„Perlivé, nádherně mladistvé uchopení role Cherubína z roku 1954 zní s typickou barvou hlasu Soni Červené.“

„V duetu Carmen s Josém naplnila pěvkyně svůj projev pronikavou vnitřní vášní.“

„V roce 1956 nahrála Soňa Červená Hraběnku z Čajkovského Pikové dámy a jakoby osudově ji v Brně zpívala jako svoji vůbec poslední roli do února 2022.“

Ke stému výročí narození světově proslulé pěvkyně Soni Červené vydal Radioservis album Operní recitál z archivních rozhlasových nahrávek s áriemi a duety z oper velkých operních skladatelů. Výběru nejstarších záznamů operního umění Soni Červené a dramaturgie nahrávky se ujal Jan Králík, uznávaný publicista věnující se největším českým operním hvězdám. Výsledkem je reprezentativní průřez tvorbou nedávno zesnulé pěvkyně.

Soňa Červená, mezzosopranistka světového věhlasu, rozzářila svým sytým nádherným hlasem četná jeviště pěti kontinentů a její umělecká kariéra trvala celých pětasedmdesát let. Hudbu milovala od mládí a opernímu studiu se věnovala s mimořádným nasazením. Kultivovaný, nádherný hlas temnější barvy s velikým rozsahem uplatňovala především v mezzosopránových rolích. Přesvědčivé výrazové uchopení každé postavy a herecký talent Soni Červené dotvářel širokou škálu jejího repertoáru od barokních oper až k počátku nového milénia, kdy ve spolupráci s Jiřím Nekvasilem a Alešem Březinou iniciovala operní díla o obětech komunistického režimu, kterému pro svůj původ stále překážela.

Operní kariéru zahájila počátkem padesátých let minulého století ve Státním divadle v Brně a v Národním divadle v Praze mohla bohužel pouze hostovat. Při ohlédnutí za celoživotní kariérou vyjádřila svůj vztah k divadlu: „Mým světem bylo jeviště, přítomnost a odezva publika. Zvukové studio nic z toho nedá.“ Přesto z úchvatného množství prestižních operních scén, kde během své dlouhé kariéry vystupovala, byl její hlas naštěstí zachycen na mnoha oceňovaných nahrávkách operních, písňových, melodramatických i filmových. 

Operní recitál otevírá nahrávka ze října 1954, jedna z nejmilejších rolí Cherubína; při hostování v Mozartově Figarově svatbě ve Stavovském divadle natočila árii Non so più, cosa son s Orchestrem Smetanova divadla a dirigentem Robertem Brockem. Perlivé, náležitě mladistvé uchopení mladíka Cherubína zní s typickou barvou hlasu Soni Červené, která ji vždy charakterizovala; Cherubín patřil k rolím, které zpívala na mnoha jevištích doma, ve Vídni i v Berlíně. Další Cherubínova árie Voi che sapete se váže k předcházející a představuje Soňu Červenou s hlubší polohou ve výtečně detailním podání, vyzpívaném s precizním výrazem v celém tříoktávovém pěveckém rozsahu. Také další dvě árie patří Mozartovi, tentokrát v jeho poslední opeře Titus, natáčené v lednu 1956 se Symfonickým orchestrem Pražského rozhlasu pod vedením Václava Jiráčka. Korunovační opera La clemenza di Tito byla nastudována pro slavnostní koncert v Rudolfinu k oslavě 200. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta a dirigent sám pozval vybrané pěvce: Soňu Červenou z Brna pro roli Annia a z Českých Budějovic sopranistku Stanislavu Součkovou pro roli Servilie. Československý rozhlas pořídil z koncertu přímý přenos a poté byl Titus natočen také pro Supraphon. V první árii Annia působivě Soňa Červená vyzpívala vysoké polohy s jemnou čistou modulací za naprosto vytříbeného doprovodu rozhlasového orchestru; duet Annia se Servilií dal vyniknout měkké poloze mezzosopránu v souzvuku se stříbřitým sopránem Součkové, průzračným i lehce zastřeným. V roce 1956 natočil Supraphon barkarolu z Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha a pozval z Brna altistku Červenou k duetu se sopranistkou Národního divadla Drahomírou Tikalovou. Niklase a Giuliettu provedly obě s vroucím zanícením i lehkým humorem a s vynikajícím odstíněním každého sebejemnějšího záchvěvu velmi hezky barevných hlasů. Árie Berty z Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho v nahrávce z července 1954 představuje Soňu Červenou se Symfonickým orchestrem Brněnského rozhlasu vedeným Otakarem Trhlíkem jako špičkovou umělkyni plného, precizně ovládaného hlasu, s procítěnými detaily vynikající dikce a se samozřejmou virtuozitou ovládající náročný rozsah árie.

Konečně Carmen, role, s níž Soňa Červená sklízela úspěchy doslova všude, kam byla pozvána. Tuto vysněnou hrdinku George Bizeta zpívala poprvé již v roce 1950 v Plzni, poprvé nahrála duet a árii v prosinci 1954 v brněnském rozhlasovém studiu s Orchestrem opery Státního divadla v Brně vedeným Otakarem Trhlíkem. V duetu Carmen a Josého Prés des remparts de Séville s tenoristou Antonínem Jurečkou naplnila svůj projev pronikavou vnitřní vášní s neskutečnými výškami i hloubkami, výborný tenorista vložil do svého zpěvu mužnou jistotu, jeho sametový hlas ladil s výrazem mezzosopránu vskutku ideálně. Osudová árie Carmen Carreau, pique / En vain pour éviter se smutkem a předtuchou neodvratného konce je Soňou Červenou prožívaná celou duší, již tak mistrně vkládala do zpěvu. Orchestr opery Státního divadla v Brně řídil Bohumír Liška, později byla pozvána k provedení Carmen do Smetanova divadla v Praze (dnes Státní opery), v roce 1960 již nazpívala komplet v Lipsku a následovala představení po celém Německu, když se jí podařilo prchnout z rozděleného Berlína v lednu 1962. Po evropských scénách přenesla Carmen také do San Franciska a zamilovanou roli zpívala více než stopadesátkrát s vynikajícími partnery. Osud Carmen ji fascinoval pěvecky i herecky, vědomě se s ním ztotožňovala, ale včas dokázala také tuto vzepjatou roli opustit a předat mladším jako mimořádně charakterově a emočně empatická umělkyně.

Výbornou příležitost dostala mezzosopranistka v roli Azuceny ve Verdiho Trubadúrovi. Rozhlasová nahrávka z února 1956 zachycuje s Orchestrem opery Státního divadla v Brně a dirigentem Jiřím Pinkasem Soňu Červenou jako dramatickou postavu vyvolávající hrůzu, kterou pěvkyně s hlubokým témbrem ztvárnila pečlivě ve výpovědi předzvěsti těžkého osudu. Výtečný doprovod podtrhl projev až po okraj a byl naplněn působivými přechody hlasových poloh plně znělého, do posledního tónu dramatického výkonu. V témže roce nahrála Soňa Červená také Hraběnku v Čajkovského Pikové dámě, se stejným orchestrem a s dirigentem Františkem Jílkem. Hraběnka se stala opět jednou ze stěžejních rolí, při pobytu pěvkyně v Berlíně byla Piková dáma zfilmována a jakoby osudově se stala tato role její poslední operní, kterou umělkyně v brněnském Národním divadle zpívala do února 2022.

Mignon francouzského skladatele Ambroise Thomase patří již do angažmá mezzosopranistky v Berlíně a v červnu 1961 natočila árii Connais-tu le pays s Rundfunk-Sinfonie-Orchester Berlin pod vedením Heinze Frickeho, hudebního ředitele Státní opery Pod lipami. Patří k výjimkám v jejím repertoáru, ale volná, posmutnělá árie mladé dívky podaná pěvkyní plným, stříbřitě vyšperkovaným hlasem plným romantiky, ale také opravdových citů, budí právem obdiv. Přesně vystižené rozpoložení zklamaného mládí, jež Soňa Červená obdarovala zcela přirozeným rejstříkem výrazu, činí z této nahrávky výjimečný prožitek podtrhující jedinečné umění pěvkyně.

Další nahrávky reflektují repertoár, který Soně Červené nabídlo berlínské angažmá hned na počátku – tedy barokní skvosty v podobě Gluckovy významné opery Orfeo ed Eurydice, v níž se stala ideální představitelkou Orfea s árii Che faró senza Euridice a spolu s Rundfunk-Sinfonie Berlin pod taktovkou Horsta Steina ji v říjnu 1960 natočila. Nejznámější árie ve výsostném podání vzbudila pozornost sytým hlasem pěvkyně plným barokní nádhery; volné tempo, smutný výraz ze ztráty milované je v každé repetici ozvláštněn pestrým odstíněním autentické interpretace. Sama pěvkyně se nepovažovala za interpretku zaměřenou na barokní hudbu, ale plnohodnotný výraz a prožitek její preciznosti dodával vysoké kvality také v této roli. Podobně vysoce hodnocená je árie Poppey Speranza tu mi vai v Monteverdiho Korunovaci Poppey, kterou nastudovala v berlínské Státní opeře krátce po příjezdu v roce 1959. Titul i jeho nahrávka byl na svoji dobu velmi originální volbou a nasměroval jako jeden z prvních pozornost na tzv. starou hudbu. V říjnu 1960 se uskutečnilo nahrávání opery a na albu uslyšíme zmíněnou árii ze záznamu berlínského rozhlasu opět pod taktovkou Horsta Steina. Vznešenost Poppey vystihla Soňa Červená precizně, v náročné árii dostala příležitost představit ve vrcholné formě svůj mimořádně široký hlasový rejstřík, plně znělý a čistý ve všech polohách. Nádhera jejích výšek je obdivuhodná dodnes. 

275. výročí narození Georga Friedricha Händela bylo oslavováno nejen v jeho rodišti Halle, ale také v Berlíně, Praze a dalších centrech. Ve známé opeře Ariodante se představila česká pěvkyně jako výtečná interpretka v roli Dalindy. Árie Se tanto piace al cor je vrcholem barokní velkoleposti, podávaná s působivou nádherou pohyblivého hlasu ve výškách i v náročných velkých intervalech s plynulou melodičností, jež vlastně položila základy interpretace pro budoucí pěvce. Soňa Červená prokazuje přirozené vcítění do staré hudby, upřímně řečeno, mnozí následovníci se nedobrali ve snaze o výklad této hudby tak daleko a mohou se stále učit z podání české pěvkyně, jež ve své píli, preciznosti a umělecké inteligenci dodnes patří ke vzorům.

Nahrávka árie Ulriky ve Verdiho Maškarním bále je zde uvedena v kontextu působení Soni Červené ve Východním Berlíně a jejím rychlým, úspěšným odchodem do Západního Berlína přes neblaze proslulou Berlínskou zeď. Kontraaltovou árii Ulriky Re dell‘abisso nazpívala pěvkyně opět s rozhlasovými symfoniky a Horstem Steinem na konci roku 1960 a stala se potom první rolí v Německé opeře v Západním Berlíně, kterou Soňa Červená v únoru 1962 zahájila svou světovou kariéru. V árii po vznešeném úvodu orchestru nastupuje hrdinský zpěv Ulriky, pevný a nezlomný, v němž Soňa Červená představila další z hlasových poloh, jimiž vládla a zaujala pro ni dosud neznámou část operního světa za železnou oponou.

Data dalších árií alba se vracejí ještě do počátků působení mezzosopranistky ve východoberlínské opeře Unter den Linden a představují ji ve Wagnerově Zlatu Rýna, natočeném v říjnu 1959 s berlínskými rozhlasovými symfoniky a Horstem Steinem. Vzletná zpěvná árie Erdy Weiche, Wotan, Weiche! s hrdinským nádechem sluší Soně Červené volným tempem se zvýrazněným sebevědomím i oddaností. Není pochyb, že vzbudila obdiv uchopením wagnerovské postavy ve vrcholném výkonu pěveckém i emočním. Saint-Saënsova Dalila z opery Samson a Dalila působí lehce jako protipól, kde árie Samson, recherchant ma présence dává prostor pěvkyni rozprostřít pěvecké schopnosti do široké palety nádherných melodických linek a v náznaku recitativních sekvencí vždy do posledního tónu podaných s výrazovými nuancemi nepřeberné pestrosti. Jak Soňa Červená v závěru svého života sama uváděla, po celý život se snažila podávat své výkony ne na 100 procent, ale na 130, a to je právě příznačné pro všechny její vystoupení i nahrávky; jiné hodnocení než úchvatné snad nelze ani nalézt.

V repertoáru opery Unter den Linden najdeme také typické Borodinovo dílo Kníže Igor, v němž Soňa Červená zpívala roli Končakovny. Nahrávka s mistrovským dirigentem Kurtem Masurem z února 1959 představuje umělkyni v až sopránové poloze hlasu, s krásou vnitřního uchopení smutku a zadumání, do něhož se pěvecky ponořila. Čajkovského Evžen Oněgin patří ke světovému repertoáru a nešťastná Olga v árii Ja ne svobodna k grusti tomnoj spolu s rozhlasovými symfoniky a Kurtem Masurem natočená spolu s Borodinem, znamená další vynikající pěvecký výkon, jenž snese nejvyšší kritéria. V závěru uslyšíme třetí ruskou árii z opery Sadko skladatele Rimského-Korsakova. Role Indického kupce v árii Nesčesť almazov v kamennych pesčerach se Soňa Červená s berlínskými rozhlasovými symfoniky a Horstem Steinem na konci roku 1960 představila v orientální árii altového zabarvení s kouzlením v hlase, typickým pro hudbu Střední Asie. Pěvkyně používá nezvyklou barevnost temnější polohy, aby dospěla až k nejhlubším tónům árie pro sugestivní vykreslení postavy.

Okouzlující hlas umělkyně v době, kdy jsme ji měli málo nebo vůbec možnost slyšet na jevišti, představuje dramaturgie Jana Králíka výtečně, stejně jako zasvěcené průvodní slovo ve sleeve note, plné zajímavých a důležitých detailů. Zásluha patří rovněž masteringu jednotlivých árií Miroslavem Marešem.

Soňa Červená – Operní recitál 

100. výročí narození

Soňa Červená – mezzosoprán, Stanislava Součková – soprán, Drahomíra Tikalová – soprán, Antonín Jurečka – tenor

Orchestr Smetanova divadla, Symfonický orchestr Pražského rozhlasu, Symfonický orchestr Brněnského rozhlasu, Orchestr opery Národního divadla v Brně, Rundfunk-Sinfonie-Orchester Berlin

Robert Brock, Václav Jiráček, Bohumil Gregor, Otakar Trhlík, Bohumír Liška, Jiří Pinkas, František Jílek, Heinz Fricke, Horst Stein a Kurt Masur – dirigenti

Výběr, sestava a text: Jan Králík

Produkce: Kristýna Háblová

TT: 78:25

Vydáno: 2025

Nadační fond Soni Červené ve spolupráci s Radioservisem, a.s.

1 CD CR1275-2

Foto: ilustrační - Svoboda / Národní divadlo Praha, Wikipedia / Ben Skála / CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/), Zdeněk Chrapek - Pražské jaro, Martin Andrle