„Člověk by měl své kariéře dát šanci tím, že ukáže, že má skutečně co říct.“

„Jsem za svůj hlas velmi vděčná, protože mi umožňuje vyjádřit se přesně tak, jak si přeju.“

„Václav Luks je bezpochyby jedním z nejobdivovanějších a nejvnímavějších dirigentů na mezinárodní scéně staré hudby.“

Italská altistka Margherita Maria Sala se po loňském vystoupení v Mozartově Requiem v nastudování Collegia 1704 vrací do Prahy s projektem Vášně srdce a duše. V rámci koncertní řady souboru ve Vzletu vystoupí s barokním programem společně s italským Ensemble Locatelli. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Sala vzpomíná na dětství v hudebně založené rodině, hovoří o významu soutěží i o hlubokém obdivu, který chová k uměleckým kvalitám Václava Lukse. Svěřuje se také s tím, jak hledá emocionální pravdivost v barokní hudbě, koho, možná trochu překvapivě, v současné době pokládá za své největší vzory a dává nahlédnout do svých plánů.

Začněme od začátku: Jaké byly vaše první zkušenosti s hudbou? Vaše rodina je velmi hudebně založená a poskytla vám také první edukativní zázemí, že? Takže to bylo asi velmi přirozené…

Jsem čtvrté z pěti dětí a oba naši rodiče jsou aktivní hudebníci, učitelé i interpreti, kteří dokázali učinit hudbu svým životním posláním. Od samého začátku jsme vyrůstali v hudebním světě: naši přátelé, naše okolí, všechno se točilo kolem jejich hudebních aktivit. Pro nás bylo rozhodnutí věnovat se hudbě zcela přirozené. Spolu se sourozenci jsme si vždy byli velmi blízcí a naše dětské hry obvykle zahrnovaly společné zpívání nebo inscenování divadelních představení. Rodiče na nás dohlíželi a jakmile bylo jasné, že každý z nás má skutečný hudební talent, podporovali nás ve studiu a pomáhali nám najít naši individuální cestu.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že chcete zpívat profesionálně? Pamatujete si svůj první veřejný koncert a pocity, které jste při něm prožívala?

Nepamatuju si žádný konkrétní moment, kdy jsem si to uvědomila. Moje první pěvecká zkušenost přišla, když mi bylo pět let. Hrála jsem roli jednoho ze šesti dětí v Massenetově Wertherovi. Sourozenci hráli na jevišti také moje sourozence a vzpomínám si, jak jsem se s otcem učila svou roli, všichni jsme se shromáždili kolem klavíru. Nikdy jsem ani neviděla partituru, ale stále si pamatuju všechny své texty – a také potíže s vysokými pasážemi. Vzpomínám si, že jsem se přiznala matce, že nedokážu zpívat jako moji sourozenci, kteří soutěžili v „ultrazvukových“ vysokých tónech. Odpověděla mi: „To proto, že jsi altistka.“ A od toho okamžiku – v pěti letech (smích) – jsem věděla jednu věc s absolutní jistotou, totiž to, že jsem altistka.

Váš hlas je charakteristický temným altovým témbrem. Jak jste pracovala na jeho rozvoji a co považujete za jeho největší přednosti?

Děkuji za vaše milá slova, moc si toho vážím. Miluju temné, vroucí hlasy, takže mě těší, že mě za takový považujete. Nejsem si jistá, jestli dokážu popsat svůj vlastní hlas; mohu jen říct, že se velmi liší v závislosti na tom, co zpívám. Mám představu o tom, jak chci, aby zněl, a snažím se ho formovat tak, aby se tomuto ideálu přiblížil. Jsem za svůj hlas velice vděčná, protože mi umožňuje vyjádřit se přesně tak, jak si přeju.

Nikdy jste ve skrytu duše nezatoužila být sopranistkou?

Jsem rozhodně se svým hlasem spokojená, i když nemám ráda striktní škatulkování. Miluju hudbu natolik, že mě myšlenka na jakékoli „omezení“ trochu zarmucuje. Snažím se na to nemyslet a místo toho se soustředím na zpívání toho, co mě baví a co mi opravdu sedí. Mým tajným snem by bylo zpívat všechny krásné skladby a mít super schopnost být sopránem, altem, tenorem i basem najednou!

Váš studijní a soutěžní život byl velmi úspěšný – vyhrála jste například prestižní pěveckou soutěž Cesti v Innsbrucku. Jak tento úspěch ovlivnil vaši další kariéru a sebevědomí jako zpěvačky?

Vítězství v soutěži Cesti v Innsbrucku nepovažuju za nějaký cíl, ale spíše za začátek. Jakmile jednou vyhrajete takovou významnou cenu, nic se nestane jednodušší – naopak, musíte neustále dokazovat, že jste toho uznání hoden, nebo dokonce překonat tuto úroveň. Musíte si to zasloužit každý den: před porotou, která vám cenu udělila, před publikem, a především před sebou samým.

Soutěže mohou být pro mladé zpěváky klíčem k rychlému uznání. Jaký je podle vás jejich skutečný přínos z dlouhodobého hlediska umělce?

Věřím, že soutěže mohou být vynikajícím místem pro umělecké srovnání a sebeobjevování. Člověk by se měl účastnit s myšlenkou poznat a co nejlépe využít svůj vlastní hlas; dát své kariéře šanci tím, že ukáže, že má skutečně co říct.

Poroty významných soutěží, jako je Cesti, jsou složeny z uměleckých ředitelů, agentů a skvělých umělců, jejichž zpětná vazba může být neuvěřitelně cenná. Jejich hodnocení je něco, čeho si je třeba vážit a co může skutečně změnit situaci.

Nyní se připravujete na recitál Vášně srdce a duše, který se zaměřuje na italskou barokní hudbu a s nímž se vracíte do Prahy. Představíte se společně s Ensemble Locatelli. Pojí vás s tímto souborem už delší společná interpretační zkušenost? 

Ensemble Locatelli je jedním z mála mladých italských barokních orchestrů, které hrají na historické nástroje. Jsou skutečně referenčním souborem pro barokní repertoár v severní Itálii, zejména v Bergamu, kde sídlí. Jejich ambiciózní projekty, spojené s hlubokým výzkumem, oddaností a studiem repertoáru, jsou opravdu obdivuhodné.

Okamžitě jsme si také padli do oka, částečně proto, že jejich příběh je také rodinný: Thomas, umělecký a hudební ředitel, a Jèrèmie, koncertní mistr, jsou bratři a pocházejí z velké hudební rodiny. Měla jsem pocit, že naše cesty byly předurčeny k tomu, aby se jednoho dne protnuly. 

Vystoupíte v dílech Galuppiho, Ristoriho a Vivaldiho. Jak jste k výběru přistupovala a jakou myšlenku či poselství tento projekt nese?

Program se točí kolem silných kontrastů, které může vyvolat láska. Chtěli jsme zdůraznit, jak mohou vedle sebe existovat extrémní emoce – něha, hněv, žárlivost, rozrušení – a protiklady jsme kladli vedle sebe, abychom vytvořili co nejširší emocionální spektrum. Výběr byl obtížný a vyžadoval značné bádání, přepisování a hledání rukopisů. Většina repertoáru, který jsme prozkoumali, je dosud nepublikovaná, takže jsme se při konečném výběru opírali hlavně o texty.

Tyto skladby jsou jak technicky náročné, tak nesmírně expresivní. Jak přistupujete k jejich interpretaci, abyste dokázala vyjádřit opravdovou „vášeň srdce a duše“?

Hudba je divadlo a aby byla uvěřitelná, musíte čerpat ze svých osobních zkušeností, opustit své já a stát se postavou, kterou ztvárňujete. Čím je zkušenost pro umělce opravdovější, tím přesvědčivější bude pro diváky. Vždy začínám od textu, slov – a nechávám se jimi vést k inspiraci. 

Koncert je zařazen do programu, který zaštiťuje soubor Collegium 1704 vedený Václavem Luksem. Společně s tímto souborem jste již v minulosti také vystupovala, a to dokonce i v Praze. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte? 

Spolupráce s Collegium 1704 byla úžasná, mám krásné vzpomínky na citlivost a muzikálnost tohoto souboru a jeho vedení. Jejich mimořádně vysoká umělecká úroveň na mě nikdy nepůsobila frustrujícím či zastrašujícím dojmem, protože pracovní atmosféra je vždy podnětná a radostná. Během vystoupení jsem se vždy cítila hluboce podporována a oceňována. Jsem jim opravdu vděčná za to, že mi tyto příležitosti poskytli.

Jak vnímáte osobnost Václava Lukse na mezinárodním poli staré hudby? Je pro vás inspirující?

Václav Luks je bezpochyby jedním z nejobdivovanějších a nejvnímavějších dirigentů na mezinárodní scéně staré hudby. Jeho práce má hluboký dopad nejen v Evropě, ale i daleko za jejími hranicemi, formovala způsob, jakým mnozí z nás vnímají barokní a klasický repertoár. Pro mě jako pro zpěvačku to byla čest a krásná příležitost, když jsem měla možnost následovat jeho vedení, porozumět jeho hudební vizi a snažit se jí dostát.

Nejvíce mě inspiruje jasnost a hloubka jeho hudebního myšlení. Můj obdiv k němu rostl díky jeho rafinovaným a transparentním interpretacím Zelenky, Bacha, Händela, Mozarta, Beethovena a mnoha dalších. Ať už odhaluje emocionální vrstvy známého mistrovského díla nebo vynáší na světlo skryté poklady repertoáru, vždy přidává něco nezaměnitelně svého – bezprostřednost, přesnost a smysl pro rétorický výraz, který působí jak historicky fundovaně, tak opravdu živě.

Práce s ním vás povzbuzuje k tomu, abyste šli dál, naslouchali pozorněji a vnímali hudbu s větší upřímností. Moc ho obdivuju a doufám, že v budoucnu budu mít ještě mnoho příležitostí spolupracovat s ním a s Collegiem 1704.

Příležitost budete mít hned po Novém roce v opeře ve Frankfurtu. O co konkrétně půjde?

Ano, jsem z toho naprosto nadšená. Frankfurt je důležitá operní scéna a jsem ráda, že mě při tomto debutu Václav bude provázet. Zatím nemohu prozradit mnoho, ani já sama neznám podrobnosti této nové inscenace, které budou brzy oznámeny.

(Pozn. red.: Jedná se o nastudování operního titulu Amor vien del destino od Agostiniho Steffaniho, který bude mít premiéru 25. ledna roku 2026 v Oper Frankfurt pod taktovkou Václava Lukse.)

Jak přistupujete k interpretaci skladeb? Analyticky, nebo intuitivně? Jak kombinujete technickou přesnost s výrazovou svobodou?

Řekla bych, že intuitivně! Věřím, že technika poskytuje nástroje, které umožňují hlasu být svobodným – abychom se mohli plně vyjádřit.

V interpretaci historické hudby často stojíte před dilematem – držet se přesně pramenů nebo hledat současný emocionální kontakt s publikem. Jak vy tuto situaci řešíte?

Myslím si, že znalost stylu skladatele a konvencí jeho doby nám poskytuje zásadní detaily, které nemůžeme ignorovat. Studium pramenů a historické praxe může být pro interpretaci neuvěřitelně užitečné. Zároveň emoce přesahují éry, i po staletích k nám promlouvají se stejnou silou, pokud víme, jak je znovuobjevit…

Věnujete se téměř výhradně staré hudbě. Nikdy jste nezatoužila po rolích z jiných stylových období či písňovém repertoáru novějšího data? Je pro vás stylové zaměření zásadní?

Jak někdo kdysi řekl, veškerá hudba je krásná, a to podle mě platí. Miluju zpěv a nepovažuju žádný styl za lepší než jiný. Skutečnost, že se specializuju převážně na barokní repertoár, je částečně dána obrovským množstvím literatury napsané pro alt. Nejsem proti tomu, abych v budoucnu prozkoumala i jiný repertoár, pokud se naskytne příležitost a můj hlas mi to dovolí.

Co vás čeká po pražském recitálu a angažmá ve Frankfurtu?

Mám docela nabitý program, hned po Frankfurtu pojedu do Benátek, kde se budu připravovat na svou premiéru v titulní roli ve Vivaldiho opeře Ottone in Villa v Teatro Malibran.

Existuje role, repertoár nebo skladba, kterou byste chtěla interpretovat, ale dosud se k tomu nedostala?

Mám obzvláště ráda komorní hudbu a písně a mám spoustu nápadů na programy, které, doufám, jednoho dne uvidí světlo světa.

Jak si představujete svou kariéru v horizontu pěti, deseti let? Jsou pro vás důležité koncerty, operní role, nahrávky, či spíše objevování méně známé hudby?

Doufám, že budu mít příležitost debutovat v hlavních kalhotkových rolích velkých Händelových oper, jako jsou Giulio Cesare, Rinaldo, Orlando, Amadigi, Tamerlano a další. Ale ve velké oblibě mám také duchovní a symfonický repertoár, včetně skladatelů z pozdějších stylových období. 

Míříte také do pedagogické oblasti?

Kdo ví, proč ne? Ale považuju výuku za velkou odpovědnost, role učitele je pro budoucnost studenta zásadní. Pokud se někdy vydám touto cestou, chci si být jistá tím, co mohu skutečně předat.

Kdo byly vaše hudební vzory, když jste začínala, a kdo vás inspiruje dnes?

Vždy jsem obdivovala Marii Callas, Montserrat Caballé, Teresu Berganzu, Ewu Podleś, Jennifer Larmore, Agnes Baltsu, Fredericu von Stade, Jessye Norman, Annu Caterinu Antonacci, Cecilii Bartoli, Joyce DiDonato, abych jmenovala alespoň některé.

Dnes jsou mou největší inspirací moji sourozenci. Všichni mají úžasnou kariéru a jejich zpěv mě vždycky dojímá až k slzám.

Když nejste na jevišti nebo ve zkušebně, co vám pomáhá udržet si kondici, kreativitu a radost z hudby?

Ráda trávím volný čas doma s rodinou a se svými několika málo, ale velmi drahými přáteli. A když mám chvilku pro sebe, ráda čtu a učím se o architektuře, interiérovém designu a dekoraci.

***

Reflexi loňského vystoupení altistky Margherity Marii Saly s Collegiem 1704 v Praze čtěte ZDE.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, allegorica.art