„V úvodním Debussyho Preludiu k Faunovu odpoledni vynikla citlivá interpretace orchestru.“

„Určité hudební momenty poutaly svojí zvukovou barevností.“

„Nejvíce by teto interpretaci slušelo označení ‚pečlivá‘, se snahou vyhrát všechna hudebně důležitá místa a nic tzv. ‚neodfláknout‘.“

Letošní festivalová připomínka odkazu skladatele Bohuslava Martinů je u konce a rozhodně se může těšit z úspěšného 31. ročníku. Na pátém, závěrečném koncertě Dní Bohuslava Martinů, který se konal 9. prosince v Sále Martinů na pražské HAMU, zazněla díla pro komornější obsazení symfonického orchestru, což Karlovarskému symfonickému orchestru spolu s dirigentem Ondřejem Vrabcem zvukově slušelo. Roli sólisty přijal klavírista Daniel Wiesner.

Pražskému publiku karlovarští symfonikové předvedli skladby nejenom Bohuslava Martinů, ale i Clauda Debussyho, který českého umělce výrazně inspiroval. Jedna z Debussyho nejpopulárnějších skladeb s názvem Preludium k Faunovu odpoledni zazněla s interpretační citlivostí a zvukově vyvážená, Koncert pro klavír a orchestr č. 1, H 149 Bohuslava Martinů zas energicky v sólovém partu přednesl Daniel Wiesner. Druhá polovina koncertu přinesla poslech Martinů Sinfonietty La Jolla, H 328, která svými hravými, melodickými motivy zakončila nejenom tento koncert, ale celý letošní festival, a to v příjemném, pozitivním duchu.

Jak už bylo naznačeno, na Závěrečném koncertu festivalu Dny Bohuslava Martinů byly uvedeny skladby, které se nevyznačují velkým symfonickým obsazením, a přesto svojí instrumentační nápaditostí a zvukovou bohatostí dokážou ustát dramaturgický úkol těžiště programu v pražském Sále Martinů. Jedná se o tvorbu inspirovanou evropskými, uměleckými vlivy první poloviny 20. století. V orchestrálním Preludium k Faunovu odpoledni (1894), které koncert otevřelo, reagoval Debussy na impresionismus, a to jemnější instrumentací bohatou na (v té době) neotřelé kombinace, větším prostorem pro sólové dechové nástroje, jako je např. flétna, rozvolněním hudební formy, klidnějším rytmem, rozšířenou, volnou tonalitou a modalitou. V Martinů skladbách s názvy Koncert pro klavír a orchestr č. 1, H 149 (1925) a Sinfonietta La Jolla, H 328 (1950) jsou zas zřetelné znaky neoklasicismu čili návratu ke starším hudebním epochám. Martinů (i mnozí další skladatelé) novým způsobem zpracovávali strukturovanou formu, využívali sekvence a imitace, v rámci harmonie pracovali s rozšířenou tonalitou a využívali prvky z baroka (komplementární rytmus). Moje obava z možného oposlouchání barevných kombinací drobně ochuzeného orchestrálního aparátu se nepotvrdila, a to nejenom díky kompozičnímu mistrovství Debussyho a Martinů, ale i díky výraznému klavírnímu partu, který zejména druhá skladba Koncert pro klavír č. 1, H 149 Bohuslava Martinů nabízí (v Sinfoniettě La Jolla, H 328 má klavír sice barevnou, ale spíše obligátní funkci).

Po zvukové a stylové stránce byla celková dramaturgie tohoto Závěrečného koncertu vystavěna poutavě. Publiku byl umožněn poslech krásných děl, které reflektují umělecké proudy první poloviny 20. století, a tím připomínají nejenom historii evropské hudební kultury (zejména pařížské), ale i prvky americké hudební tvorby (jazzu), v případě Martinů Sinfonietty La Jolly v rámci jeho vlastního stylu pěstovaného v Americe. 

Vysokou úroveň koncertů regionálních orchestrů, které jsou na festival Dny Bohuslava Martinů pravidelně zvány, potvrdil i Karlovarský symfonický orchestr pod vedením svého šéfdirigenta Ondřeje Vrabce. Jejich vzájemná spolupráce trvá od roku 2022 a musím zmínit, že pod vedením tohoto dirigenta se orchestr výrazně zvukově vypracoval. Ve večerním programu zazářil Daniel Wiesner, úspěšný český klavírista, který pravidelně dokazuje svoji příslušnost k elitě interpretů koncertováním nejenom v Čechách, ale i v zahraničí.

Obecně lze Závěrečný koncert festivalu Dny Bohuslava Martinů zhodnotit jako velmi zdařilý.  V úvodním Debussyho Preludiu k Faunovu odpoledni z roku 1894vynikla citlivá interpretace orchestru, která se projevovala v práci s nasazováním tónů a dynamikou. Krásně vyzněly i jednotlivé orchestrální barvy, které Debussy nabízí neobvyklými instrumentálními kombinacemi (např. sólo příčné flétny s doprovodem harfy). Také zkušený dirigent Vrabec správně odhadl dynamické možnosti Sálu Martinů tak, aby toto orchestrální Preludium zaznělo zvukově vyváženě v celé své kráse. 

Po této fascinující symfonické básni v délce přibližně deseti minut následoval téměř půlhodinový Koncert pro klavír a orchestr č. 1, H 149, který Martinů vytvořil v roce 1925 za pouhý měsíc. Je to dílo napsané po vzoru koncertů ze starších epoch a svým komplementárním rytmem v první větě Allegro moderato i ve třetí větě Allegro na interpreta klade nároky neustálé pozornosti a technické čistoty. Klavírista Wiesner svým ostrým úhozem znamenitě odehrál všechny náročné pasáže (oktávové běhy, stupnicové běhy a figurace, akcentované melodie v rychlých tempech) a bylo až dobrodružným zážitkem sledovat a poslouchat vzájemnou, dobře vybalancovanou spolupráci klavíru a orchestru. Určité hudební momenty ve třetí větě Allegro, kdy klavír ve stupnicových bězích plní spíše funkci doprovodu, zatímco orchestr přednáší melodii, poutaly svojí zvukovou barevností. Také je potřeba vyzdvihnout zapálení a energii, se kterými tento kus předvedli všichni interpreti. První polovina koncertu tak byla odměněna zaslouženým potleskem.

Po přestávce se v duchu neoklasicismu pokračovalo, a to skladbou Sinfonietta La Jolla, H 328, kterou napsal Martinů v roce 1950, tedy několik let po válce. Hudebně však vyznívá spíše hravě, jako výsledek Martinů hudebního stylu pěstovaného v Americe. Třívětá komorní symfonie nabízí různé hudební barevné odstíny, ale zejména ve druhé větě Largo – Andante moderato a třetí větě Allegro ponechal Martinů výrazný prostor kantabilním smyčcovým skupinám s klavírem (v rukou klavíristy Stanislava Gallina). Pod vedením dirigenta Vrabce orchestr prezentoval Sinfoniettu v rytmické souhře, s vervou a s dynamicky znamenitými gradačními plochami. Nejvíce by této interpretaci slušelo označení „pečlivá“, se snahou vyhrát všechna hudebně důležitá místa a nic tzv. „neodfláknout“. 

Jsem velice vděčná, že jsem mohla být svědkem profesionálního interpretačního přístupu, díky kterému hudební skvosty skladatelů Bohuslava Martinů a Clauda Debussyho můžou znovu a znovu ožívat, a těšit tak publikum i desítky let po své premiéře.

Foto: Michael Romanovský