„Kniha bezděčně vypovídá o ubíjející nespravedlnosti a marnosti provázející temná léta nacismu a komunismu.“

„Je to jiný osud než v případě takzvaných terezínských skladatelů Pavla Haase, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna, kteří strávili v ghettu několik let a zahynuli v Osvětimi v roce 1944, a Gideona Kleina, jehož život skončil v táboře ve Fürstengrube v lednu 1945.“

„Paradoxně v důsledku toho, že přežil, a v důsledku další perzekuce a nakonec emigrace byl a zůstal i po roce 1990 při napravování historických křivd nepovšimnut.“

Hudebník a majitel textilní továrny? Neobvyklá kombinace. Erich Adler-Orlický, houslista a komponista, úspěšný podnikatel z česko-německo-židovské rodiny, přežil díky hudbě nucený pobyt v ghettu, přišel o firmu, vstoupil do strany, v padesátých letech čelil perzekuci, pak se živil jako kavárenský pianista a v roce 1969 nakonec emigroval na Západ… Jeho život, který zachycuje nedávno vydaná kniha Adama Grygara nazvaná I v Terezíně rostou sedmikrásky, rámují roky 1911 až 1982. Donedávna se o Adlerovi vlastně vůbec nevědělo. Zajímavý objev. Tím spíše, že jeho zrekonstruovaný osud je pro meziválečné a poválečné Československo až mrazivě typický.

Adam Grygar, pěvec a muzikolog, se o Erichu Adlerovi jako o zajímavém, dosud nezpracovaném tipu dozvěděl během studia na Fakultě umění Ostravské univerzity od svého pedagoga Viktora Velka, když s ním vybíral námět pro bakalářskou práci. Téma zpracoval, ale zaujalo ho natolik, že ho ještě rozvinul do pozdější diplomové práce na Akademii umění v Banské Bystrici a nakonec ho zpracoval do populárně psané monografie, vydané v roce 2025.

Skromná knížka I v Terezíně rostou sedmikrásky se pohybuje na pomezí odborné literatury a memoárů. Nakladatelská anotace hovořící o strhujícím svědectví o síle umění a o naději, o příběhu muže, jehož nezlomil nacismus ani komunismus, pochopitelně trochu přehání. Vyprávění, které očividně těží z parafrázovaných Adlerových záznamů a vzpomínek, je věcné, informativní, bez komentářů a bez zabíhání do kontextů. Spíše než o naději je ve výsledku o snaze přežít všechny ústrky osudu a bezděčně vypovídá o ubíjející nespravedlnosti a marnosti provázející temná léta nacismu a komunismu. O Adlerově životě v západním Německu, kam se vydal s manželkou rok po sovětské okupaci za oběma syny, už se autor zmiňuje jen několika slovy. Vyprávění je proloženo citacemi z řady dokumentů. Kniha obsahuje i soupis Adlerova skladatelského díla.

Pozůstalost Ericha Adlera je uložena v Archivu Akademie der Künste v Berlíně. Dokumenty, které měl autor po téměř detektivním pátrání k dispozici, se týkaly hlavně meziválečné doby v Chebu a Klatovech a pobytu v Terezíně. V letech 1930 až 1945 si totiž psal deník. Fakta o Adlerově studiu, podnikání, o hraní v kvartetu, příležitostném komponování, odchodu ze Sudet, válečných letech, o situaci v terezínské ghettu i o jeho osvobození dílčím způsobem, ale přesto zajímavě ilustrují dobu, kterou obvykle vnímáme spíše odtažitěji, jako dějiny. Ilustrují ji ovšem spíše mimoděk – na příkladu a prostřednictvím konkrétních životních peripetií jednoho docela obyčejného člověka.

Erich Adler (1911–1982), narozený v Kynšperku nad Ohří, projevoval mimořádné hudební nadání, jeho životní dráha byla však od počátku určována rozporem mezi rodinnou tradicí v textilním průmyslu a hlubokým vztahem k hudbě. Jeho umělecký růst podpořilo studium u Roberta Manzera, šéfa Karlovarského lázeňského orchestru, který mu v premiéře dirigoval orchestrální fantazii Triton und Nereide, i v Berlíně, kde souběžně navštěvoval Vysokou školu obchodní a hodiny skladby, houslí a klavíru.

Po nástupu nacismu čelil arizaci majetku, nuceným pracím a deportaci do Terezína. Hrál tam naštěstí v orchestru opery a kavárny ghetta. Poválečná léta přinesla znárodnění továrny a Adler, s novým záměrně počeštěným jménem Orlický, se věnoval hudbě: komponoval, stal se tajemníkem Svazu československých skladatelů v Ústí nad Labem, psal recenze na koncerty a založil pěvecko-satirický soubor Vlčáci, pro který skládal písně. Po pár letech však přišla perzekuce ze strany komunistického režimu, která ho opět připravila o možnost svobodně tvořit… Hrozilo mu dokonce zařazení do procesu s Rudolfem Slánským. Jeho skladby, uchované jen jako rukopisy v archivech, nyní ožívají jako svědectví vnitřní svobody.

Díky tomu, že byl ze smíšeného manželství, byl nejdříve na nucených pracích na pražském Hagiboru a jel do Terezína až na začátku roku 1945. Díky hudbě tam těch několik měsíců přežil… Je to jiný osud než v případě takzvaných terezínských skladatelů Pavla Haase, Hanse Krásy a Viktora Ullmanna, kteří strávili v ghettu několik let a zahynuli v Osvětimi v roce 1944, a Gideona Kleina, který Osvětimí prošel a jehož život skončil v táboře ve Fürstengrube v lednu 1945. Všichni čtyři byli významnou součástí meziválečné československé moderny. Adler v této souvislosti byl a zůstal nenápadným, ostatně jeho předválečná tvorba, ale ani ta poválečná, nedosáhla takového významu. Tiskem mu za život vyšla jediná skladba… Paradoxně v důsledku toho, že přežil, a v důsledku další perzekuce a nakonec emigrace byl a zůstal ovšem i po roce 1990 při napravování historických křivd nepovšimnut.

Přes sto z jeho sto padesáti skladeb se nedochovalo. Patřily mezi ně různé estrádní písně, skladby poplatné poválečnému režimu, ale i díla jako Balada o očích topičových, Pohádky pro housle a harfu nebo Terezínská melodie. Ikonickou naopak může dnes být dochovaná Terezínská sonatina pro housle a klavír.

Adlerova hudba, i když vymizela z veřejného prostoru, určitě stojí za oživení. Je podle ohlasů na novodobá provedení vnímána jako spontánní, melodická, neoklasická, nijak výbojná, ale životaschopná. K četbě knihy o muži, který podvědomě tíhnul k hudbě, ale před druhou světovou válkou díky rodinnému původu byl, respektive musel být továrníkem, o muži, který po válce chtěl být hudebníkem, ale kvůli svému třídnímu i rasovému původu jím naplno být nesměl, je dobré přidat poslech dvou CD. Stojí za nimi také Adam Grygar, a to jako producent a zčásti i jako interpret. Natočil je v Ostravě spolu se svou manželkou houslistkou Danielou Grygarovou a s přáteli, mezi nimiž byli dirigent Marek Šedivý, hobojista Vilém Veverka, pianistka Amaliya Abdurashidová, Adlerovo kvarteto a další instrumentalisté. Zaznamenána je sólová a komorní hudba. Všechna v naší době zcela poprvé.

———–

Adam Grygar: I v Terezíně rostou sedmikrásky. Erich Adler: Život mezi hudbou, továrnou a perzekucí
Ostrava 2025, 223 stran
ISBN 978-80-11-07 183-7

Foto: Sudetenland, 2019, Akademie der Künste, Berlin, Erich-Adler-Archiv

Facebook X E-mail WhatsApp