„Písně uvedené během sobotního večera byly zkomponovány přímo pro kabaret, případně byly v kabaretu uváděny či byly podobnou estetikou inspirovány.“

„Dominika Škrabalová se na koncertu předvedla jako pěvecký chameleon, s přehledem střídající nálady, pěvecké styly i způsoby interpretace.“

„Moji domněnku, že se s tímto písňovým repertoárem zcela nepotkala, paní Hebousse potvrdila dvěma operetními áriemi…“

Spolek Lieder Society, který u nás dlouhodobě a systematicky propaguje a uvádí repertoár umělecké písně, pro sobotní večer na Novoměstské radnici připravil program, který byl odbočkou z jeho standardně uváděného repertoáru. Zůstal sice u písní, ale vsadil na lehčí múzu, konkrétně na písně kabaretní a kabaretem inspirované. Účinkovala dvě písňová dua: sopranistka Magdaléna Hebousse s klavíristou Ahmadem Hedarem a mezzosopranistka Dominika Škrabalová s klavíristou Lukášem Michelem. 

Koncert nesl podtitul Po stopách Červené sedmy, odkazující na legendární kabaret Červená sedma, který vznikl na popud Jiřího Červeného (mimochodem otce pěvkyně Soni Červené) v roce 1909 a během své dvanáctileté existence působil v několika městech u nás, ale i ve Vídni. Uskupení si drželo vysokou uměleckou a intelektuální úroveň jako protipól k oblíbeným šantánům té doby. Písně uvedené během sobotního večera byly buď zkomponovány přímo pro tento kabaret, případně byly v kabaretu uváděny či byly podobnou estetikou inspirovány. Samozřejmě měly – jak v kabaretu, tak na sobotním koncertu – různou uměleckou úroveň, a tak pořad nenabídl pevně vystavěnou dramaturgii, ale spíše sondu do světa mimo zavedená koncertní pódia. Spolek chtěl ale poukázat i na tvorbu tzv. „vážných skladatelů“, kteří se lehčí múzou nechali inspirovat a několik písní pro ni napsali. Ti byli zastoupení Bohuslavem Martinů, Franzem Lehárem či Benjaminem Brittenem, vedle jejichž tvorby zazněly i písně Jaroslava Ježka, Rudolfa Frimla či skladatelské trojice Lane, Harburg, Saidy, která je podepsána pod muzikálem Divotvorný hrnec, ale i tvorba samotného Jiřího Červeného. Zvláštní kapitolu tvořily čtyři písně od Kurta Weilla, který se psaní kabaretních písní celoživotně věnoval, a to na takové umělecké úrovni, že mnohá jeho díla (včetně oper) zakotvila i na klasickém jevišti. 

Mezzosopranistka Dominika Škrabalová byla do konce minulé sezóny členka Semperoper Junges Ensemble v Drážďanech.  Na koncertu se předvedla jako pěvecký chameleon, s přehledem střídající nálady, pěvecké styly i způsoby interpretace. Její mimořádně flexibilní a barevný mezzosoprán se velice dobře poslouchal. Zaujala dokonalou připraveností a komunikací s publikem – všechny písně zpívala zpaměti! Hned v prvním výstupu – Dvou písních na texty negerské poezie z pera Bohuslava Martinů zaujala i jazzovými ozdobami, které v jejím podání zněly naprosto přirozeně. Rád bych podotknul, že jakkoliv nám ze současného úhlu pohledu může titul tohoto díla připadat nepřijatelný, je důležitým svědectvím o době, kdy vznikal. 

Vrcholem první části večera byla Škrabalové interpretace Cabaret Songs Benjamina Brittena, o kterém mezzosopranistka napsala diplomovou práci. Písně přednesla s mimořádným zaujetím pro zpívaný text a také uměleckou vyzrálostí a zároveň dokázala že má nakročeno k dramatickému oboru. V písni Funeral Blues nastolila smuteční pohřební atmosféru, aby se v následující písní Tell Me the Truth About Love převtělila do smyslné femme fatale. Svou vytříbenou anglickou dikci předvedla v písni Speak Low Kurta Weilla, kterou propojila s jednou z jeho nejslavnějších, německy zpívanou Nannas Lied. Trojlístek pak uzavřela skladba Je ne t’aime pas, již Weill napsal krátce po svém přesunu do Paříže pro kabaretní hvězdu Lys Gauty – píseň, která se záhy stala téměř povinnou součástí repertoáru všech šansoniérek i šansoniérů. Písně Kurta Weilla proslavila po celém světě legendární německá šansoniérka Ute Lemper, která svým nezaměnitelným projevem nastavila laťku téměř nedostižně vysoko a jejíž umění jsme měli tu čest obdivovat i u nás. Dominika Škrabalová je samozřejmě interpretuje jinak, už z podstaty svého hlasového oboru. Přesto hloubka emocionálního ponoru a porozumění, s jakým k Weillovým písním přistupovala, se podání slavné šansoniérky „nebezpečně“ blížil.

Po celou dobu se mohla opřít o citlivý, empatický doprovod svého jevištního partnera Lukáše Michela. Ten dostal příležitost naplno ukázat svůj um zejména v Brittenově písni Calypso, v níž jeho hra pulzovala téměř ďábelským rytmem, ale také v Martinů Touze, která zdůrazňuje bluesovou melodiku a jemně synkopický tep.

Druhá účinkující, sólistka pražské Opery Národního divadla Magdaléna Hebousse naproti tomu předvedla pěkný, zdravě vedený soprán s velkým rozsahem, pevnými výškami i barevně znějícími hloubkami, přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že k tomuto typu písní nenašla ten pravý interpretační klíč. Místy působila výrazově, ale i intonačně nejistě, jako by se v repertoáru trochu ztrácela. Do jaké míry šlo o podceněnou přípravu a do jaké míry o prostý fakt, že se její hlas k tomuto druhu písní zkrátka nehodí — což je naprosto přirozené, neboť žádný soprán nemůže být doma ve všem — si netroufám přesně určit.

Moji domněnku, že se s tímto písňovým repertoárem zcela nepotkala, paní Hebousse potvrdila dvěma operetními áriemi, v nichž doslova rozkvetla. V nich byla jednoduše doma — suverénní, jistá a přesvědčivá. Lehárovu slavnou árii Meine Lippen, sie küssen so heiß z Giuditty přednesla na velmi vysoké úrovni a kromě precizní techniky do ní promítla i jakousi roztouženou jiskru čerstvé novomanželky. Stejně přesvědčivá byla i v árii L’amour, toujours l’amour z operety Rose Marie Rudolfa Frimla, kde se blýskla krásným legatem a přirozenou muzikálností.

Také Magdaléna Hebousse se mohla opřít o výkon klavíristy a vokálního kouče Ahmada Hedara, jehož klavírní spolupráce s pěvci je čítanková. 

Večer vyvrcholil třemi písněmi: Jakpak je dnes u nás doma?, Tam za tou duhou a S čertem si hrát z amerického muzikálu Divotvorný hrnec, jehož českou adaptaci u nás proslavili Voskovec a Werich v Divadle ABC — a který byl patrně prvním americkým muzikálem uvedeným na českém jevišti. Právě poslední ze jmenovaných písní, v níž se k oběma dámám přidal také Ahmad Hedar se sympatickou, decentní hereckou nadsázkou, se stala jímavou a skutečně kabaretní tečkou tohoto „odbočkového“ večera spolku Lieder Society.

Foto: Petr Vrabec