„Bylo patrné, že zpěv v případě Veroniky Rovné nebolí.“

„Z frýdecko-místeckého rodáka v Kristových létech čiší pokoj, nadhled, tedy i dobrá příprava. Habart má úsporné gesto, přesto inspirativní.“

„Symfonický orchestr Českého rozhlasu jsem neslyšel zahrát tak dobře.“

Program dramaturgicky ukotvený ve Vídni konce 18. století nabídli pražští rozhlasoví symfonikové v Betlémské kapli. Spolehlivě interpretovaná díla autorů Mozarta, Süssmayra a Vranického zazněla 11. prosince pod inspirovaným vedením dirigenta Jiřího Habarta. Spoluúčinkující sopranistka Veronika Rovná se sólově představila v mozartovské úloze a také měla podíl na nezpochybnitelném úspěchu večera.

Úvodním zvoleným číslem koncertního večera bylo do značné míry virtuózní liturgické moteto Exsultate, jubilate, K. 165 Wolfganga Amadea Mozarta (moteto zpívá už 15. prosince také Simona Šaturová v Pardubicích), kterého se v sólovém partu chopila sopranistka Veronika Rovná, jejíž hlavním působištěm je Ostrava. Jak už to ale u elitních tuzemských pěvců bývá, nemají problém působit v podstatě na celém území republiky, což je do značné míry případ Rovné. Podotkněme, že zpěvačka v Praze 13. prosince zpívá znovu a tentokrát v Rudolfinu na Adventním koncertu Pražského filharmonického sboru.

Mozart svůj bezstarostný opus oplývající pozitivním nábojem napsal ještě jako „teenager“ a v reakci na operní úspěchy, které prožíval s neskrývanou radostí. Tato nálada se do skladby jednoznačně propisuje, kus je ve výsledku oblíbeným dramaturgickým doplňkem programu z důvodu své bezkonfliktnosti, zároveň efektnosti při Mozartově všudypřítomné řemeslné zdatnosti. (Že jde o rané dílo, u Mozarta v podstatě nehraje roli…).

Veronika Rovná se prezentovala lyrickým sopránem, pro mě překvapivě zvučným, který se zároveň nijak neobává koloraturních pasáží, o čemž pěvkyně také s gustem přesvědčila. Její hlas byl pěkně „posazený“ i v rámci přednášených koloratur. Zpěv setrvával měkký a intonačně přesvědčivý i ve velkých intervalových skocích a umělkyně tak mimo jiné ujišťovala o tom, že předvánoční zátěž se na její pěvecké kondici nikterak nepodepisuje; její „voce“ zůstávalo po celou dobu žádoucím způsobem pocitově nenamáhané, bylo patrné, že zpěv v jejím případě nebolí. Moc pěkným, až labužnickým momentem byla předfinální kadence ve třetí větě, celkově však sopranistka neměla potřebu se podbízet brilantní virtuozitou, nehrála na efekt. S tím však také souvisí, že onen skrznaskrz radostný duch prostupující textem moteta (oceňuju, že produkce SOČRu poskytla překlad zpívané latiny) snad mohl být výrazově ztvárněn trochu odvázaněji, rozjařeněji, s bezprostřednější emocí.

Přemýšlel jsem, proč se organizátoři rozhodli sólistčino číslo umístit na začátek; bez přestávky zaznělo moteto se sopránovým sólem, poté symfonie (sinfonia) a ještě symfonie. Jako standardnější by se jevilo řešení se vstupem sólistky vprostřed programu, když navíc ta byla (i dle programové brožurky) tváří akce, Rovná tímto koncertem se SOČRem (a i na daném koncertním pódiu) dokonce debutovala. Mým návrhem by tedy bylo „prohodit“ první dvě čísla, abychom se s hlavní hvězdou večera nemuseli loučit tak brzy.

Sinfonia Turchesca Mozartova žáka Franze Xavera Süssmayra zazněla jako druhá v pořadí. Autora má hudební veřejnost zafixovaného jako „toho, kdo dopsal Mozartovo Requiem“, kdy ani jemu se nevyhnula dobová inspirace tureckými intonacemi, přicházejícími do Evropy skrze invazi Osmanské říše. (U Mozarta jsou turecké motivy přítomné také, například v opeře Únos ze serailu – mimochodem, předehra k této opeře zněla nedávno v podání Prague Philharmonia.) Čtyřdílná Sinfonia je přitažlivé, přístupné dílo, nápadně zužitkovávající možnosti bicí sekce orchestru – zejména tím dnešnímu posluchači může vystupovat z řady. Výrazným znakem kompozice je také její vylehčený charakter a často i humor beroucí v potaz určitý moment překvapení. Instrumentačně dovedně sepsané dílo bylo předneseno vysoce reprezentativně, ovšem obávám se, že v brožurce naznačená povrchnost Süssmayrovy tvorby se v průběhu provedení projevila taktéž. Mně osobně se skladba natolik důsledně vyhýbá jakkoli hlubšímu sdělení, že mi hraničí s banalitou. „Proč musí každá sebeblbší píseň mít nějaké poslání?“ zpívá Jarek Nohavica v písní www.idnes… Ano, proč? Pokud hledáme oddech a uvolnění, dotyčný Süssmayr je dobrou volbou, a zas ne, že by jeho skladba byla „blbá“, to vůbec. Jen drobný otazník nad skupinou bicích pro pana dirigenta: Nebylo by vhodné ji přece jen malinko upozadit? Strhávala opravdu hodně pozornosti, ptám se, zda by nebylo lépe využít ji spíše jako barvu než jako dominující složku.

Symfonie c moll, op. 31 „Velká charakteristická symfonie za mír s Francouzskou republikou“ Pavla Vranického, dalšího Mozartova současníka, uzavřela stručný večer ve společnosti Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Za mě jednoznačný vrchol večera. Komponista srovnávaný s Josephem Haydnem, na rozdíl od něj však v dnešní době opomíjený (díky patří Wranitzky Kapelle dirigenta Marka Štilce, že Vranického tvorbě v dnešní době věnuje zaslouženou pozornost), stvořil opus obrovské emocionální košatosti, inspirovaný, plný invence a pěkné melodiky. Dílo zřetelně předjímá romantismus a možná i v tomto bodě tkví jeho atraktivita (klasicismus je místy spojovaný se suchopárnou odměřeností). Symfonikové dílo přednesli senzačně, zvláště pečlivě opracovaná první věta vyzněla skvěle, snad ideálně.

Zatím jsme nehovořili o dirigentu Jiřím Habartovi (můžeme poznamenat, že je to neobyčejně pohledný muž?). Loňský debutant Pražského jara a nově designovaný šéfdirigent královéhradecké filharmonie má v poslední době opravdu napilno. Umělec, který už stál i před Slovenskou filharmonií, v Betlémské kapli přesvědčil, že vzestupný směr jeho kariéry není dílem náhody. Habart má úsporné gesto, přesto inspirativní. Ví, co chce říct, dává to smysl a něco říct chce poměrně často – míněno, že z jeho dirigování nemáme pocit prázdných slov a samoúčelného taktování. Z frýdecko-místeckého rodáka v Kristových létech čiší pokoj, nadhled, tedy i dobrá příprava. Svého výstupu si pak vlastně jen užívá, a to v podobě usměvavé, noblesní elegance; Jiří pocitově nikdy není mimo dirigentskou pozici. Zároveň platí, že emoce jeho projevu nechybí – dirigentský obraz příjemně odráží obraz hudební, jsou v souladu. Mám jediný podnět, a to ten, že jsem si nebyl jist, že Habart má svěřené hudební těleso plně v moci po rytmicko-tempické stránce; charakterem měkké gesto si nechce vynucovat pozornost příliš autoritativně…

Pokud jde o samotný Symfonický orchestr Českého rozhlasu, patrně jsem ho ještě neslyšel zahrát tak dobře (opět jen škoda minimálního očního kontaktu navázaného s publikem při nástupu). Instrumentalisté hráli precizně intonačně, výrazovou diferenciací vycházeli vstříc dirigentově momentální inspiraci, plastický zvukový obraz plný neustále přicházejících dynamických obměn byl důsledkem toho také poutavý a záživný, veškerá sóla jednotlivců vyšla pěkně. Zdálo se, že umělecké partnerství s Jiřím Habartem je vzájemně kvitováno. Orchestr svou vervní hrou působil, že ho to baví, což je snad to vůbec nejhlavnější. Díky za krásný večer.

Foto: Michal Fanta