Ve věku nedožitých 94 let se uzavřel život Sofie Gubajduliny, nejvýznamnější hudební skladatelky současnosti, ruské umělkyně tatarského původu žijící poslední tři desetiletí v Německu.

Tvorba „velké dámy Nové hudby“ se vyznačovala nejen dokonalou znalostí řemesla, jak nových kompozičních technik, tak tradic, smyslu pro instrumentaci a pro práci se zvukem, ale také vědomím služby – pokorným přístupem k práci a duchovní hloubkou. Sama se vyjadřovala následovně: „Jestli jsem moderní nebo ne, je mi jedno. Na čem záleží, je vnitřní pravda mé hudby.“ Propojovala ji s transcendencí a mystickým spiritualismem. Jako umělecká vizionářka a pravoslavná věřící zažívala v Sovětském svazu nejedno příkoří, ale přesto už na konci 80. let dosáhla mezinárodní slávy.

Sofie Asgatovna Gubajdulina pocházela z Čistopolu, malého města v Tatarské autonomní sovětské socialistické republice, nedaleko západně od pohoří Ural, které tvoří přirozenou hranici mezi Evropou a Asií. Její otec byl volžský Tatar a povoláním zeměměřič, matka byla původu ruskopolského, rodinným jazykem byla ruština. Ještě v dětství se rodina přestěhovala do tatarského hlavního města Kazaně, kde budoucí skladatelka navštěvovala hudební školu a poté Kazaňskou konzervatoř; studovala klavír a skladbu. Po absolvování v roce 1954 přešla na moskevskou konzervatoř, kde ji učil Nikolaj Pejko a později Vissarion Šebalin. Studia dokončila v roce 1961. Po přijetí do Svazu skladatelů, což byl v sovětských dobách nezbytný krok pro každého, kdo se chtěl profesionálně zabývat komponováním hudby, se stala skladatelkou na volné noze a živila se psaním hudby pro děti a především filmové hudby: právě ta se stala jejím hlavním zdrojem příjmů na další tři dekády.

Oficiální kruhy její způsob práce od počátku z ideologických důvodů označovaly jako „falešnou cestu“, ale jiní – a byl mezi nimi i Dmitrij Šostakovič – už tehdy viděli, že mají co do činění s mimořádnou osobností, a tak ji na té „falešné“ cestě podporovali.

Jako mladá skladatelka v Moskvě Gubajdulina velmi těžila z kontaktů se svými vrstevníky a z relativně otevřené kulturní atmosféry v pozdějších chruščovovských letech. Tehdy poprvé navázala kontakt s významnými interprety včetně perkusionisty Marka Pekarského (pro kterého napsala řadu skladeb včetně koncertu pro bicí nástroje Hodina duše), fagotisty Valerije Popova (Koncert pro fagot ) a akordeonisty Friedricha Lipse; pro něho zkomponovala sólovou skladbu De profundis a komorní koncert Sedm slov pro akordeon, violoncello a smyčce, přičemž part violoncella byl určen pro Vladimíra Tonchu, dalšího významného interpreta její hudby.

Již v tomto raném období byla zřejmá Gubajdulinina fascinace náboženstvím, což jí způsobovalo problémy se sovětskými úřady, zejména při uvádění její hudby v zahraničí. V roce 1980 zkomponovala svůj první houslový koncert Offertorium (později dvakrát přepracovaný) pro Gidona Kremera, který skladbu hojně prováděl po celém světě, čímž jí zajistil mezinárodní pozornost a zakázky od mnoha interpretů a orchestrů v západní Evropě, USA a v Japonsku. V roce 1992, po rozpadu SSSR, se přestěhovala do Německa, do malé vesnice u Hamburku, kde žila do svých posledních dní.

Její hudební tvorba za posledních čtyřicet let je ohromující, zahrnuje celou řadu orchestrálních děl od pozdně sovětských děl jako Stimmen… verstummen… (1986) přes raná díla z postsovětského období jako Zeitgestalten (1994) a The Light of the End (2003) až po nedávný The Wrath of God (2020), jeden z jejích nejsilnějších projevů. Dokončila také další dva houslové koncerty, několik koncertů pro violoncello a mnoho dalších koncertantních děl včetně jednoho pro její oblíbený free-bass akordeon a dalšího pro japonské nástroje se symfonickým orchestrem. Pro samotnou skladatelku byly důležité především sborové a orchestrální skladby, snad nejvíce mohutný celovečerní diptych Janových pašijí (2000) a jeho doprovodná skladba Johannes-Ostern (2001). Věnovala se však i komorní hudbě.

V průběhu let se Gubajdulině dostalo mnoha cen, vyznamenání a ocenění. Byla členkou Akademie der Künste v Berlíně, Freie Akademie der Künste v Hamburku a Královské hudební akademie ve Stockholmu, obdržela čestné doktoráty Ústřední konzervatoře v Pekingu, Tianjinské hudební konzervatoře a Chicagské univerzity, v roce 1999 byla jmenována členkou řádu Pour le mérite a získala řadu dalších ocenění.

Pro tvorbu Sofie Gubajduliny byla typická téměř úplná absence absolutní hudby. Její díla jsou téměř vždy o něčem, co přesahuje čistě hudební rovinu. Mohl to být básnický text, který hudbu podepírá nebo je skrytý mezi řádky, mohl to být rituál nebo třeba instrumentální „akce“. Některé její partitury svědčí o intenzivním zaujetí mystickými myšlenkami, křesťanskou symbolikou nebo literaturou. Přesto lze její dílo jen stěží rozdělit na skladby sakrální a světské. Až do konce života se zajímala mimo jiné o vzácné ruské, kavkazské a středo- a východoasijské lidové a rituální nástroje, na které improvizovala a objevovala zcela nové zvukové světy.

Gubaidulina byla přesvědčena, že víra v Boha přímo souvisí s tvůrčími pohnutkami člověka. Komponování vždy vnímala jako „posvátný akt“ a výsledné dílo jako svého druhu „oběť“. Její okouzlující charisma a schopnost poutavě předávat své umělecké a filozofické názory, a to i v rozhovorech či seminářích s interprety, byly jedinečné. Na otázku, jak by podle ní mohla její hudba přispět k přivedení lidí k rozumu a k nastolení míru v rozvráceném světě, odpověděla Sofie Gubajdulina jen několik let před smrtí: „Hudební umění, stejně jako každá jiná umělecká forma, je ovlivněno existenciálním pocitem. Proč? Protože právě tato umělecká forma má co do činění s materiálem, který přímo spojuje konečné s nekonečným. V tomto smyslu má zejména zvukové umění prostředky, jimiž by mohl být člověk zastaven ve svém rychlém pádu.“

Sofia Asgatovna Gubajdulina se narodila 24. října 1931 v Čistopolu v Povolží. Zemřela 13. března 2025 ve svém domě, v regionu Geest und Marsch Südholstein u Hamburku.