„Premiérové představení patřilo především Kecalovi a Mařence.“ 

„Na tuhle inscenaci se nebude chodit primárně kvůli operním áriím.“ 

„Principál s nasládlým hlasem a v paruce se do ní hodí.“

Smetanova Prodaná nevěsta, kterou Jihočeské divadlo nastudovalo ke stému výročí Československa, není žádným muzeem. Mladý slovenský režisér Marek Mokoš v české klasice dokázal vyhmátnout krásné detaily – neokoukané komediální momenty, jasné vztahy a neodolatelné situace. Inscenace, která měla v Českých Budějovicích premiéru 12. října, od začátku do konce baví a těší.

Jde spíše o městský než venkovský folklór, Kecal je opravdový světák, pije se a oslavuje místní pivo a komedianti jsou ze šantánu. Režie ruku v ruce se scénografií a choreografií přináší opravdu nové pohledy, ale s vkusem a hlavně s obrovskou invencí. Na repertoáru teď má soubor titul, který je krásným a bohatým hudebním divadlem, příjemně aktualizovaným, ale zbytečně neprovokujícím ani neurážejícím, v psychologii realistickým, mimořádně uvolněným, bez jakýchkoli známek operních klišé.

Premiérové představení v divadle Metropol patřilo především Kecalovi a Mařence. Jan Šťáva má postavu zvládnutou do posledního gesta. Je samozvaně nejchytřejší, je hybatelem všeho, je ho plné pódium. Není žádnou rázovitou figurkou, ale reálně se vyskytujícícm týpkem. Roli nezpívá, ale hraje, nepředstavuje, ale žije. Jana Šrejma Kačírková je opravdu milujícím, ale také temperamentním děvčetem. Je jím bez výhrad věrně, věrohodně a přesvědčivě, naplno, fyzicky. Nezpívá lyrickou postavu, ale čitelnou, upřímnou, přitažlivou mladou ženu, zranitelnou i živelnou, milou, ale tak trochu zároveň dračici. Zpívá ji krásně. Oba přinášejí do interpretačních tradic hodně nového. Užívají si skutečnou komedii, ale nepřehrávají; posunují jindy kašírovanou klasiku k realismu. Zahrají vše, jsou přirození v každém pohybu, pohledu i mrknutí oka. A jsou schopni zpívat v jakékoli pozici a poloze. 

Mladý slovenský tenorista Amir Khan, ještě ani ne třicetiletý, vedle zpěvu vystudovaný lékař, zpíval Jeníka už v Bratislavě. Hlasově i herecky se ještě potřebuje trochu uvolnit, ale má silný fyzický fond a je víc než slibným talentem. S Kecalem se přetlačoval sebevědomě a s Mařenkou řešili konflikt opravdově, ne v náznacích. Velké uznání patří Vaškovi, jak ho podal Aleš Voráček, tenorista s jasným, průrazným hlasem – dojemně naivního, bezelstného. Nicméně pěkně, v intencích režie, hráli vlastně i další. Maličkost, ale rodiče Krušinovi i Míchovi byli obsazeni generačně odpovídajícím způsobem…

Ve scéně komediantů se vždy režie může ukázat. Pamatujeme si různá baletní i cirkusová řešení, pamatujeme si vystoupení divadlem najatých provazochodců i bizarní koncepci vrcholící hanobením americké vlajky. České Budějovice využily skutečnosti, že mají ve sboru Lukáše Randáka, vystupujícího na jiných scénách v muzikálech. Dostal příležitost a jako transvestita byl v úloze principála kočovné společnosti neodolatelný jak herecky, tak pěvecky. Zpíval s mikrofonem i bez mikrofonu – a jakkoli to zní až kacířsky, ani tato scéna nepřesáhla přijatelnou hranici. Prodaná nevěsta je v Budějovicích vynalézavá, zábavná – a komediantky v síťovaných punčochách a principál s nasládlým hlasem a v paruce se do ní vlastně hodí.  

Dirigent Mario De Rose nasadil od začátku ambiciózní tempo, které ani na chvíli nepolevilo. Zejména v předehře si ovšem orchestr slyšitelně sáhl na vlastní limity. Během celého večera jinak scéna střídá scénu, hudba má spád a představení energii. Pozornost se však víc než na doprovod přece jen soustřeďuje na pěvce. Markovi Mokošovi se podařilo, že hrají zřetelně, svobodně, přirozeně. Dokonce se soustřeďuje pozornost víc na to, jak hrají. Na tuhle inscenaci se nebude chodit primárně kvůli operním áriím. 

Jihočeská Prodaná nevěsta by se klidně mohla odehrávat na návsi, která třeba jako kdyby z oka vypadla nepříliš vzdálené památkově chráněné obci Holašovice. Nestalo se tak a je to určitě dobře. Silueta v pozadí připomíná Budějovice, jinak jde však o prostor, který by slušel klidně i nějaké commedii dell arte. Zdůrazňuje se tak fakt, že Smetanova Prodaná nevěsta zdaleka není jen „prostonárodní českou operou“, ale také skutečně komickou operou, dobře usazenou v evropských tradicích žánru. Výrazným scénografickým prvkem jsou posuvné stěny, které umožňují předělit děj, ale také postavám znázornit soupeření. A krabice, které – přece jen možná až moc – oživují předehru, snad jako obraz obchodování. Jedna velká, na kolečkách, se ovšem hodí později i Kecalovi jako jeho pojízdná pracovní plocha, na které ho ovšem nakonec, zesměšněného, odešlou pryč. A do stejně velké krabice se dokáže schovat i Vašek, vždyť mu přece „o život běží“.    

Inscenace stojí na divadelních prvcích, na hudebních až na druhém místě. Je rozpohybovaná, včetně sboru, který na scéně vůbec neupadá do předpokládaného typu pohybu. Do výborně zazpívaných sborových scén je nenásilně integrován výrazový tanec. Na tuhle operu se dívá opravdu pěkně. Jihočeské divadlo řeklo k české klasice výrazné slovo, které nijak neztrácí na váze ve srovnání s většími tuzemskými divadly.

Foto: Jihočeské divadlo České Budějovice a Petr Veber