„Kateřinu Kněžíkovou mi charakterizuje ze všech nejlépe slovo profesionalita.“

„Z dirigenta Roberta Jindry vyzařuje jistota.“

„Projevy SOČRu nesly znaky rutiny, hluboce podceněný byl kontakt s publikem.“

Dvořákova Praha v pondělí 8. září načala programovou řadu nejstarostlivěji pečující o odkaz titulního skladatele. Její kurátorka, sopranistka Kateřina Kněžíková byla u toho, a to i interpretačně. Spolu s ní se v Rudolfinu představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu vedený hlavním hostujícím dirigentem Robertem Jindrou a byť koncertní večer ke svému závěru gradoval, hlubokou stopu v paměti festivalu nezanechá.

Koncertní řada Dvořák Collection na svůj úvod a ve čtvrtý den festivalu skýtala díla jediného skladatele a není složité uhodnout kterého. Jako určitá předehra v Dvořákově síni zaznělo meditativní Nokturno H dur, op. 40 a následně tři cyklické opusy, dva písňové a jeden rozsáhlý orchestrální předělený pauzou. Koncertní setkání neslo název Pocta písním Antonína Dvořáka. Pocta „písním“, a ne jejich autorovi? V den jeho narození? Nu dobrá.

Podstatným rysem večera byla účast orchestru, totiž Dvořákovy osmidílné Písně milostné i sedmidílné Cigánské melodie jsou v originále pro zpěv a klavír, na objednávku festivalu novou orchestrální adaptaci pro soprán a orchestr stvořil respektovaný hudební režisér, skladatel, aranžér i pedagog Jiří Gemrot. Učinil tak s mimořádnou pokorou k odkazu velikána. Provedení se s taktovkou v ruce na stupínku před rozhlasovými symfoniky chopil hudební ředitel Opery Národního divadla v Praze Robert Jindra, interpretace zpěvních linií Kateřina Kněžíková. Vedle písňových celků zazněl více než 40minutový orchestrální cyklus Legendy o deseti částech. Alespoň v tomto bodě se jednalo i o edukaci obecenstva vzhledem k řídkému uvádění díla.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu podal standardní výkon. V Legendách, své největší úloze, snad přispěl k jejich popularizaci a podal argument k tomu, že je mrzuté, jak málo se hrají. V programové brožurce trefně zmiňovaný „dojem vyprávění“ opravdu přinesly, svou archaizující zvukovost, trochu připomínající Biblické písně, toho večera nehrané, jakbysmet. Orchestr byl spolehlivým partnerem jak dirigentovi, tak pěvkyni.

Z dirigenta Roberta Jindry mi vyzařuje jistota. Jeho dirigování nese známky usazenosti jasného názoru, je patrná opravdová snaha vést – ne, že gestika až jakoby následně odpovídá dění v orchestru (čehož jsme někdy svědky). Jindra je známý svou schopností modelovat doprovodné těleso, aby lidský hlas mohl zářit, a to se potvrdilo i tentokrát. Bylo to správně, vždyť Kateřina Kněžíková byla nepochybně a pravoplatně hlavním „tahákem“ vystoupení.

Sopranistka v poslední době jako by při jízdě svou kariérou přeřadila na vyšší rychlostní stupeň. Nedávno se vrátila z velkého festivalu v Glyndebourne, kde ztvárnila hlavní roli, aktuálně ji čeká další cesta na Britské ostrovy: 20. září se podílí na inauguraci Jakuba Hrůši v londýnské Královské opeře; 5. září zpívala v Opavě, jen v aktuálním týdnu se nabídne při dalších dvou programech Dvořákovy Prahy. Neuvěřitelný kalendář… Máme tedy tu čest se skutečnou, všemi žádanou hvězdou, která na Dvořákovy narozeniny 8. září svůj oslnivý status potvrdila. Umělkyni mi charakterizuje ze všech nejlépe slovo profesionalita. Od momentu vstupu na rudolfinská prkna až do chvíle opuštění sálu je v roli. Nepovolí. Své úloze dává, co její jest. Velice vhodné je zároveň poukázat na „zapomenuté“ desky s notami. Lze polemizovat, zda notový stojan vůbec něco mění, ale samotný fakt úplného spolehnutí se na vlastní přípravu hovoří o sebevědomí, kterým disponují veličiny na hudebním trhu. Když připočteme naznačovaný náročný program sopranistky v aktuálním období, dostáváme příznivý dojem obdivuhodně nepodceněné příležitosti. Samotný zpěv je pečlivě kultivovaný, žádoucím způsobem specifický, intonačně spolehlivý; mám pocit, že pěvkyně se aktuálně nachází na vrcholu sil. Kdybych mohl mít jednu připomínku, bude směřovat k mírně statickému pódiovému projevu, kdy z mého pohledu pěvkyně plně nezužitkovala zpěvem zpaměti „rozvázané“ ruce i celé tělo a s porozuměním mateřštině se snad do jednotlivých textových sdělení mohla ponořit více výrazově odvázaně, zkrátka prožitek písním vtisknout nápadněji.

Závěrem několik otázek: Ukázalo se jako životné vystavět celý večer z děl jednoho, byť geniálního skladatele? Mám za to, že Dvořákova typická a málem všudypřítomná vřelá srdečnost by mohla mít větší účinek v bezprostředním kontrastu s alespoň malým opusem, řekněme, Janáčkovým. Nebyl hudební tok večera příliš kouskovaný, fragmentovaný? Každá z polovin koncertu nabídla třináct jednotlivých čísel, tzn. dvanáctkrát nastalé ticho, tedy dvanáct povolení interpretačního napětí – mnohokrát bylo nutné se nově vpravit do poslechu. S tím souvisí: Orchestrace písní původně určených pouze zpěvu a klavíru nepracovala s prokomponováváním a principem attacca. Nebylo to škoda? Je samozřejmě ošemetné k Dvořákovi „něco přidávat“, ale provázání jednotlivých čísel by zmiňovanou fragmentaci jistě zmírnilo. Navíc jsem měl pocit, že symfonická aranž se do jisté míry vzpírá oné malé formě písní; že větší, bohatší zvuk si žádá větší duratu. A k dramaturgii ještě: Nezasloužilo by si publikum přídavek? Jak snadné by bylo vybrat jednu z Biblických písní, které i existují v autorově orchestraci… Ne, že by bonus byl povinností, ale už se tak nějak čeká, možná zvláště na festivalovém koncertu.

Jeho nedodání mi korespondovalo s projevem orchestru; bylo to téměř symbolické. Projevy SOČRu nesly znaky rutiny, hluboce podceněný kontakt s publikem začal u koncertního mistra, který s publikem navázal kontakt na pouhý zlomek vteřiny, usadil se ještě než dorazil zbytek orchestru a jako první se odebíral na přestávku. Je to možná standard orchestru, otázkou je, zda ho nezměnit… Většina ostatních hráčů jednala obdobně, „trousení se“ s pohledem pevně upřeným k vlastní židli opravdu nepůsobí dobře; výkon orchestru začíná s nástupem na pódium, ne až s prvním tónem. Na prvním dojmu velice záleží. A společná hudbytvorba získává punc hodnověrnosti, když je podpořena i ostatní vzájemností… Nebyl to jediný důvod, ale koncertní večer se v konečném výsledku nejevil jako něco vzácného, mimořádného, vyššího. Navodil spíše dojem povinnosti než svědomitě hledaného umění.

Foto/zdroj: Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp