„Až půjdu 31. prosince spát, svléknu si trikot České filharmonie a až se 1. ledna probudím, obléknu si dres Pražského jara.“

„Věřím, že velké hudební instituce nesou určitou odpovědnost: nemají jen prezentovat špičkové umění, ale také vést, provázet a otevírat cestu těm, kteří stojí na jejím začátku.“

„V hlavě nosím několik edukačních projektů, zaměřených nejen na budoucí umělce, ale také na budoucí manažery. Máme v naší zemi skvělé umělce, ale nedostatek manažerů s dostatečnou praxí.“

Osmačtyřicetiletý hudební manažer a pedagog Robert Hanč vystudoval klarinet na pardubické konzervatoři a následně anglistiku, amerikanistiku a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně, kde posléze i vyučoval. Po zahraničních stážích v Londýně působil v letech 2005–2011 jako manažer Filharmonie Brno a poté nastoupil do České filharmonie, kde se stal jejím generálním manažerem a uměleckým ředitelem. Dne 2. prosince 2025 jej ministr v demisi Martin Baxa jmenoval novým ředitelem festivalu Pražské jaro. Robert Hanč je ženatý a je otcem tří dětí. V rozhovoru se s čtenáři KlasikyPlus dělí o své vize pro festival Pražské jaro a ohlíží se za svou kariérou u našeho prvního orchestru.

Mezi tématy, která jste zmínil po svém jmenování do funkce, nejvíce médii i kuloáry rezonovaly zařazení operních inscenací, pořádání většího množství koncertů během roku či rozšíření působení Pražského jara i do měst Středočeského kraje…

Rád bych v úvodu předeslal, že všechny projekty mé koncepce nejprve potřebuji projít s uměleckou radou, Josefem Třeštíkem a dalšími kolegy. Pokud na nich bude všeobecná shoda, společně jim dáme konkrétnější tvar a vytvoříme plán uvedení do praxe. Budu tedy potřebovat čas, pár měsíců hájení. Budu rád, když se po nějaké době opět setkáme, abychom se k plánům festivalu vrátili. 

Přesto, pokud byste chtěl alespoň část těchto svých vizí uskutečnit, znamenalo by to podstatné rozšíření týmu Pražského jara…

Uvedu to na příkladu. Pražské jaro v současnosti zaměstnává pouze dvanáct osob, z toho dvě na fundraising a jednu na marketing. Pro srovnání – věhlasný Lucernský festival disponuje pěti nebo šesti pracovníky v každém z těchto oborů.

Tyto profese samozřejmě také něco stojí, ale investice do nich by se vrátila. V České filharmonii jsme před čtyřmi lety změnili koncepci fundraisingu – zpočátku se mu věnovali jeden až dva kolegové. Dnes je tým šestičlenný a objem finančních prostředků od dárců a sponzorů se více než ztrojnásobil.

Kolik přesně nových členů týmu bude potřeba přibrat do Pražského jara, budu vědět po debatách s kolegy. Jisté je, že další rozvoj festivalu si určité rozšíření týmu vyžádá. 

Někteří vaši kritici poukazují na „nebezpečné prorůstání vlivu“ České filharmonie do Pražského jara. Co byste jim vzkázal?

Oficiálně jsem se zatím nové funkce neujal, a proto samozřejmě stále „kopu“ za svůj domovským tým, jímž je právě filharmonie. Mám to ale tak, že až půjdu 31. prosince spát, svléknu si trikot České filharmonie a až se 1. ledna probudím, obléknu si dres Pražského jara. Ten budu nosit stejně loajálně, jako jsem to dělal v České filharmonii. Lidé, co mě znají, vědí, že to jinak neumím. S předsedou správní rady Martinem Baxou jsem se domluvil, že od nového roku budu mít tři měsíce na to, abych ve filharmonii předal svoji agendu. Pak už budu exkluzivně „pražskojarní“.   

V jednom z rozhovorů jste uvedl, že k hudbě vás přivedla vaše babička, která se chtěla stát operní zpěvačkou, ale kvůli finančním podmínkám svou cestu nemohla naplnit. Co může Pražské jaro udělat pro to, aby podobný osud nepotkal dnešní mladé hudební talenty?

Věřím, že velké hudební instituce nesou určitou odpovědnost: nemají jen prezentovat špičkové umění, ale také vést, provázet a otevírat cestu těm, kteří stojí na jejím začátku. V České filharmonii se této oblasti dlouhodobě věnujeme a já bych byl moc rád, kdybych mohl část těchto zkušeností přenést do struktury festivalu.

V hlavě nosím několik edukačních projektů, zaměřených nejen na budoucí umělce, ale také na budoucí manažery. Rád bych posílil spolupráci s HAMU a dalšími institucemi, které nabízejí studium hudebního managementu. V naší zemi máme skvělé umělce, ale nedostatek manažerů s dostatečnou praxí. Bylo by cenné, kdyby se vybraní studenti mohli po celý semestr nebo celý školní rok zapojovat do přípravy festivalu, a učit se tak přímo v uměleckém provozu.

Velký potenciál vidím také v soutěži Pražské jaro, která je dnes prestižní uměleckou přehlídkou, jež představuje pro řadu mladých hudebníků vysněnou životní metu. Domnívám se, že pro neustálé zvyšování zájmu o soutěž a pro neustálé zvyšování úrovně soutěžících je dalším logickým krokem vytvoření programu, který oceněným hudebníkům pomůže nastartovat kariéru. Díky našim kontaktům například můžeme nasměrovat oceněné hudebníky v daleko větší míře ke koncertům mimo Pražské jaro a můžeme je propojit i s agenturami.

Také bych se chtěl s kolegy podívat na možnosti edukačních koncertů v provedení zahraničních orchestrů. Berlínští filharmonikové a některé další velké orchestry je čas od času na zájezdech dělají. U nás mají koncerty pro školy či koncerty pro rodiny s dětmi dlouhou tradici, ale většinou je nabízejí jen domácí tělesa. Bylo by obohacující, kdyby naše děti poznaly i zahraniční orchestry. To, že je vystavíme působení zahraničních umělců a jejich kultur, je způsob, jak jim otevřít svět dokořán.

Jaká je vaše vize mládežnického orchestru a v čem by se měl lišit od již existujících těles tohoto typu?

Opět jde jen o návrh, který budu konzultovat s kolegy. Mládežnický orchestr, který by se scházel jednou ročně (fungoval by projektově), by mohly tvořit české orchestrální akademie – ostravská, brněnská, pražské. Mohlo by jít o soustředění, na které by navazoval zájezd s koncerty v Praze, Brně a Ostravě. Orchestr by vedl slavný dirigent a orchestrální hráči z předních orchestrů, možná i zahraničních. Je to ale zatím pouze nápad, a uznávám, že ambiciózní. Záleží teď na postoji kolegů, zdrojích a na ochotě českých symfonických orchestrů zúčastnit se takového projektu.     

Co je vaše osobní měřítko úspěchu festivalového ročníku – návštěvnost, ohlas odborné veřejnosti, nebo spíše vnitřní pocit dobře postavené dramaturgie?

Pro mě osobně je hlavním měřítkem úspěchu zájem a spokojenost publika. Zažívám to často v České filharmonii – plný sál a radost posluchačů je pro mě známka toho, že tým odvedl velmi dobrou práci.

Jak definujete festivalovou odvahu? Je to risk u interpreta, u díla, nebo spíše ve způsobu, jakým program uvedete?

Pro mě je festivalová odvaha každý nový krok, který podnikneme, ať už jde o interpreta, dílo nebo způsob, jakým jej uvádíme. Do rizika jdeme myslím pokaždé, když k orchestru nebo na festival zveme nové umělce. I když na papíře vypadá vše skvěle, a i když jsme dirigenta nebo sólistu viděli na vlastní oči a slyšeli na vlastní uši, jistotu, že si to sedne také u nás, s naším orchestrem, tu nemáme nikdy. 

Stejně je to s dramaturgií, kde si nikdo z nás nemůže být jistý, že naše publikum ocení nový projekt, program nebo skladbu.  Přesto považuji za správné jistou míru rizika pravidelně přijímat. Je například důležité vystavovat posluchače skladbám soudobé hudby. Ta ostatně k Pražskému jaru patří, sluší mu a její podpora tvoří důležitou součást jeho poslání. Zároveň jsem rád, že festival se stará také o klasicismus, romantismus a hudbu 20. století a věnuje se rovněž hudbě starší, když prezentuje soubory a umělce, kteří vynikají v poučené interpretaci. Spolu s uměleckou radou, Josefem Třeštíkem a dalšími kolegy budu usilovat o to, aby festival i do budoucna držel tento dobře nastavený směr.

V Českém filharmonii jste pracoval s výraznými osobnostmi. Jak se pracuje s hvězdami, u kterých nejde jen o výkon, ale i o velká ega?

Má zkušenost je taková, že drtivá většina umělců jsou lidé, s nimiž se nám manažerům dělá dobře. Sir Simon Rattle, který je v Praze v těchto dnech, budiž toho příkladem. Přiznávám ale, že jsem se již setkal rovněž s umělci, s nimiž byla velmi těžká domluva – vyplácí se s nimi hodně mluvit, více vysvětlovat, když něco očekáváme, a mít dobré argumenty. A umět ustoupit tam, kde je to možné.   

Kdybyste mohl během svého působení v Pražském jaru prosadit jedinou zásadní změnu, co by to bylo?

Líbilo by se mi, kdyby se Pražskému jaru v příštích letech podařilo dostat jeho vysoce kvalitní obsah k více lidem nejen tady v Praze, ale také mimo ni a v zahraničí, třeba prostřednictvím širšího působení festivalu skrze moderní technologie, rozšířením festivalu na nová místa nebo jeho zásadnější přítomností během celé sezony. 

Když jsem ve své koncepci psal o koncertech v místech Středočeského kraje, šlo mi o to, dát festivalu možnost oslovit posluchače také tam, kde se ke špičkovému umění dostanou jen zřídka, a když jsem psal o časovém rozšíření, myslel jsem na to, že období od konce září do poloviny května je v Praze vyhrazeno koncertním sezonám stálých symfonických orchestrů. Fakt, že v této době neprobíhá žádný větší mezinárodní festival klasické hudby a nehostují zde žádné zahraniční orchestry, považuji za významnou příležitost pro Pražské jaro. 

Z mého manažerského pohledu mají jednu velkou výhodu orchestry a divadla: mohou totiž po celý rok udržovat kontakt se svým publikem, médii, sponzory a donátory. Pražské jaro tuto možnost nemá nebo jenom omezenou. I proto je součástí mé koncepce, aby se festival rozkročil i časově, jak to je i na Lucernském festivalu, který má svůj jarní festival, festival Pulse, hlavní festival v létě a festival Forward.

Zůstaňme tedy ještě chvíli u vizí a popusťme trochu uzdu fantazii: Pokud vše půjde podle plánu, měla by se během vaší éry v Praze otevřít budova Vltavské filharmonie. Představte si, že by Pražské jaro bylo pověřeno zahajovacím koncertem; jaký by podle vás mohl být?

Předně si myslím, že mi nepřísluší mluvit do plánů Vltavské filharmonie, na kterou se ale jinak těším a pevně věřím, že Pražské jaro bude moci využívat jejích sálů. Pokud ale zůstaneme v rovině osobních představ a úvah, mám za to, že by otevření neměl ztělesňovat jeden koncert, ale třeba multižánrový minifestival, který by ukázal veškeré možnosti sálu. Na tento festival by bylo vhodné pozvat publikum z celého světa, ale také novináře, umělce a politiky. 

Jaké máte největší obavy – ať už v souvislosti s Pražským jarem, nebo obecně s českou kulturou?

V souvislosti s Pražským jarem vidím především dvě výzvy. První se týká stability týmu. Na rozdíl od muzeí či galerií nebo třeba České filharmonie, Pražské jaro nemá žádné budovy nebo sbírky – festival tak tvoří jenom jeho lidé, jeho tým. Nebude-li tým festivalu stabilní, nemůže být stabilní ani festival. Co se týče druhé výzvy, ta se týká financí: abychom dokázali udržet všechno to, co festival dlouhá léta budoval, a zároveň to mohli smysluplně rozvíjet, musíme mít stabilní a dostatečné zdroje. Tady ale věřím, že pokud bude Pražské jaro tím, co dělá, stále lépe sloužit hlavnímu městu, Středočeskému kraji, České republice, a hudbě nebo umění, získá k tomu dostatečnou podporu. 

Jak relaxujete, když je hudby a manažerské práce příliš mnoho?

Největší odpočinek nacházím v rodině. Baví mě hrát s dcerami hru Scrabble, společně prožívat obyčejné chvíle, zahradničit, chodit na procházky v Řevnicích nebo si jít zaběhat. Na zahradě mám sud, ve kterém se otužuji – to je takový můj rituál. Pro mě je nejkrásnější prostě strávit obyčejný víkend společně s mou rodinou.

Co byste dělal, kdybyste se nevěnoval hudebnímu managementu?

Začínal jsem jako učitel – učil jsem hru klarinet a zobcové flétny, později angličtinu na střední škole, a nakonec anglický jazyk a literaturu na Masarykově univerzitě. Dlouho jsem váhal mezi akademickou dráhou a manažerskou prací – miloval jsem obojí, a dokonce jsem je jeden čas dělal současně, přebíhal mezi univerzitou a filharmonií v Brně.

Pak přišla nabídka z České filharmonie, kterou se nedalo odmítnout, a akademickou dráhu jsem přerušil. Mám ale v posledních letech jednou týdně jeden seminář na HAMU, kde učím angličtinu pro hudební manažery. Kdybych nedělal hudební management, pravděpodobně bych se vrátil k učitelství.

Zahrajete si občas ještě na klarinet?

Na klarinet bohužel už nehraji – po letech, kdy jsem se hudbě věnoval spíše organizačně, jsem ztrácel schopnost hrát na dobré úrovni, a tak mě mé hraní přestávalo těšit, přestal jsem s ním. Přesto je můj život hlavně o hudbě – vedle klasiky miluji i jazz, rád si poslechnu Coldplay nebo Jacoba Colliera – hudbu, která inspiruje a přináší radost, aniž by byla povinností. Myslím, že hudby mám v životě dost i bez mého hraní. 

Foto: archiv Festivalu Pražské jaro, Petra Hajská, Lada Nayevo Grechová, Michal fanta, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp