„Kabeláčova lapidárně koncipovaná hudba působí emocionálně, bezprostředně, je účinná na první poslech.“

„Jedna ze zásadních skladeb autora, který se patrně promění v klasika.“

„Potkali se nad odkazem pozoruhodného českého autora – a muselo za tím být určitě mnohem víc než jen racionální nebo komerční motivy.“

Mysterium času a všechny symfonie Miloslava Kabeláče, od jehož úmrtí uplynulo 17. září 2024 pětačtyřicet let, už několik let mají nové nahrávky. Nyní je má i jeho komorní dílo. Třídeskový komplet natočený v Berlíně a vydaný ve Vídni obsahuje tucet děl z let 1935 až 1976 – sonáty, sonatiny, suity, písně a další formáty. Od těch konvenčnějších až po úsporně experimentální komorní kantátu Osudová dramata člověka.

Za natočením kompletu komorních skladeb Miloslava Kabeláče stojí jako jeden z hybatelů projektu klavírista Robert Kolinsky, švýcarský hudebník a filmař s českými kořeny a vazbami, mimo jiné umělecký ředitel Martinů Festtage v Basileji. Na nahrávce se podíleli i čeští umělci tvořící v Berlíně jako pěvec Jan Martiník, houslistka Markéta Janoušková a fagotista Václav Vonášek. S nimi jsou v různých sestavách přítomni a na trojalbu hrají mimo jiné Albrecht Mayer či Dominik Wollenweber a někteří další členové Berlínských filharmoniků nebo třeba violoncellista Jan Vogler, dlouholetý intendant festivalu Dresdner Musikfestspiele. Ti všichni se potkali nad odkazem pozoruhodného českého autora – a muselo za tím být něco vzácného, neběžného, něco opravdu uměleckého a asi i osobního. Určitě mnohem víc než jen racionální nebo komerční motivy.

Miloslav Kabeláč byl postižen zákazy za dvou totalitních režimů, nacistického i komunistického. Určitě i proto nejen za jeho života, ale vlastně dodnes nevešla jeho hudba ve známost v míře odpovídající svému potenciálu. Životem i dílem akcentuje tento tvůrce zásadní téma: neústupnost vůči zlu a oddanost humanistickým ideálům. K tomu přistupuje novátorské kompoziční mistrovství, pečlivě propracovaná technika, které se nicméně ani v experimentech nezpronevěřuje základnímu poslání hudby, totiž zprostředkovávání emocí.

Posluchač pevný řád primárně nevnímá. Kabeláčova hudba vždy působí především hudebními prvky, ne matematickými postupy.

V letech uvolnění na sebe opakovaně upozornil na platformách Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu i při dalších příležitostech v zahraničí. A jeho Osm invencí pro bicí nástroje v podání souboru Les Percussions de Strasbourg obletělo svého času svět. Kabeláčova lapidárně koncipovaná hudba působí emocionálně, bezprostředně, je účinná na první poslech. Projevil se především jako výrazný a originální symfonik. Byl však současně mezi českými skladateli jedním z prvních, kdo se dostal do osobního kontaktu s elektroakustickou a computerovou hudbou, a to navzdory tuzemské izolaci a navzdory cenzuře, která povolovala převážně jen hudbu vyhovující tezím o socialistickém realismu. Klasikou raného experimentálního studiového věku se stala jeho kompozice E fontibus Bohemicis, Šest obrazů z českých letopisů, dílo s naléhavým humanistickým poselstvím.

Na trojalbu jsou skladby v jiném než chronologickém pořadí, ale zde je tak připomeňme. Nejstarší, z poloviny třicátých let, je dvanáctiminutová jednovětá Sonáta pro lesní roh a klavír. Nachází u horny i v klavírním partu razantnější a vypjatější polohy, ve středním dílu je ale pokojně, zdánlivě fantazijně zklidněná.

Dechový sextet z roku 1940, typicky modální, vzhledem k obvyklému traktování nástrojů místy hravě staccatový, ale záhy hned závažnější, je zajímavý tím, že ve skutečnosti využívá celkem devět nástrojů. Ve čtyřech větách je klasicky tempově a náladově rozvržený, ukotvený do tonálních center, ale nejde o nijak povrchně konvenční hudbu. Blíží se neoklasicismu, ale nikoli bezstarostnému. A skutečně krásné je Andante melancolico…

Sonáta pro violoncello a klavír z let 1941 až 1942 má spíše divočejší výraz. Dva kusy pro housle a klavír z roku 1942 (Balada a Capriccio) jsou kontrastní. Krátká suita, Partita piccola pro sólovou flétnu z roku 1944, je plná rubata a temporytmických proměn i typického soustředění na intervaly sekundy a tercie.

Z roku 1955 je Sonatina pro hoboj a klavír, plná výrazových krajností. Vzhledem k interpretační náročnosti je název možná až poněkud zavádějící… Balada pro housle a klavír z roku 1956, napsaná pro Wieniawského soutěž, osciluje mezi virtuózní energičností a melancholií. I z ní je v každém okamžiku v její vypjaté naléhavosti až úpornosti zřejmé, jako u Kabeláče skoro vždy, že o něco jde. Ze stejného roku je i Improvizace na původní téma pro sólovou flétnu, využívající melodii jeho vlastní ukolébavky; o improvizaci má jít nicméně jen v dojmu, vše je přesně notováno… Suita pro saxofon a klavír z konce padesátých let se také dotýká dětského světa, evokuje pohádky před usnutím a sny, ohmatává neobvyklé zvukové kombinace, je zahrána místy robustně, ale přece jen je motivicky asketičtější než předchozí komorní díla.

Myslivecké písničky z roku 1958, vycházející z lidových textů, zpodobňují lovcův svět, rozmluvy se zvěří a přírodní idylu. Baryton se zajímavě pojí se souzvukem čtyř klasicky do kvarteta traktovaných, a přece ne zcela běžně znějících lesních rohů; kompoziční prostředky začínají být výrazně ekonomické, což se pak stává Kabeláčovou obecnou hudební charakteristikou. Jan Martiník zpívá převážně ve vyšších polohách, vystihuje lapidárnost naznačených příběhů či situací a je mu krásně rozumět. Skutečně objevná položka alba!

Lamenti e risolini, Slzy a úsměvy, to je Osm bagatel pro flétnu a harfu z roku 1969, výrazně a nápaditě barevných miniatur. Pozoruhodná hudba…

Z popudu, který dal Kabeláčovi v sedmdesátých letech americký trumpetista Dale Marrs (1944–2023), nevzešla požadovaná kompozice pro trubku a klavír, ale něco mnohem originálnějšího: Osudová dramata člověka, mající formu sonáty pro trubku, bicí nástroje a klavír s recitací. Skladba do určité míry vychází z vybraných částí předchozích autorových děl, mimo jiné z Hamletovských improvizací a Sedmé symfonie. Dílo, poslední Kabeláčovo komorní, se dotýká zásadních otázek – viny, odpovědnosti, lidskosti, náboženství. Má čtyři části mající formu melodramu, v nichž recitátor, podporován oproštěně hrajícími nástroji, velmi exaltovaně opakuje jednotlivá slova. Vše je proloženo krátkými interludii – mluveným slovem bez hudby. V tomto případě je samozřejmě text v němčině. Premiéra se uskutečnila až v roce 1990. Jedna ze zásadních skladeb autora, který se patrně promění v klasika.

Tvorba Miloslava Kabeláče (1908–1979) vyvolává v poslední době novou pozornost, a to i v mezinárodním měřítku, mimo jiné díky uměleckým aktivitám dirigenta Jakuba Hrůši. Mistrovská orchestrální passacaglia Mysterium času, dílo z padesátých let, jeho péčí zazněla po Evropě i v Americe, vždy s mimořádným ohlasem. Není divu, je to fascinující, velkolepě prostá, magicky poutavá, koncentrovaná partitura s potenciálem světového díla, dosud nedoceněný drahokam, vážná hudba v tom nejkrásnějším slova smyslu. Náročná, přesto sdělná skladba zachycuje pevný vesmírný řád, který vládne i nad komunistickou totalitou.

Komplet tří CD s komorními skladbami na trend postupného zařazování odkazu Miloslava Kabeláče do odpovídajícího kontextu vhodně a logicky navazuje, i když žádné z natočených děl asi nemůže ani v nahrávce, ani v živém provedení konkurovat dopadu z případného provedení zmiňované mimořádné symfonické partitury. Je ale nezbytné, aby podobné počiny vznikaly: jako součást mozaiky, která pomalu může povědomí o celém díle někam posunovat. A pokud za nimi je očividně srdce umělců a jejich přesvědčení o správnosti a důležitosti takové aktivity, je to dobrá cesta kupředu.

Tento projekt obsáhl skoro tři hodiny znějící hudby. Určitě i tak zbývá v Kabeláčově odkazu mnoho a mnoho dalších minut, které ještě nebyly nejen natočeny, ale ani vydány.

Foto: ilustrační / archiv Klasiky+, Facebook Českého rozhlasu, Facebook, Jeremy Knowles, Youtube, Facebook Berlínské filharmonie, Facebook J. Voglera