„Osudy obou koncertů jsou diametrálně rozdílné.“

„Mimořádně zajímavá je adagiová druhá věta Rejchova koncertu, která prozrazuje, že skladatel rád experimentoval.“

„V pregnantním rytmickém tepu Beethovenova Císařského koncertu vnímáme obrovskou radost ze života.“

Klavíristu Jana Bartoše znám od jeho dětských let, od dob, kdy byl žákem prof. Martina Ballýho na legendární LŠU Voršilská v Praze. Se zájmem a s obdivem sleduji jeho uměleckou cestu, v jejímž průběhu se brzy etabloval mezi naše nejpřednější pianisty a posléze – když se jeho zastupování ujala prestižní koncertní agentura IMG Artists – vstoupil mezi světovou pianistickou elitu. Od roku 2017 spolupracuje se Supraphonem, u něhož vydal během šesti let pět vysoce ceněných nahrávek. V listopadu letošního roku obohatil umělec diskografii novým CD, na němž nabízí Klavírní koncert Es dur Antonína Rejchy a Klavírní koncert č. 5 Es dur zvaný Císařský od Ludwiga van Beethovena.

Oba koncerty jsou ve stejné tónině, jejich autoři se narodili ve stejném roce, byli celoživotními přáteli a oba napsali tyto klavírní koncerty ve Vídni, v nevelkém časovém odstupu v prvním desetiletí devatenáctého století – Rejcha v roce 1804 a Beethoven v roce 1809. 

‚Startovní pozice‘ obou koncertů byla tedy zdánlivě ‚vyrovnanáʻ, jejich osudy jsou však diametrálně rozdílné. Zatímco Beethovenův Císařský koncert se dnes řadí k nejhranějším klavírním koncertům vůbec, koncert Rejchův upadl do zapomnění. Rejcha měl navíc smůlu v tom, že se jeho koncert dochoval v jednom jediném opisu a že v něm chybělo závěrečných 44 taktů klavírního partu. Ty se ovšem v roce 2018 nalezly ve Francouzské národní knihovně a o dva roky později vyšlo kompletní dílo tiskem. Jeho novodobou českou premiéru uvedl Jan Bartoš 19. září 2024 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Vojtěchem Spurným na abonentním koncertu v Betlémské kapli. Skladba i provedení vzbudily velkou pozornost a už v únoru následujícího roku pořídil Jan Bartoš se SOČRem a  jeho šéfdirigentem Petrem Popelkou pro Supraphon studiový snímek. Jak se v bookletu dočteme, jde o první kompletní nahrávku tohoto díla.

Obsazení orchestru Rejchova koncertu je podstatně skromnější než obsazení Beethovenova Císařského koncertu. Vedle smyčců v něm uslyšíme už jen flétnu, dva hoboje a dva lesní rohy. V první větě uplatnil skladatel spoustu hezkých nápadů, leckdy značně originálních. Mimořádně zajímavá je adagiová druhá věta, která prozrazuje, že Rejcha rád – a mnohdy dost odvážně – experimentoval. Neuslyšíme v ní žádnou rozsáhlejší kantilénu. Věta začíná překvapivě dvěma úsečnými akordy ve forte. Tento motiv se poté objeví v průběhu hudebního toku ještě nesčetněkrát. Dalším nepřeslechnutelným ‚stavebním prvkem‘ této věty jsou trylky. Těmi se part klavíru doslova hemží. Zazní jich bezpočet, v notách nenalezneme jedinou stránku, kde by si pianista několikrát nezatrylkoval. Závěrečné rondo je sympaticky odlehčené a jeho půvabné melodie nám utkví v paměti hned po prvním poslechu.

Jan Bartoš hraje úvodní větu s jiskrou a vtipem, pružným tvárným úhozem. Technicky náročné partie jsou perlivé a krásně zřetelné, v lyrických místech oceníme klavíristovo poetické cítění. Druhou větu přednáší umělec s obdivuhodnou fantazií a tak uvolněně, až má posluchač pocit, že jde o improvizaci. A trylky jsou báječně husté a dokonale vyrovnané. Ve svižné finální větě si pak můžeme naplno užít Bartošovu brilantní prstovou techniku. Petr Popelka a SOČR jsou výborný tandem (což potvrzuje i nedávné prestižní ocenění Diapason d’Or de l’Année za jejich smetanovský projekt),  a nejenže šli klavíristovi skvěle ,na ruku‘, ale orchestrální složka Rejchova koncertu je v jejich podání tak barevná, až se nechce ani věřit, že lze tak bohaté barevnosti docílit s tak omezeným nástrojovým obsazením.

Nahrávka Beethovenova Císařského koncertu byla pořízena živě 27. května 2025 na koncertě Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu. Jan Bartoš tu vystoupil s Vídeňskými symfoniky, vedenými rovněž Petrem Popelkou, který je od sezóny 2024/25 šéfdirigentem tohoto světově proslulého orchestru. Popelka je momentálně šéfdirigentem obou těles. Reflexi koncertu čtěte ZDE.

Kritikou byl tento koncert považován za jeden z vrcholů festivalu, a to zcela oprávněně. Vídeňští symfonikové mají Beethovena ‚v krvi‘ a Jan Bartoš je dnes jedním z našich nejlepších beethovenovských interpretů. První věta září na nahrávce v plném lesku a v jejím pregnantním rytmickém tepu vnímáme obrovskou radost ze života. Volnou větu přednáší Bartoš oduševněle, s hlubokým prožitkem, s hojnými, naprosto přesvědčivými rubaty a s jemně nuancovanými barevnými odstíny. Měkce znějící orchestr tu má v mnoha místech až snové zabarvení. Závěrečnou větu hrají sólista i orchestr se strhujícím odpichem, lehce, vzdušně, bez sebemenšího náznaku námahy. A stejně jako v první větě, i tady cítíme, jak z hudby přímo sálá životní optimismus. V působivém sólovém výstupu klavíru s tympánem před codou se proud hudby na chvíli zklidní, ale o to efektněji pak Jan Bartoš ‚vystřihne’ na začátku cody stupnicové běhy – v tempu tak závratném, že už připomínají glissanda. 

***

Antonín Rejcha: Klavírní koncert Es dur
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 Es dur, op. 73 „Císařský“
Jan Bartoš – klavír
Wiener Symphoniker, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Petr Popelka
CD 2025, Supraphon SU 4359-0

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Petra Hajská, Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp