„Smyčce spolu s Fabiem Luisim provedli skladbu s příkladným porozuměním.“

„Podtitul Houslového koncertu ‚Památce anděla‘ odkazuje k úmrtí mladičké Manon Gropius, dcery Almy Mahler a Waltera Gropiuse, kterou měli manželé Bergovi velmi rádi a jejíž skon je zasáhl.“

„Interpretace Brahmsovy symfonie nabídla další výrazový odstín, jehož je tento skvělý soubor schopen.“

V rámci Pražského jara se ve čtvrtek 15. května v Česku objevil jeden z nejlepších japonských orchestrů, tokijský NHK Symphony Orchestra. Soubor s takřka stoletou tradicí se na festival vrátil po dlouhých dvaačtyřiceti letech, přičemž pod taktovkou proslulého italského dirigenta Fabia Luisiho představil ve Dvořákově síni Rudolfina silný program v podobě Hudby ke třem filmům Tõru Takemitsu, Houslového koncertu „Památce anděla“ Albana Berga a Čtvrté symfonie Johannesa Brahmse. Sólistkou večera byla oceňovaná japonská houslistka Akiko Suwanai.

Když jsem čtvrtečního večera stoupal po modrém koberci vstříc vchodu pražského Rudolfina, zalévaly mě vnitřně velmi sváteční pocity. Uvědomil jsem si totiž, že naposledy jsem se sem na koncert Pražského jara vydal před dlouhými patnácti lety na vystoupení legendárního Pierra Bouleze s pařížským Ensemble Intercontemporain… Zřejmě bych festival vzhledem ke svým uměleckým povinnostem (s těžkým srdcem) oželel i letos, kdyby mě výrazně nebrnkl do očí hezky sestavený program obsahující (nejen) Houslový koncert Albana Berga, mou srdeční záležitost. A rozhodně jsem takto stráveného večera nelitoval! Při příchodu do sálu už umělci tokijského NHK Symphony Orchestra seděli na pódiu a rozehrávali se, což napomohlo k určité příjemné, civilní atmosféře. Zanedlouho také vešel dirigent Fabio Luisi a s jemným gestem noblesního gentlemana uvedl hudební proud do pohybu.

Skladatel Tõru Takemitsu, jehož Hudba ke třem filmům koncert zahajovala, byl ve druhé polovině 20. století jedním z výrazných představitelů japonské, potažmo asijské komponované tvorby. Jednalo se o všestranně zaměřenou osobnost, přičemž kromě hudby byl velmi aktivní i literárně. Důležitou součástí aktivit Tõru Takemitsu byla také spolupráce s filmaři. Roku 1995 představil svého druhu suitu aranžovanou pro smyčcový orchestr a složenou právě z původně filmové hudby. První část, Music of Training and Rest, pochází z dokumentárního filmu Hiroši Tešigahary věnovaného portorickému boxerovi José Torresovi. Část druhá, která je nazvaná Funeral Music, zase původně podkreslovala snímek Černý déšť, ve kterém režisér Šóhei Imamura popisuje traumata spojená s následky jaderného výbuchu v Hirošimě. Závěrečná a do značné míry velmi bizarně působící část Waltz pak byla hlavní melodií dalšího Tešigaharova snímku, tentokrát z žánru sci-fi, Tvář toho druhého. Jako celek působí Hudba ke třem filmům kompaktně a velmi poslechově příjemná je instrumentace pro smyčce, která dodává Takemitsuově hudbě na určité specifické zpěvnosti. Smyčce NHK Symphony Orchestra spolu s Fabiem Luisim provedli skladbu s příkladným porozuměním a osobně mě zaujal citlivě vykreslený výrazový kontrast především mezi ponurou Funeral Music a groteskním Waltzem.

Slavný Houslový koncert Albana Berga jsem dosud slyšel naživo (pohříchu) jen jednou – bylo to před více než dvaceti lety v provedení mého dávného přítele a komorního spoluhráče Milana Paľy za doprovodu Filharmonie Brno. Tenkrát ve mně Bergovo dílo zanechalo hlubokou emoční stopu a já dodnes tuto nadčasovou skladbu pouštím svým studentům jako příklad jedné z klíčových kompozic vídeňského modernismu první poloviny 20. století. Pro připomenutí čtenářům uvedu, že jde o poslední dokončenou Bergovu skladbu, kterou psal roku 1935 z podnětu houslisty Louise Krasnera. Podtitul houslového koncertu „Památce anděla“ odkazuje k úmrtí mladičké Manon Gropius, dcery Almy Mahler a Waltera Gropiuse, kterou měli manželé Bergovi velmi rádi a jejíž skon je zasáhl.

Houslistka Akiko Suwanai včera přišla na pódium v působivých bílých šatech a už od prvních tónů slavného koncertu (kterému někteří nejapní hudební kamarádi přezdívají s nadsázkou „variace na ladění houslí“) dala jasně najevo, proč získala vavříny na řadě světových soutěží. Právě úvod koncertu je interpretačně nesmírně náročný na uchopení, nicméně Suwanai dokázala publikum prakticky okamžitě do příběhu vtáhnout. Zaujala mě především čistotou provedení, přičemž na sebe nestrhávala přehnanou pozornost a její spíš jemnější výraz dával prostor k tomu, užít si dokonalost Bergovy partitury. Skvělé bylo až komorně působící souznění mezi orchestrem, sólistkou a dirigentem. Na samotný závěr ve mně velmi zarezonoval „nekonečný“ tón houslí, jemuž Suwanai dodala velkou výrazovou hloubku.

Pražské jaro je nejen o hudebních zážitcích, ale také o milých setkáních. O přestávce jsem tak měl příležitost třeba v rychlosti probrat soutěž Pražského jara s violoncellistou Tomášem Jamníkem nebo se pozdravit se skladatelem Pavlem Trojanem st. a jeho paní. 

Druhá půle koncertu následně patřila Symfonii č. 4 e moll, op. 98, kterou Johannes Brahms dokončil na podzim roku 1885. Jak se bylo možné dočíst v programu, sám velký německý skladatel o tomto svém díle zpočátku pochyboval, nicméně publikum si symfonii postupem času velice oblíbilo a dodnes kompozice patří k pilířům světového symfonického repertoáru. Interpretace Brahmsovy Čtvrté symfonie v podání NHK Symphony Orchestra pak nabídla další výrazový odstín, jehož je tento skvělý soubor schopen. Orchestr ukázal pražskojarnímu publiku nejen velký emoční potenciál, který je pro rozsáhlá romantická díla tohoto typu potřebný, ale rovněž vytříbenou preciznost, intonační přesnost a vysokou zvukovou kulturu. Zaplněná Dvořákova síň Rudolfina po závěrečných tónech dlouho a srdečně aplaudovala, načež členové NHK Orchestra znovu usedli za své nástroje a spolu s energickým, přesto celý večer sympaticky skromně vystupujícím Fabiem Luisim přidali efektní druhou větu Allegretto scherzando ze Symfonie č. 8 F dur, op. 93 Ludwiga van Beethovena. Mohu s čistým svědomím napsat, že včerejší festivalový koncert s posluchačsky náročným, takřka „klubovým“ programem se opravdu vydařil!

Foto: Pražské jaro 2025 / Petra Hajská