„Fialová a Bárta jsou často žádanými interprety, protože nenabízí jenom kvalitní umělecké uchopení díla, ale také různorodý repertoár napříč stoletími a žánry.“

„To vše s originálním světelným designem vytvořilo působivou, odlehčenou atmosféru, což se do koncertní řady Bez kravaty nesmírně hodí.“

„A i když večerní program postrádal jistou hlubší dramaturgickou vizi, což je škoda, jeho uměleckou úroveň se povedlo udržet výtečnou interpretací.“

Dvořákova Praha nově nabízí koncertní řadu s názvem Bez kravaty (No tie). Ta by podle pořadatelů festivalu měla představit program vstřícnější vůči publiku, aniž by polevil na své kvalitě, a to v uvolněné, neformální atmosféře s dress codem Casual. Lze tedy očekávat atraktivní koncertní řadu kombinující nekonvenční hudební žánry. Jeden z koncertů nového cyklu se uskutečnil dne 22. září v prostorách Divadla X10 s názvem Bach meets Bolling. Interpretovali Jiří Bárta, Terezie Fialová a také Petr Dvorský a Jiří Stivín mladší.

Poutavý název koncertu sliboval setkání dvou historicky vzdálených skladatelů, německého klasika a mistra kontrapunktu Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) a francouzského jazzového skladatele Clauda Bollinga (1930–2020). Skutečnost, že na koncertu zaznělo i dílo výrazného skladatele druhé poloviny 20. století Alfreda Schnittkeho (1934–1998), název koncertu neodrážel. A přitom, jak se v průběhu koncertu ukázalo, hrála Schnittkeho tvorba v dramaturgické strategii večera podstatnou roli.

Přiznám se, že výběr děl právě třech zmíněných skladatelů pro jeden koncert mě trošku překvapil, ale zároveň ve mně vzbudil zvědavost, co je dramaturgicky spojuje. Po přečtení informací ke koncertu na webu festivalu jsem dospěla k tomu, že na pondělním koncertu by měla být možnost blíže poznat, jak Bachovo kompoziční myšlení, zejména kontrapunktické, ovlivnilo tvorbu Schnittkeho a Bollinga. Po poslechu koncertu se ale domnívám, že více než poznávání kontrapunktického myšlení v jednotlivých dílech, bylo možné vypozorovat výrazně kontrastní přístup ke komponování, a to jak u Schnittkeho, tak u Bollinga. U obou je samozřejmě vliv Bachova kontrapunktu zřejmý, vždyť jeho Suity pro sólové violoncello (BWV 1007–1012), které patří k základnímu repertoáru violoncellistů, ovlivnily a stále ovlivňují celou řadu skladatelů.

Zvolená Bachova Suita pro violoncello č. 5 c moll, BWV 1011 je závažné a interpretačně náročné dílo, které vyžaduje technickou preciznost. Ve Schnittkeho Sonátě pro violoncello a klavír č. 1 se plně projevuje skladatelova polystylovost a Bollingova Suita pro violoncello a jazzové trio přináší originální spojení barokního stylu s jazzem. Ale hledat u těchto děl společný jmenovatel kontrapunktické práce je pro běžné festivalové publikum poslechově a analyticky náročnou záležitostí. Za hlavní dramaturgické pojítko večerního programu bych spíše, jak jsem naznačovala, považovala sledování kontrastu v kompozičních přístupech Schnittkeho a Bollinga, které vycházely především z prostředí, ve kterém působili. Obě díla vznikla v podstatě ve stejné době; dělí je šest let. Zatímco Schnittkeho Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 z roku 1978 navodí pochmurnou náladu socialistického prostředí, Bollingova Suita pro violoncello a jazzové trio z roku 1984 odráží pozitivní svět francouzského filmu.

I přes zmíněné výhrady nacházím na koncertním večeru mnoho pozitivního. Zvolený program sice trochu postrádal hlubších souvislostí, ale zato vybrané skladby samy o sobě měly co nabídnout; jedná se o velmi propracovaná, nápaditá díla. Rozhodně se festivalu Dvořákova Praha koncertní řadou Bez kravaty (No tie) povedlo zaměřit se na širší publikum vkusně a aniž by snížil kvalitu interpretovaných skladeb. To je, samozřejmě, velmi důležité. Také mohu mluvit o určité edukaci publika, protože třeba Bollingovo dílo zatím nepatří k pravidelnému koncertnímu repertoáru české hudební kultury. V neposlední řadě se u výběru skladeb myslelo i na pestrost obsazení – hrálo se sólo, v duu i triu. Tedy lze psát o kvalitně připraveném koncertu, což potvrzuje i výběr interpretů.

Je velkým štěstím, že klavíristka Terezie Fialová a violoncellista Jiří Bárta opět přijali pozvání k vystupování na Dvořákově Praze. Jejich poslední vystoupení na festivalu v roce 2019 s provedením dvou Dvořákových violoncellových koncertů bylo velmi úspěšné a oba interpreti jím opět potvrdili výši svého uměleckého renomé. Opakovaně se účastní mezinárodních hudebních festivalů, v roce 2024 vydali své druhé společné CD s interpretací komorní hudby Leoše Janáčka. Fialová a Bárta jsou často žádanými interprety, protože nenabízí jenom kvalitní umělecké uchopení díla, ale také různorodý repertoár napříč stoletími a žánry.

Tato jejich schopnost se plně projevila i na pondělním koncertu. V podstatě se k jejich výkonu nelze vyjadřovat jinak než v superlativech. Hned v úvodní, sólové Bachově Suitě pro violoncello č. 5 c moll, BWV 1011 předvedl Bárta své interpretační dovednosti, když každou Bachovou melodii oživil velmi zpěvně a dynamicky zajímavě. Pod jeho rukama tak všech šest částí suity vyznělo kontrastně, ale přitom nepostrádaly svou stylovou jednotu. Velké překvapení přišlo v samotném závěru suity, když délce basového tónu violoncella dopomohla elektronika a za jejího zvuku přišla na pódium klavíristka Terezie Fialová, aby spolu s Jiřím Bártou přednesla Schnittkeho Sonátu pro violoncello a klavír č. 1. Tato skladba ve svých krajních větách (I. Lento, III. Largo) navozovala ponurou, až depresivní atmosféru, prostřední Presto vyžadovalo od obou hráčů velký cit pro vzájemnou souhru. Ta u Bárty a Fialové nechyběla a společně expresívně představili Schnittkeho polystylový hudební svět. Po zvukové stránce bych vyzdvihla působivá místa stupnicových běhů a rozklady akordů, které vyžadovaly drsnější úhoz, což Terezie Fialová zvládla skvěle. Bárta zas díky Schnittkeho klenutým melodiím mohl předvést bohaté interpretační možnosti violoncella.

Naprostý kontrast přinesla ve druhé polovině koncertu skladba Suita pro violoncello a jazzové klavírní trio Clauda Bollinga. Toto jakožto jedno z jeho nejpopulárnějších děl propojuje klasické hudební formy s jazzovými postupy, což byla zejména pro klavíristku klasické hudby Terezii Fialovou nová výzva. A díky své muzikalitě ji zvládla výborně. V šesti částech s názvy I. Baroque in rhytm, II. Concertante, III. Galop, IV. Ballade, V. Romantique a VI. Cello Fan si publikum mohlo poslechnout nejenom kombinaci nástrojů klavíru s violoncellem, ale i kontrabasovou basovou linku Petra Dvorského a jazzové rytmy bicisty Jiřího Stivína mladšího. To vše s originálním světelným designem vytvořilo působivou, odlehčenou atmosféru, což se do koncertní řady Bez kravaty nesmírně hodí.

Koncert s názvem Bach meets Bolling představuje poutavý počin v rámci nové koncertní řady festivalu Dvořákova Praha, přičemž se povedlo reprezentativně přednést širšímu publiku kvalitní díla. A i když večerní program postrádal jistou hlubší dramaturgickou vizi, což je škoda, jeho uměleckou úroveň se povedlo udržet výtečnou interpretací.

Foto/zdroj: Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp