„Zámek byl vystavěn v empírovém stylu dle návrhu vídeňského architekta Jindřicha Kocha na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století.“

„Když dozněly tóny Divertimenta, přišel mezi posluchače pán domu František Kinský, který vtipným způsobem pohovořil o historii oslav Nového roku.“

„Jana Šrejma Kačírková svým brilantním provedením strhla přítomné posluchače k zaslouženým výkřikům ‚bravo!‘.“

Ve středu 1. ledna se v Kostelci nad Orlicí konal slavnostní koncert stylově nazvaný Nový rok v Novém zámku. V rámci akce vystoupila sopranistka Jana Šrejma Kačírková, slovem a přípitkem obohatil novoroční odpoledne majitel Nového zámku František Kinský a o instrumentální složku programu se postaral soubor Praga Camerata Quintet.

Když jsem před druhou odpolední vystupoval z vlaku ve směru od Prahy v zastávce Kostelec nad Orlicí – město, panovaly ve mně mírné obavy, abych se v pro mě dosud neznámém místě správně zorientoval a koncert stihl. Naštěstí hned u zastávky se nachází jeden ze vchodů do rozsáhlého zámeckého parku a také přehledný plánek. Zaradoval jsem se a vydal se dle této mapy vzhůru do kopce, kde už za větvovím vysokých stromů prosvítala béžovo-žlutá fasáda Nového zámku.

Cesta ze stanice mi trvala jen asi deset minut, tudíž bylo možné si ještě před začátkem koncertu celý areál projít. Dozvěděl jsem nejen to, že zámek byl vystavěn v empírovém stylu dle návrhu vídeňského architekta Jindřicha Kocha na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století, ale třeba také o nepříliš veselé minulosti od padesátých do osmdesátých let 20. století, kdy se po vyvlastnění státem staly nemovitosti sídlem postupně několika zemědělských institucí, přičemž budova zámku nezadržitelně chátrala. Úplné devastaci sice zabránily ještě před sametovou revolucí zásahy Státní památkové péče, nicméně na lepší časy se začalo doopravdy blýskat až spolu s navrácením majetku rodině Kinských v devadesátých letech. Rekonstrukce byla dle dostupných informací obtížným, mnohaletým procesem, jako prvonávštěvník však mohu prohlásit, že dnes areál Nového zámku působí jako opravdu reprezentativní místní dominanta, ze které je patrné, že se o ni majitelé s láskou starají.

Ještě než jsem si vypil kávičku a prohlédl si místnosti zámku stylizované do expozice Život v biedermaieru, tak zvonec oznamoval, že koncert se nezadržitelně blíží. Nejprve poněkud stres, ale posléze euforickou náladu mi způsobila přítelkyně Magdalena, která za pomoci řidičských schopností pana Martina, jinak partnera Jany Šrejma Kačírkové, šťastně stihla začátek! Spolu s ostatními návštěvníky jsme pak vkročili do zrcadlového sálu, který jako by přímo vybízel k setkání s krásnou komorní hudbou… Ale to už do sálu nastupovali hudebníci Praga Camerata Quintet, konkrétně houslistky Lucie Sedláková Hůlová, Eva Nykrýnová, violista Jiří Poslední, violoncellista Martin Sedlák a kontrabasista Jakub Wiedermann, kteří s chutí spustili úvodní číslo programu, kterým bylo Divertimento D dur, KV 136 Wolfganga Amadea Mozarta. Set tří populárních Divertiment, KV 136–138 pro smyčce zkomponoval Mozart v Salcburku na přelomu let 1771 a 1772 a údajně jej dokončil někdy před svými šestnáctými narozeninami. Jde o mladistvou energií nabitou hudbu, která dodnes dokáže potěšit publikum.

Když dozněly tóny Divertimenta, přišel mezi posluchače pán domu František Kinský, který vtipným způsobem pohovořil o historii oslav Nového roku. Dozvěděli jsme se třeba, že původ oslav se dá dohledat až ve starověkém Babyloně, jak to bylo v zemích Koruny české s Juliánským a Gregoriánským kalendářem, kde se vzaly novoroční pranostiky, nebo jak se z PFek stávají dnes „whatsappky“…

Po tomto příjemném, lidsky hřejivém intermezzu nastal opět čas na Mozarta. Na programu totiž byly dvě části ze slavného moteta Exsultate, jubilate, KV 165. Pěvecky virtuózní skladbu zkomponoval skladatel roku 1773 při pobytu v Miláně pro svého oblíbeného pěvce, kastráta Venanzia Rauzziniho. Kostelecké publikum mělo možnost slyšet výběr první (Exsultate, jubilate) a závěrečné části (Alleluja) skladby v komorním aranžmá.

Po energické předehře se jako tornádo snesla mezi hudebníky v oslnivě bílých šatech Jana Šrejma Kačírková a svým brilantním provedením strhla přítomné posluchače k zaslouženým výkřikům „bravo!“. Po hudebně jiskrném zážitku přišel čas pro novoroční přípitek, který v pozitivním a optimistickém duchu pronesl František Kinský, přičemž současně pozval všechny přítomné návštěvníky na skleničku sektu do předsálí.

Zatímco první půle koncertu byla po hudební stránce čistě mozartovská, v té druhé zazněla také díla dalších hvězdných autorů. V úvodu si přišli na své milovníci české hudby, protože druhou půli zahájil Slovanský tanec č. 1, op. 46 Antonína Dvořáka. Dodám, že právě vydání první řady Slovanských tanců, na kterých začal Dvořák pracovat na jaře roku 1878 z podnětu nakladatele Fritze Simrocka, bylo jedním z důležitých impulzů, které skladatele posléze vynesly až ke globální slávě! V programu následovala známá Skočná z opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Také toto dílo dalšího z českých hudebních velikánů 19. století asi netřeba hlouběji představovat. Osvěžím však alespoň, že premiéra naší „národní“ opery proběhla roku 1866 v pražském Prozatímním divadle.

V novoročně svátečním duchu se nesl program i dál, a to provedením Květinového valčíku z baletu Louskáček Petra Iljiče Čajkovského. Autor komponoval tento balet pro Mariinské divadlo v Petrohradě a dokončil jej roku 1892. I ten, kdo hudební dění nesleduje, bude zřejmě Louskáčka znát, neboť dílo získalo takovou popularitu, že se stalo jedním z obecně přijímaných symbolů Vánočních svátků.

Z určitého úhlu pohledu předchůdcem výše zmíněných Slovanských tanců byl pro nakladatele Simrocka podobně koncipovaný cyklus Uherských tanců Dvořákova kolegy a podporovatele Johannesa Brahmse. Zajímavé je, že u první vydané verze Uherského tance č. 5 z roku 1869 (instrumentované pro čtyřruční klavír) je tónina tohoto slavného čardáše ve fis moll. V nejrůznějších aranžmá často aplikovaná tónina g moll byla použita až s vydáním orchestrální verze skladby roku 1876.

Podobně ohnivě jako Brahmsova hudba pak na publikum mohly působit další šaty, ve kterých do sálu vešla Jana Šrejma Kačírková – tentokrát ostře červené. Diva v tomto sugestivním úboru přednesla se svým nezaměnitelným komediálním talentem škádlivou árii Johanna Strausse ml. Mein Herr Marquiz z populární operety Netopýr. Ta vznikla roku 1874 a v průběhu dalších let stala tradičním repertoárovým kusem v divadlech po celém světě. To Pizzicato polku, kterou Praga Camerata Quintet nasadil po známé árii, zkomponoval Johann Strauss ml. už o pět let dříve, roku 1869. Avšak také tuto vtipnou a efektní skladbičku může dodnes slyšet publikum na koncertech, a to především na těch novoročních.

Po Straussovském mini-bloku následoval v programu Valčík č. 2 ze Suity pro varietní orchestr Dmitrije Šostakoviče. Někdy bývá uváděno, že jde o součást Šostakovičovy meziválečné Suity pro jazzový orchestr, avšak v posledních letech se ukázalo, že to bylo způsobeno vydavatelskou záměnou autorových skladeb někdy v osmdesátých letech 20. století. Dnes muzikologové jako přibližné datum vzniku Suity pro varietní orchestr (a Valčíku č. 2) uvádějí konec 50. let 20. století. To však nic nemění na tom, že jde o jednu z dosud nejpopulárnějších skladatelových melodií! Velké popularitě se těší také legendární Bolero francouzského autora s baskickými kořeny Maurice Ravela, jež zaznělo vzápětí po valčíku. Skladba vznikla z podnětu tanečnice a choreografky Idy Rubinstein roku 1928 a záhy získala proslulost. Hypnotický rytmus Ravelovy skladby přítomné v sále stylově přenesl k závěru koncertu, kterou obstarala Habanera z opery Carmen Georgese Bizeta z roku 1875. Jana Šrejma Kačírková se tak mohla představit publiku také ve vášnivě sarkastické poloze a efektně uzavřít celý večer.

Ale co to píšu? Po bouřlivých ovacích ještě následoval přídavek v podobě krásné tklivé písně Ave Maria z pera Williama Gomeze. Všichni v sále jsme následně povstali a dlouhotrvajícím potleskem odměnili umělce, kteří nám zprostředkovali tak příjemnou a kultivovanou oslavu Nového roku. Rád bych na tomto místě vyzdvihl také hudebníky z Praga Camerata Quintet, kteří svým výkonem celý slavnostní koncert táhli – hrát instrumentačně osekaná aranžmá velkých operních či orchestrálních partitur není vůbec snadná záležitost, nicméně soubor se tohoto úkolu zhostil opravdu nadmíru důstojně!

Po skončení koncertu a rozloučení se všemi umělci, sympatickou manažerkou Janou Dioszegi i panem domácím Františkem Kinským, nezbylo než se s přítelkyní Magdalenou vydat rychle zpět zámeckým parkem k železniční zastávce, z níž nám za chvilku odjížděl vlak, tentokrát ovšem směr Brno. Nový zámek v Kostelci nad Orlicí můžu vřele doporučit, a to nejen jako dějiště kulturní akce.

Foto: KINSKÝ Art Media / Zdeněk Fabiánek