„Obdivuhodná technická preciznost a intonační čistota vládly jejich provedení po celou dobu koncertu, čímž potvrdili svoje renomé vycházejících hvězd klasické hudby mezinárodní úrovně.“

„Měli jsme tedy možnost uslyšet nově objevenou skladbu Sonate no. 11 en do mineur s dvěma části Vivace a Allegro, což byl výjimečný okamžik.“

„Ještě nádherněji pak vynikla krátká houslová kadence, z které se následně vytvořila dvouhlasá polyfonie obou nástrojů.“

Jednou z předností mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby je zprostředkování hudby, divadla a tance starých epoch českému publiku. Velmi významným dramaturgickým počinem festivalu je přinášení právě takové umělecké produkce, která doposud v Čechách buď ještě nezazněla, anebo patří k méně tradičním repertoárovým kusům.

Jedním z takových kroků uskutečnili slavnosti v rámci svého letošního 26. ročníku v pátek 25. července 2025 ve 20 hodin v historických prostorách Pražského hradu v Lobkowiczovém paláci. Koncert s názvem Les frères Francœur (Bratři Francœrové) přinesl posluchačům opravdu nevšední zkušenost, a to možnost slyšet právě málo známá, a dokonce i zcela nově objevená díla pro cembalo a klavír z prostředí francouzského panovnického dvora 18. století. Interpretaci svých národních hudebních pokladů přinesli do Prahy mladí instrumentalisté – houslista Théotime Langlois de Swarte a cembalista americko-francouzské národnosti Justin Taylor.

Oba pánové patří ke generaci hudebníků do 35 let. Swarte letos v listopadu oslaví své třicátiny, Taylor přibližně před měsícem oslavil 33 let. Jejich vzájemná spolupráce začala založením souboru Le Consort, jenž se specializuje na interpretaci barokní komorní hudby, zejména triových sonát a suit. Základním pilířem souboru je kromě Swarteho a Taylora také Sophie de Bardonnèche, která zdvojuje obsazení barokních houslí. Častá je jejich spolupráce s dalšími interprety mezinárodní úrovně, s kterými vytváří jedinečné interpretační počiny (s loutnistou Thomasem Dunfordem nahráli album The Mad Lover anglického barokního skladatele Johna Ecclese).

Významná ocenění nechybí ani jednomu z interpretů pátečního večera. Théotime Langlois de Swarte byl v roce 2022 oceněn významným odborným magazínem Diapason d´Or za album Harmonia Mundi, Justin Taylor v roce 2017 získal cenu Hudební objev roku od Asociace profesionálních kritiků.

Název večerního koncertu Les frères Francœur odkazuje kromě tvorby významného muzikálního rodu také na stejnojmenné album, za které Swarte a Taylor získali cenu Edison Classical Awards, což je holandské ocenění skladatele Edisona Denisova. A právě tímto albem Swarte a Taylor tato zapomenutá a nově objevená díla francouzského hudebního rodu znovu oživili a přinesli předvést pražskému publiku.

Večerní dramaturgie tedy vycházela ze zmíněného albaLes frères Francœur, na kterém jsou interpretována díla tohoto rodu, z něhož tři generace působili jako hudebníci na francouzském panovnickém dvoře. Z celkových dvanácti skladeb večerního programu bylo devět z pera právě zmíněné rodiny. Bratři Louis (1692–1745) a François (1698–1787), jejichž otec Joseph Francœr působil jako hráč na basse de violon (kontrabas) v královské opeře v Paříži, významně zasáhli do tehdejší francouzské hudební produkce.

Především François spolu s houslistou a skladatelem Françoisem Rebelem (1701–1775) společně vytvořili scénická díla pro pařížskou operu, kterou spolu i deset let vedli. Není tak divu, že pro tento večer byly z jejich tvorby vybrané především ukázky z jejich jevištních děl, konkrétně instrumentální části některých oper upravených pro housle a cembalo. Posluchači tak měli možnost poslechnout si například gavottu (starý francouzský tanec v 2/2 nebo v 4/4 metru) nebo airs. A aby program koncertu nepostrádal i původní tvorbu pro housle a cembalo, byl do večerní dramaturgie zařazen i repertoár ve formě sonát a pochodů nejenom samotných Françoise a Louise Francoerových, ale i jejich současníků Jeana-Jasquese-Baptisty Aneta (1676–1755), Josepha-Nicolase-Pancrace Royera (1703–1755) nebo Arcangela Corelliho (1653–1713).

Náročnost interpretace programu, jenž byl původně napsaný pro orchestr jevištního díla, spočívá v schopnosti výrazově a zvukově obsáhnout jeho podstatu, a to, v tomto případě, jenom dvěma nástroji. Houslistovi Swartemu a cembalistovi Taylorovi se to díky jejich muzikálním schopnostem povedlo hned v úvodních skladbách. Díla Gavotte pour les Muses et les Plaisirs z opery Le Trophée (1745), Air pour les guerriers z opery Pyrame et Thisbé (1726) a Le théâtre s‘obscurcit, on entend le tonnerre scénického díla Les Augustales (1744) z tužky autorské dvojice Françoise Francœra a Françoise Rebela, byla v provedení Swarteho a Taylora představená citlivě se soustředěným odhalováním důležitých hlasů v polyfonii, s dynamickými odstíny jednotlivých frází i s agogickými změnami.

Obdivuhodná technická preciznost a intonační čistota vládly jejich provedení po celou dobu koncertu, čímž potvrdili svoje renomé vycházejících hvězd klasické hudby mezinárodní úrovně. Jejich blízky vztah k domácí francouzské kultuře se projevil v přímluvě houslisty Swarteho, který publiku sdělil, že vůbec poprvé přinášejí do Čech hudbu francouzského skladatele Jeana-Jasquese-Baptisty Aneta.

Měli jsme tedy možnost uslyšet nově objevenou skladbu Sonate no. 11 en do mineur s dvěma části Vivace a Allegro, což byl výjimečný okamžik. U této virtuózní kompozice z 18. století jsme také mohli obdivovat technické schopnosti obou interpretů a bohatou, melodickou invenci skladatele, ale výsledný dojem ze skladby místy narušovala zvuková nevyváženost obou nástrojů. Zvuk cembala byl mnohokrát výraznější a hlasitější než melodie v houslích, která tak naplno nevyzněla. Tato potíž se, naštěstí, v průběhu koncertu postupně vytrácela a u dalších skladeb už nebyla tak výrazná.

Jsem rovněž velmi ráda, že byly představeny instrumentální části z oper, které nejsou tak častým repertoárovým kusem. Od zmíněné autorské dvojice Françoise Francœra a Françoise Rebela zazněla také kratičká ani ne dvouminutová skladba Le théâtre s‘éclaire opět z opery Les Augustales (1744). Tato kompozice i následující Largo ze Sonaty no. 6 en si mineur (1715) skladateleLouise Francœra (staršího bratra Françoise) svými lyrickými melodiemi rozzářily sál Lobkowiczového paláce a v nádherném zvukovém kontrastu připravili půdu pro další, melodicky i rytmicky bouřlivější Premier & Second airs z opery Scanderberg (1735).

Po ukázkách zcela zvládnuté komorní hry, která se projevovala především rytmickou souhrou, přišel čas na sólovou skladbu pro cembalo. V díle La Marche des Scythes ze sbírky Pièces de clavecin (1746), jejímž autorem je současník bratrů Francœrových, Joseph-Nicolas-Pancrace Royer, se zcela projevila muzikalita cembalisty Justina Taylora. Pohrával si s detaily jednotlivých hlasů, barevně je odstínil, a předložil tak posluchači až niterný zážitek ze hry. V jeho suverénním provedení byl Royerův pochod technicky čistý, vznešený a zahrán zpaměti. První polovinu koncertu následně uzavřela Sonate no. 10 en sol majeur z roku 1720 mladšího z bratrů Francœrových, Françoise, která svými části sice odkazovala na vznešenou, taneční suitu, ale charakterově šlo o virtuóznější skladbu plnou technicky náročných skoků, běhů a členitých melodií. 

Po krátké přestávce se s programem sonát pokračovalo i ve druhé polovině koncertu. Poznali jsme různé taneční části, které prostřednictvím mnoha virtuózních prvků neustále překvapovaly, a přitom díky svým lyrickým pasážím ucho neunavily, ale pohladily. U obou sonát bratrů Francœrových, nejdřív staršího Louise se Sonatou no. 4 en mi mineur z roku 1715, a pak mladšího Françoise se Sonatou no. 6 en sol mineur napsané v roce 1733, si Swarte a Taylor doslova pohrávali s frázováním, když nechávali zaznít nuance dynamické a rytmické. Ještě nádherněji pak vynikla krátká houslová kadence, z níž se následně stala dvouhlasá polyfonie obou nástrojů.

Závěr patřil známé skladbě La Follia, tedy Sonátě d moll pro housle a basso continuo, op. 5, č. 12 (1700) italského skladatele Arcangela Corelliho. Tento výběr oblíbeného repertoárového kusu chápu jako záměr potěšit publikum na závěr koncertu „něčím známým“. Podle mého to ale trochu ubralo výjimečnosti koncertu, na kterém jinak zazněla samá méně tradiční nebo dokonce nově objevená díla.

Nadšené publikum nenechalo umělce odejít bez dvou přídavků s neutichajícím potleskem. Dvojice Swarte a Taylor přivezli do Prahy skutečně neotřelý hudební repertoár francouzského prostředí 18. století spolu se svým svěžím mladistvým duchem. Hra v obleku doplněném bílými botaskami, rozdávání úsměvů a promluva k samotnému publiku přinesly na koncert klasické hudby nebývalou rozvolněnost, kterou posluchači s úsměvy přivítali. Možná by se dalo mluvit i o jakési malé show, kterou hráči vytvářeli svými pohledy mezi sebou jako prostředek ukázky vzájemné souhry. Na mě ta míra očního kontaktu a neformálního šeptaní mezi nimi byla trošku moc velká. Každopádně, až na tento, za mě trošku nepotřebný element, byl koncert něčím, na co budu dlouho vzpomínat. Díky poslechu neznámých hudebních skvostů i díky dokonalé hře obou umělců.

foto: Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp