeho rukama se jednotlivé části rekviem neřetězily jako izolovaná čísla, ale tvořily organický celek, který směřoval k zásadnímu poselství: válka je negací lidskosti, ale i v jejím stínu lze nalézt světlo smíření.

Pražský filharmonický sbor zazářil svou homogenní barevností, dechberoucí dynamickou disciplínou i schopností přecházet z monumentálních sfér do intimního šepotu. Dětský sbor Radost Praha, připravený Janem Pirnerem, se stal nositelem jakéhosi „andělského“ hlasu, který kontrastoval s těžkostí válečných obrazů. Jejich čistý, průzračný tón připomínal možnost naděje, možnost začít znovu.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu ukázal nejen ukázkovou souhru, ale i barevnou plasticitu, díky níž Brittenova instrumentace vynikla v celé své šíři – od temných hlubin smyčců přes pronikavý jas žesťů až po zvukomalebnost ostatních nástrojů, především pak sekci bicích. V ostravském chrámu se orchestr stal téměř architektonickým prvkem: jeho zvuk se nesl jako mohutný pilíř, který podpírá klenbu celé stavby.

Festivalové motto „Koncert v kostele je zážitek“ se zde ukázalo jako hluboká pravda. Chrám není pouze akustickým prostorem; je místem, kde se hudba a duchovní rozměr lidského bytí vzájemně potencují. V kostele hudba nikdy nezní jen jako estetická forma – vždy v sobě nese ozvěnu modlitby, i když není vyslovená. V Brittenově rekviem se tato skutečnost projevila s neobyčejnou silou. Když se v závěru rozeznělo Libera me, spojené s dětským sborem, sólisty i velkým sborem, bylo to, jako by celý prostor chrámu promluvil hlasem lidské touhy po vysvobození. Tento okamžik překračoval hranice hudební interpretace – byl to prožitek blízký zasvěcení.

A právě v závěru, když se mužské hlasy v Owenově verši „Let us sleep now…“ propojily s liturgickým „In paradisum“, nastal okamžik, který přesáhl hudební interpretaci. Britten zde nechává zaznít prosté, lidské „pojďme nyní spát“ – ne jako únik, ale jako smíření, které staví most mezi individuálním utrpením a univerzální nadějí. V chrámovém prostoru to nebyla jen hudba, ale výzva k pokoji, k utišení sporů, které nás rozdělují. Po posledním tónu nezůstalo ticho prázdné, ale naplněné vědomím, že koncert může být prožitkem lidské solidarity, který nás učí vzájemnému naslouchání si.

Foto: M. Kusyn / Svatováclavský hudební festival