„Hlasově i výrazově je šestašedesátiletý pěvec stále v plné síle, nicméně tu a tam už byl slyšet mírný šelest, především okolo nejvyšších tónů e1–f1.“

„Rozhodně se nedostavila husí kůže, jakou člověk mívá při orchestrálních písních Mahlera nebo Strausse.“

„Pokud bych však měl vyzdvihnout některé sólo, byl by to zcela jistě klarinet Matouše Kopáčka, jehož hladký a sametový zvuk mne vždy takříkajíc ‚pohladil‘.“

Ve středu 15. června uvedl Symfonický orchestr hlavního města Prahy závěrečný koncert sezóny s titulem Thomas Hampson Praze. Kromě slavného barytonisty však šlo také o provedení skladby Sylvie Bodorové a slavné Šeherezády Nikolaje Rimského Korsakova, vše za řízení šéfdirigenta orchestru Tomáše Braunera.

Zařadit na symfonický koncert rozsáhlé, téměř hodinové dílo žijícího autora se může jevit jako velmi riskantní. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK se nezalekl a zařadil skladbu Lingua angelorum Sylvie Bodorové. Velkým lákadlem pro posluchače nepochybně byl barytonista Thomas Hampson, pro kterého byla skladba před deseti lety zkomponována. Celou první polovinu koncertu tedy představoval tento písňový cyklus. Jeho specifikem je, že uplatňuje v každé písni jiný jazyk, včetně osmanštiny. Nepochybně zajímavý přístup, který dává skladateli velký prostor pro vytváření různorodých nálad a atmosfér, vycházejících nejen z obsahu textu, ale i zvukomalebnosti daného jazyka. Hampson už tento cyklus mnohokrát od premiéry provedl po celém světě, v Praze však poprvé. Trochu jsem litoval, že k tomu nedošlo před pár lety. Hlasově i výrazově je šestašedesátiletý pěvec stále v plné síle, nicméně tu a tam už byl slyšet mírný šelest, především okolo nejvyšších tónů e1–f1. V nižších polohách pak zase byla znělost hlasu poněkud slabší, takže se místy neprosadil proti orchestrálnímu doprovodu. Nutno však podotknout, že to bylo opravdu pouze na několika místech. V podstatě napříč celou skladbou se dirigentu večera Tomáši Braunerovi dařilo držet orchestr pod sólistou na uzdě. Naopak v mezihrách se rozezněl naplno, občas na můj vkus možná i zbytečně agresivně. Ale je možné, že to tak autorka požadovala.

Skladba samotná mne však nijak zásadně nezaujala. Hudební jazyk Sylvie Bodorové v průběhu její obdivuhodné kariéry postupně více a více tradicionalizoval, ale osobně mne její skladby z osmdesátých let, jako například varhanní koncert Pontem video, bavily více. Její současná tvorba je v podstatě tonální, což nepovažuji za závadu, ale zrovna v této skladbě využívá poměrně velké množství klišé a parafrází, které by bývaly mohly být zpracovány rafinovaněji. Jistá polopatičnost nepochybně nahrává přijetí u posluchačů, ale ve své podstatě jsem postrádal hloubku a upřímnost vyjádření. Rozhodně se nedostavila husí kůže, jakou člověk mívá při orchestrálních písních Mahlera nebo Strausse. Těžko říct, zda by to změnilo lepší provedení, bylo-li by vůbec možné. Ani orchestr se mi nezdál vyloženě zaujat a až na pár míst hrál dle mého názoru téměř bez energie. Poněkud sladkobolná třetí píseň Amoroso pro mne z cyklu stylově naprosto vybočovala, podobajíc se více hollywoodské hudbě k zamilovanému filmu. Celkově bylo stylové rozpětí snad až příliš rozevřené a nesoudržné, takže spolu jednotlivé písně vytvářely takový kontrast, že už působil možná až rušivě. Navíc nastala i ona trapná situace, kdy vybudované napětí v závěrečné části prostě nestačí, aby publikum generální pauzu pochopilo. Takže se spustil potlesk dříve, než měl. Myslím, že přerušit tok hudby na tónickém kvintakordu ve forte a očekávat, že se tak nestane, je více než pošetilé. Právě z tohoto důvodu vytvářejí skladatelé před generálními pauzami takové harmonické postupy, že i méně zkušení posluchači vytuší, že to opravdu ještě není konec. (Vzpomeňme například závěr Sibeliovy Páté symfonie s takřka nekonečnými pauzami, do kterých však nikoho nenapadne tleskat.)

Druhá polovina koncertu nicméně zážitek z první půlky stoprocentně vykoupila. Symfonická suita Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova je základním repertoárovým kusem prakticky každého symfonického tělesa po celém světě. Existuje bezpočet nahrávek, lepších i horších, i těch naprosto nepřekonatelných, u kterých mohou posluchači snadno nabýt dojmu, že to vlastně tak těžké není. Přitom je to skladba, na které se takříkajíc ukáže, co za orchestr to vlastně sedí na pódiu a co s ním dirigent dokáže. Brauner volil zpočátku spíše „bezpečná“ tempa a místy jsem měl pocit, jako by chtěl po orchestru víc, jako by z něj chtěl dostat silnější zvuk i hybnější tempa. Hned první část Dobrodružství námořníka Sindibáda rovněž okamžitě odhalila slabiny orchestru. Nejmarkantněji se to projevilo v dřevěné sekci. Paradoxně nikoliv v sólech, která byla zahrána velmi pěkně a přesvědčivě, ale spíše v harmoniích, které nebyly intonačně jisté. Osobně jsem za nejslabší „článek řetězu“ považoval hoboje. Orchestr se zpočátku jevil poněkud unaveně a trochu jsem se bál, že v tomto stavu setrvá až do konce. Jak by také nebyl unavený po provedení takového díla, které hráli v první polovině. Ale Brauner dokázal najít zbytky energie, takže už od druhé části Veselé příběhy o princi Kalendáři, ve které bych obzvláště vyzdvihl sóla dřev, se zážitek postupně zlepšoval a já jsem si začal skladbu skutečně užívat. Třetí část Pohádka o mladém princi a princezně na mne působila vcelku dobře, jenom jsem si uvědomil jistou nekompaktnost skupiny violoncell, po stránce zvuku, intonace, ale i souhry. Vrcholem večera však dozajista byla závěrečná část Slavnost v Bagdádu, kdy Brauner předvedl orchestr v plné síle a dá se říct, že i plné virtuozitě. Volená tempa byla tady, oproti první části, vskutku extrémní. Nicméně nezpůsobila nepřehlednost nebo nějaké technické problémy. I veškeré střihové tempové změny proběhly bez znatelných zádrhelů, je vidět, že orchestr je na svého šéfdirigenta zvyklý a dobře na něj reaguje.

Šeherezáda však není jen o tempech a síle zvuku, rozhodně je o barevnosti a plasticitě orchestru, o výkonech sólistů. Nejexponovanější je pochopitelně part sólových houslí, který v podání Romana Patočky nijak neurazil, ale vlastně ani „nezdvihl ze židle“. Dokonce jsem měl i pocit, že se snaží, aby každý vstup nějak zvukově odlišil, zahrál ho s poněkud jiným výrazem. Místy jsem sice vycítil drobné intonační nejistoty (především kvinta ve vzestupném rozkladu měkce malého septakordu se mi jevila velmi často trochu níže), ale přikládám to spíše únavě a celkovému dojmu to zásadně neubralo. Rovněž koncertní mistr violoncell Miloš Jahoda podal obdivuhodný výkon, snad místy s mírně výraznějším vibratem, ale to je jen otázka vkusu. Pokud bych však měl vyzdvihnout některé sólo, byl by to zcela jistě klarinet Matouše Kopáčka, jehož hladký a sametový zvuk mne vždy takříkajíc „pohladil“.

Uvádět Šeherezádu má dozajista svá pro i proti, je to nádherná skladba s mistrovskou instrumentací, skvěle vystavěnými gradacemi a kontrasty, avšak je natolik známá, že se leckteré místo při živém provedení může snadno stát terčem kritiky. Ale byla by škoda ji jen kvůli tomu nehrát. Slyšet ji na živo je pro mne vždycky zážitkem a nejinak tomu bylo na tomto koncertě, za což všem interpretům děkuji. Možná by stálo za úvahu uvádět někdy i jiná díla Nikolaje Rimského-Korsakova, který je dle mého názoru značně podceňován v komplexnosti své tvorby. Však přiznejme si, kolik jeho děl vyjma zmíněné Šeherezády jsme měli možnost na koncertech slyšet. V tuto chvíli je to pro mnohé takový „autor jedné skladby“, což je škoda. Dávám tedy podnět dramaturgům, aby se jeho skladbami zabývali více, rozhodně stojí za to!

Symfonický orchestr FOK velmi důstojně a reprezentativně zakončil svou sezónu a jsem si jistý, že do budoucna nabídne mnoho dalších zajímavých koncertů a dramaturgických počinů, ať už na poli hudby soudobé, nebo té starší. Je vidět, že spolu s dirigentem Tomášem Braunerem dokáže podat skvělý výkon a strhnout posluchače, i když k tomu tedy potřebuje spíše mistrovskou skladbu.

Foto: Petr Dyrc