„V posledních letech jsem hluboce přemýšel o označení a propojení kultury, národů a lidí obecně.“

„Máme letos samozřejmě výročí padesáti let od Šostakovičova úmrtí a rád bych pomohl připomenout jeho ‚antisystémovou‘ roli.“

„Za situace, kdy se náš svět každé ráno probouzí s obavou, zda vůbec bude nějaké ‚zítra‘, návrat ke spirituální čistotě a věčné naději vyjádřené širokou veřejností akceptovatelnou formou, je prostě obrovsky důležité!“

Na zahajovacích koncertech nové sezóny Janáčkovy filharmonie Ostrava 11. a 12. září povede v sále Kina Vesmír tento orchestr jeho designovaný šéfdirigent Daniel Raiskin. Na úvod zazní ve spolupráci s Varšavským filharmonickým sborem duchovní skladba Stabat Mater estonského minimalisty Arvo Pärta, což v programu doplní provedení Symfonie č. 6 h moll, op. 54 ruského autora Dmitrije Šostakoviče. S panem dirigentem jsme probrali kromě zahajovacího programu také další projekty, které jej v letošní sezóně s Janáčkovou filharmonií Ostrava čekají.

Danieli, v současnosti jste v Ostravě designovaným šéfdirigentem. Popsal byste prosím čtenářům svůj vztah s tímto orchestrem? Jak dlouho již spolupráce probíhá?

Spolupráce s Janáčkovou filharmonií probíhá pravidelně už nějakou dobu. Tuším, že to bylo někdy před deseti lety, kdy jsem v Ostravě dirigoval poprvé. Postupně pak spolupráce dospěla k bodu, kdy mi bylo nabídnuto místo uměleckého šéfa souboru a šéfdirigenta. Dosud jsem na téhle funkční rovině s orchestrem realizoval řadu projektů, ale teprve od nadcházející sezóny přebírám za soubor plnou zodpovědnost. Doplním, že ve středoevropském regionu toho mám jako dirigent za sebou docela dost – v posledních pěti sezónách jsem jako šéfdirigent vedl Slovenskou filharmonii a v minulosti jsem také pravidelně spolupracoval s řadou českých orchestrů, zmíním Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Prague Philharmonia, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonii Bohuslava Martinů nebo Komorní filharmonii Pardubice. Mám k Čechám, Moravě, Slezsku, Slovensku a Polsku – po mnoho let jsem byl prvním dirigentem symfonických orchestrů ve Wroclavi a Lodži – prostě vztah a rád se sem vracím. A tento přímočarý vztah vychází i ze zdejší hudební tvorby, kterou jsem dirigoval. Víte, v posledních letech jsem třeba nastudoval díky zmíněnému postu ve Slovenské filharmonii celou řadu pro mě objevných skladeb a také premiér slovenských skladatelů, ale z hudební historie mám také velmi blízko ke skladbám Dvořáka, Smetany, Janáčka, Fibicha, Martinů a k dalším pokladům, která česká, respektive středoevropská hudební kultura vygenerovala.

A dovolím si malou úvahu. V posledních letech jsem hluboce přemýšlel o označení a propojení kultury, národů a lidí obecně. Obzvláště ve dnešní době, kdy je kultura tak silně zpolitizovaná – a nemusíme chodit daleko, abychom pochopili, ze kterých směrů v tomto smyslu vítr vane… Víte, cítím, že kultura jako taková má velkou identitu, ale nemá národnost, v tom smyslu, že patří všem lidem, světu, celému vesmíru. Jsem v Sovětském svazu narozený žid, ovšem více než pětatřicet let žiju mimo Rusko. Jako emigrant jsem si vytvořil velkou rezistenci vůči tomu, když si někdo z politických nebo pseudovlastneckých pohnutek kulturu přivlastňuje – ano, když někdo zmiňuje „velkou ruskou kulturu“, tak já mu odpovídám: „A co říkáte třeba na velkou francouzskou kulturu, velkou italskou, nebo českou, japonskou, indickou, perskou, španělskou a tak dále… Na druhou stranu, abych vše trochu zrelativizoval, tak existují oblasti, kde je hodnota vnitřní národně-kulturní identity vysoká. Mám na mysli propojení jazyka, písma, mytologie, pohádek, folkloru, tance a dalších součástí kulturního podhoubí. Abych to vysvětlil, když jsem třeba dirigoval ve Finsku hudbu Jeana Sibelia nebo v Českých zemích Dvořáka, můžu vám říct, že jsem silně vnímal to autentické cítění určité národní hudební DNA či vnitřní síly. Není to nacionalismus, vnímám to jako svého druhu pozitivní pýchu a odpovědnost k vaší hudbě a kultuře, která zde vzniká. I proto, abych se vrátil k vašemu dotazu, mám k české hudbě a obzvláště k Janáčkově filharmonii Ostrava hluboký vnitřní vztah!

Děkuju za krásné vyjádření! Studoval jsem program letošní sezóny ostravské filharmonie a objevil tam tři velké projekty, které budete řídit. První z nich je Zahajovací koncert s hudbou Arvo Pärta a Dmitrije Šostakoviče. Ptal jsem se vás na vztah k orchestru, ale jak to máte se skladateli? Jak vnímáte tvorbu právě těchto dvou velikánů?

Začnu hudbou Dmitrije Šostakoviče. Jeho tvorba má pro mě osobně a v mém životě strašně důležitou roli a dovolím si tvrdit, že jeho hudba je obrovsky relevantní právě v dnešní době. Možná jste si v programu všiml, že kromě uvedení Šesté symfonie nás letos čeká i provedení Symfonie č. 10 a jde vlastně o zahájení rozsáhlejšího, dlouhodobého projektu věnovaného Šostakovičově hudbě. Máme tu samozřejmě letos výročí padesáti let od Šostakovičova úmrtí a rád bych pomohl připomenout jeho „antisystémovou“ roli. Vždyť kdo jiný ve 20. století byl takovým symbolem svobodné myšlenky a tvůrčí integrity i za situace, kdy celý život prožil v totalitním režimu. Je obdivuhodné, jakou si ve své hudbě dokázal přes častou nepřízeň osudu a šikanu ze strany sovětského establishmentu udržet pravdivost svého hudebního sdělení!

Abych se vrátil k tomu velkému projektu… právě jsme začali pracovat na nahrávkách celého cyklu Šostakovičových symfonií, které mají vyjít u renomovaného nizozemského vydavatelství Challenge Classics. Už jsme nahráli Symfonii č. 9, která bude vydána v páru právě se Symfonií č. 6. Natočíme ji v září po Zahajovacím koncertě. Doplním, že celek tohoto velkého vydavatelského projektu je svým způsobem určující pro mé působení jako šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie. Prakticky v každé sezóně nahrajeme a vydáme některé ze symfonií.

Co se týká uvedení Pärtovy Stabat Mater, je třeba si uvědomit, že už mezi námi žije pouze několik z legend hudebního modernismu 20. a 21. století a Arvo Pärt je jedním z nich. Také interpretaci jeho hudby se intenzivně věnuju. Letos jsme už důstojně připomněli jeho 90. narozeniny spolu se Slovenskou filharmonií, kdy skladba Cantus in Memoriam Benjamin Britten zazněla v rámci zahajovacího koncertu 34. ročníku Festivalu Krumlov. Kromě toho jsme tam uvedli třeba hudbu Luciana Beria, další z osobností evropské avantgardy (u kterého si letos připomínáme výročí sto let od narození). Když to rozvedu, Sofia Gubajdulina již není mezi námi, Krzysztof Penderecki, Gija Kančeli také ne… a já jsem s hudbou modernistů velmi propojen. S některými (jako třeba se zmíněným Kančelim nebo dosud žijícím Peterisem Vasksem) je to dokonce velmi osobní, neboť jsem uváděl premiéry jejich skladeb spolu s některými orchestry po celém světě. Všichni tito autoři mají z mého pohledu něco společného a blízkého na určité spirituální čistotě hudebního vyjádření…

Víte, za situace, kdy se náš svět každé ráno probouzí s obavou, zda vůbec bude nějaké „zítra“, nebo už nastane apokalyptický kolaps, tak návrat ke spirituální čistotě a věčné naději vyjádřené velmi jednoduchou, ano, často náboženskou, ale ve stejný moment širokou veřejností akceptovatelnou formou, kdy jsou akcentovány pojmy jako láska, ztráta, zrada, smrt, život, vzkříšení, je prostě obrovsky důležité! Uvedení Stabat Mater s Janáčkovou filharmonií je zároveň oceněním tvorby Arvo Pärta, který bez diskuze hrál důležitou roli v současné hudbě posledních padesáti let. Je v podstatě jedno, zda je někomu jeho hudební řeč blízká, nebo má raději progresivnější směry reprezentované třeba Pierrem Boulezem či Karl-Heinz Stockhausenem, důležité je prostě určité přímé sdělení, které naznačuje odpovědi na základní existenciální otázky. To vše dává hudbě modernistů z mého dirigentského pohledu velkou nadčasovost!

Teď bych se vás rád optal na projekt, který uvedete spolu s Janáčkovou filharmonií v únoru 2026. Trochu jsem byl překvapen, že v rámci jednoho filharmonického týdne uvedete spolu s britskou houslistkou Jennifer Pike jeden večer Bruchův a druhý večer Sibeliův houslový koncert. Opravdu dva různé houslové koncerty ve dvou dnech?

Ano, to je pravda. Ovšem zde byly oba houslové koncerty naprogramovány velmi pragmatickým způsobem – tak prostě občas hudební byznys funguje. Zanedlouho po ostravském uvedení totiž vyrážíme s Jennifer a filharmoniky na prestižní turné osmi koncertů ve Spojeném království. Vystoupíme například v Londýně, Birminghamu, Glasgow a na jiných opravdu významných pódiích. A jak se to tak stává, vezeme na turné dva programy, jeden se Šostakovičovou Symfonií č. 10, která je spárovaná s Bruchovým houslovým koncertem (i v Ostravě) a pak druhý program s Dvořákovou Symfonií č. 9 a Sibeliovým koncertem. Jde o praktické rozhodnutí zohledňující do značné míry preference promotérů. Dodám, že to není neobvyklá praxe. Se Slovenskou filharmonií zase vyrážím na turné do Španělska, kde se budou střídat v rámci jednotlivých programů střídat dokonce tři sólisté. Jeden program bude obsahovat klavírní koncert současného španělského skladatele, další pak Chačaturjanův houslový koncert a nakonec Musorgského Písně a tance smrti v úpravě Dmitrije Šostakoviče pro baryton a orchestr. Takže jak říkám, tohle jsou prostě prakticky stavěné programy, ale není to v hudebním světě neobvyklé. Ještě dodám, že na obou únorových ostravských koncertech zazní předehra a pantomima z opery Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka.

Když jste téma nakousl… Vzhledem k tomu, že ostravský orchestr má jméno Leoše Janáčka v názvu, nedá mi to, abych se vás neoptal na názor na tohoto svébytného moravského skladatele?

Janáček je jeden ze skladatelů, který je tak známý především díky svému originálnímu hudebnímu jazyku. Ve vrcholné tvorbě vychází z lidského jazyka a řeči, které pro něj byly velmi důležité a dlouhé roky se věnoval jejich studiu. Kromě toho také sbíral nápěvky mluvy a lidové písně, což se pak samozřejmě odráží v jeho hudbě. Nicméně je třeba říci, že mu trvalo řadu let, než ke své originální hudební řeči dospěl. Když si poslechnete jeho starší skladby, tak působí mnohem víc konvenčně a po stránce vyznění jsou podle mě blízké třeba k hudbě Antonína Dvořáka.

Ohledně řeči jako takové je to vůbec zajímavé. Jsem díky hudebnímu sluchu už po letech schopen rozpoznat třeba mluvu lidí z Moravy (nebo Ostravy obzvlášť) a lidí, kteří žijí v Praze. Přirozená zvukomalebnost na Slovensku je také jiná… Tu jazykovou regionální specifičnost jsem si obzvlášť užil, když jsem v červnu dirigoval koncert na Hukvaldech v rámci Janáčkova festivalu. Je to něco, co je prostě projektované v Janáčkově hudbě – rytmus, etický charakter a přímočarost. Jeho harmonie jsou posluchačsky přijatelné a přesto znepokojující, což je po hudební stránce velmi občerstvující. A mohu říct, že moje napojení na Janáčka je opravdu zajímavým příkladem toho, jak dvě nezávislá individuální umění mohou povýšit jeden druhého na úplně jinou úroveň, kde nastávají naprosto unikátní momenty. Má první posluchačská zkušenost byla s jeho slavnou Sinfoniettou, kterou jsem viděl (a skvěle si užil) jako balet v choreografii Jiřího Kyliána. V 90. letech byl totiž Jiří Kylián uměleckým šéfem Nizozemského baletního divadla a já s ním často spolupracoval na jeho inscenacích – nejen jako dirigent, ale také jako violista nebo člen komorních sestav, které ve svých představení používal. Vždycky když diriguju Sinfoniettu, evokují se mi právě určité baletní obrazy.

Ale obecně, Janáčkova tvorba (když si odmyslím jeho opery, které jsou jako divadelní útvar výpravné samy o sobě) je hodně výprávěcí, nejde jen o samotnou programnost (jako třeba u Tarase Bulby, či zmíněné Sinfonietty), ale právě o zmíněný vnitřní jazyk, rytmus a zvuk. Co se týká interpretace Janáčka s Janáčkovou filharmonií, tak právě chystáme návrhy na sezónu 2027/28 a jeden z návrhů obsahuje program pro koncert Bratislavských hudebních slavností, kde bych velmi rád provedl Janáčkovy Lašské tance. Ty jsou skvělým příkladem charakteristik, o kterých jsem hovořil. 

Poslední z projektů, které s Janáčkovou filharmonií v nadcházející sezóně nastudujete bude Závěrečný koncert. Na programu bude kromě Symfonie č. 1 Johannesa Brahmse a světové premiéry skladby Splendor solis českého autora Jana Ryanta Dřízala pro mě osobně vysoce zajímavý Houslový koncert Mieczysława Weinberga v podání houslisty Benjamina Schmida. Weinbergova tvorba není v našich končinách příliš známá, ale v posledních letech se zdá, že se ji snaží české hudební instituce systematicky propagovat… Jak to máte s interpretací Weinbergovy hudby vy?

Pro mě to je zase docela zajímavá historka. Kde vlastně pro lidi hudba začíná? Většinou velmi brzy, za někoho třeba rodiče rozhodnou, že by měl hrát na housle nebo na violu, flétnu či trombón, nebo na cokoliv… Já jsem třeba z rodiny praktického muzikanta a hudebního vědce, ale ještě než rodiče rozhodli, že budu hrát na nějaký nástroj, už jsem sledoval kreslené filmy Medvídka Pú. A hádejte, kdo je autorem hudby k nim? Ano, Mieczysław Weinberg! Takže to bylo poprvé, co jsem Weinbergovu hudbu vnímal, samozřejmě aniž bych tehdy tušil, že Weinberg je jejím autorem. (úsměv) Stejně jako u Šostakoviče nebo později Schnittkeho a Gubajduliny, Weinberg – který mimochodem zemřel za nezáviděníhodných okolností opuštěn a zapomenut – za života komponoval v Sovětském svazu hodně filmové hudby. Bylo to tenkrát často jedinou možností obživy, protože artificiální hudba zmíněných skladatelů byla často velmi dlouhá období zakázána a nemohla být hrána. Weinberg se pohyboval tak nějak „mezi dvěma židlemi“ – v průběhu druhé světové války přišel o celou rodinu, kterou kvůli židovskému původu zavraždili nacisté. Víte, pro Poláky byl „málo Polák“ (protože byl žid) a pro sovětský establishment (ačkoliv jej podporoval Šostakovič) zase nebyl dost „středněproudý“.

Renesance zájmu o jeho tvorbu, kterou dnes zažíváme, je vlastně z historického hlediska docela běžná (ačkoliv tragická). Když si uvědomíme, že hudba Johanna Sebastiana Bacha je dnes známá především díky Mendelsohnovi, který ji znovuobjevil až dlouho po Bachově smrti. Vlastně byla tehdy Bachova hudba velmi rychle vytažena na světlo a od té doby nás už neopustila. A jsou mnohé další příklady… Kdyby po druhé světové válce nebylo Bernsteinovy iniciativy, tak by byly Mahlerovy symfonie zřejmě v Evropě zapomenuty, a je to opět paradox – americký žid musel přijet do Vídně a vrátit tam Mahlerovu hudbu.

Zpět ale k Weinbergovi. Někteří kritici jej považují za epigona Šostakoviče či jiných sovětských autorů, ale já s tím zcela zásadně nesouhlasím. Jde o velmi originální hudbu, která byla prostě komponovaná v určitém historickém období, takže samozřejmě nese určité stylové podobnosti. Němci tomu říkají „Zeitgeist Musik“, nicméně Weinbergova hudební řeč je velmi, velmi výrazná, má mimořádnou kvalitu a nádhernou čistotu a sílu! Jeho talent a profesionální kvality jsou neoddiskutovatelné! A Houslový koncert (který už jsem několikrát dirigoval stejně jako krásný Violoncellový koncert) je skvělým příkladem velmi silného a osobního Weinberga. Dodám, že se skvělým rakouským houslistou Benjaminem Schmidem, který vystoupí v Ostravě, jsme koncert již několikrát provedli, on sám jej dokonce natočil a vydal.

Takže zpět k Závěrečnému koncertu – bude to skvělá příležitost Weinbergovu tvorbu zpropagovat. Mimochodem, s ostravskými to nebude poprvé, kdy provedeme Weinbergovu hudbu. Již jsme společně studovali Rapsodii na moldavská témata, což mimochodem vytváří hezký oblouk v rámci naší spolupráce – Rapsodie totiž zazněla na vůbec prvním koncertě, kdy jsem s Janáčkovou filharmonií Ostrava spolupracoval a nyní po letech zazní Houslový koncert v prvním roce, kdy soubor povedu jako šéfdirigent.

Poslední otázka – máme řadu slovenských čtenářů – se týká projektů, které v nejbližší době plánujete se Slovenskou filharmonií. Zmiňoval jste několik festivalových vystoupení z poslední doby… Na co se mohou diváci v Bratislavě těšit?

Víte, můj vztah se Slovenskou filharmonií je svým způsobem specifický a jsem opravdu rád, že je to mezi námi takové, jaké to je. Dříve jako violista jsem měl úspěšnou sólovou, komorní i pedagogickou kariéru. Kromě toho jsem však také působil jako orchestrální hráč a mohl jsem často sledovat, jak se vnitřní vztahy mezi souborem a dirigentem vyvíjí a jakou mají dynamiku (i v tom negativním smyslu). Často když skončí kontrakt, tak obě strany dělají, jako by se nikdy neznaly, a pak si někdo za deset let vzpomene, že by k výročí spolupráce mohli dirigenta pozvat…Pozice šéfdirigenta je o vedení souboru a odpovědnosti. Čeká se od vás, že instituci povedete dopředu, což někdy přináší obtížná rozhodnutí, třeba umělecké nebo personální, cestování, nahrávání. A to vše může přinášet konflikty. A to já nemám rád, protože hudba si zaslouží mnohem víc než tohle. Kam tím mířím, je to, že jsem opravdu šťastný, že můj vztah se Slovenskou filharmonií po tolika letech spolupráce (poprvé jsem orchestr diriogoval roku 2010) vydržel aktivní a produktivní do dnešních dnů. Příští sezónu budu se Slovenskou filharmonií dirigovat čtyři projekty jako stálý hostující dirigent. Aktuálně také chystám obrovský, řekl bych až mamutí projekt pro závěrečný koncert Bratislavských hudebních slavností, v jehož rámci zazní a bude natočeno oratorium bratislavského rodáka Franze Schmidta nazvané Kniha so siedmimi pečaťami pre šest vokálních sólistov, zbor, orchester a organ. Jde o poslední dokončenou skladbu tohoto skvělého autora, která však nikdy nebyla v Bratislavě provedena. Do budoucna bychom pak rádi natočili a vydali i další Schmidtova orchestrální díla. Čekají nás zmíněné projekty, zájezdy do Salcburku, Španělska a Japonska. Takže abych tak řekl, skončil jsem jako šéfdirigent, ale nebylo to „sbohem“, protože za tři týdny budu u orchestru zpět. Jak říkají Němci: Auf Wiedersehen!