„Wolfgang Amadeus Mozart je tvůrce o generaci mladší než Jan Dismas Zelenka. Nejen proto jej řadíme až do následujícího slohového období.“

„Text Requiem aeternam zazněl zhudebněn oběma – jak před přestávkou, tak bezprostředně po ní.“

„V obou Zelenkových opusech dirigent Václav Luks k sólistickým výkonům angažoval vokalisty z vlastních řad, tedy z Collegia Vocale 1704. V Mozartovi přizval pěvce externí.“

Druhý koncert souborů Collegia 1704 v rámci abonentní řady sezony 2024/25 se uskutečnil v Rudolfinu 6. listopadu, tedy v čase, kdy vzpomínáme na naše drahé zesnulé. Jeho dramaturgické zaměření tedy nemohlo mít vhodnější náplň než tu, která se smutkem či se smrtí bezprostředně souvisí. 

Na úvod bylo zařazeno pětidílné Miserere c moll, ZWV 57 pro soprán, smíšený sbor a orchestr od českého skladatele, rodáka ze středočeských Louňovic pod Blaníkem, Jana Dismase Zelenky, jehož umělecká dráha kulminovala ve třicátých letech 18. století v saských Drážďanech. Uvedený opus má mostní formu, kdy se autor v závěru pětidílného cyklu vrací k materiálu úvodní, titulní části Miserere mei. Je barvitě vypracováno ve vokálně polyfonním slohu, na jeho vrcholu se nachází i sopránové sólo, má kadenční, až koloraturní charakter. 

Adagio a Fuga c moll K. 546 pro smyčcové nástroje je ukázkou toho, jak mistrovsky Wolfgang Amadeus Mozart ovládal umění instrumentálního kontrapunktu – mnohačetné exponování fugového tématu s výraznou hlavou v různých polohách, v závěru nechybí jeho důmyslné uvedení v inverzi.

Před přestávkou se soubor se svým dirigentem Václavem Luksem ještě vrátil k neméně hodnotnému dílu našeho barokního mistra Zelenky, uvedením jeho pětidílného De profundis, ZWV 97 s významnou rolí žesťových nástrojů v orchestrální sazbě. I zde převládají sborové partie, příležitost však opět dostávají sólisté, všichni ze sboru. V úvodním De profundis je to trojice basistů, v centrální části Sustinuit anima mea pak zazní duet tenoru a altu, mistrovsky prokládaný úchvatným hobojovým sólem. Dílo smírně končí sborovým Requiem aeternam.

Wolfgang Amadeus Mozart je tvůrce o generaci mladší než Jan Dismas Zelenka. Nejen proto jej řadíme až do následujícího slohového období, do klasicismu. A to i vzdor tomu, že těsná návaznost výrazových kompozičních prostředků obou tvůrců je zde zcela evidentní, bezprostřední. Není proto divu, že se u nich setkáváme i se stejnou textovou předlohou. 

Text Requiem aeternam zazněl zhudebněn oběma, jak před přestávkou Zelenkou, tak bezprostředně po ní, kdy jsme vyslechli slavné Mozartovo Requiem d moll, K. 626. Bylo provedeno komorním sborem a komorním orchestrem s historickými nástroji, včetně pozitivu namísto varhan. Zařazení tohoto legendárního, mnoha zajímavými okolnostmi opředeného Mozartova geniálního díla do repertoáru Collegia 1704 nebylo pro posluchače jistě překvapením, dalo se v danou dobu předpokládat. Jeho poslech se však stal objevným zážitkem zejména pro současný, dobově poučený přístup. Nejeden z posluchačů je totiž jistě důvěrně zná spíše v romantizujícím velkém obsazení, jak bylo u nás před léty vydáno na LP desce gramofonovou firmou Supraphon. 

V obou Zelenkových opusech dirigent Václav Luks k sólistickým výkonům angažoval vokalisty z vlastních řad, tedy z Collegia Vocale 1704. Osvědčili se skvěle, přesto do sólového kvarteta v Mozartovi přizval pěvce externí. Sopránový part decentně přednesla Veronika Rovná, odchovankyně ostravské pěvecké školy. Italská altistka Margherita Maria Sala se osvědčila jistotou svého přednesu. Kristian Adam je polským tenoristou s příjemně znělým hlasem. Neméně spolehlivým se ukázal interpret basového partu, Chorvat Krešimir Stražanac. V tomto pěveckém výběru měl dirigent Václav Luks velmi šťastnou ruku, a to nejen pro individuální kvality vokalistů, ale i pro jejich schopnost ensemblového seskupení. Kvartet zněl neobyčejně vyrovnaně jak po stránce akustické, tak i výrazové. Zpívali jako jedním dechem.

Dirigentova snaha přiblížit se dobově příslušnému instrumentálnímu zvuku však měla za následek nedostatečné splynutí všech zvukových složek Collegia jak ve vokálním, tak instrumentálním oboru (bylo slyšet jednotlivé hlasy). Nelze to zde ale chápat jako výtku, spíše nezvyk, nám daný průhledem do interpretační minulosti. Čistotou a jemností se vyznačoval přednes legatového pozounového sóla v části Tuba mirum. Byl zde plně souměřitelný s podmanivým způsobem přednesenými sóly vokálního kvarteta. Instrumentální bravuru pak předvedl týž instrumentalista i v technicky náročných pasážích následujících částí. Jednotlivé části Mozartova Requiem nejsou příliš rozsáhlé, zato jsou výrazově kontrastní, střídá se v nich homofonie s údernou polyfonií. Dirigent i tak k jejich většímu rozlišení směřoval zejména tempovou a dynamickou rozmanitostí. 

Reakce početného kultivovaného publika byla velmi příznivá a ukazuje přesvědčení, že síla vysokých uměleckých hodnot je schopna překonat všechny útrapy a povznést se i nad sebevětší žal.

Foto: Collegium 1704 / Petr Chodura