„U soudobých novinek má interpret větší možnost vnést do díla svůj osobní pohled.“

„Všichni studenti obdivovali Valentinu Kameníkovou… uchvacovala nás nejen její dokonalá technika, ale také obrovský temperament a cit pro sdělení vnitřního obsahu.”

„Tvrdím, že na pódiu jsme si všichni rovni.”

Na závěrečném koncertu festivalu Dny Bohuslava Martinů vystoupí 9. prosince v pražském Sále Martinů jeden z nejlepších tuzemských regionálních orchestrů – Karlovarský symfonický orchestr pod taktovkou šéfdirigenta Ondřeje Vrabce. Jako sólista se představí český klavírista Daniel Wiesner. Nejen o jeho vášni k novější hudbě či Bohuslavu Martinů, ale i o klavírní spolupráci a studiích klavíru jsme vedli rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Za několik dní vystoupíte jako sólista Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 od Bohuslava Martinů. Jak se proměňoval váš vztah k jeho hudbě v průběhu let?

S hudbou Bohuslava Martinů jsem se poprvé důkladněji seznámil v době studia na Pražské konzervatoři. Bylo to období osmdesátých let a jeho hudba se po letech zákazů konečně začala hrát ve větší míře. Pociťoval jsem k této hudbě obdiv. Určitě jsem nebyl jediný, mnoho lidí v mém okolí tenkrát vyhledávalo především koncerty, kde se hrál. Bylo to jako zjevení.

Dnes je samozřejmě situace zcela jiná, Martinů se hraje po celém světě a stal se vůči dalším českým velikánům naprosto rovnocenným. S jeho hudbou se setkávám často, nejvíce jsem asi hrál Sonátu pro flétnu a klavír a Otvírání studánek, ale samozřejmě jsem intepretoval i mnoho klavírních partů v jeho symfonických skladbách. Klavír zde vnímám hlavně jako součást rytmické struktury, kterou je právě Martinů tak typický.

Jak se podle vás práce Bohuslava Martinů s orchestrací a sólovým partem liší od pojetí jiných skladatelů?

Myslím si, že u něj je více než u jiných skladatelů kladen důraz na rytmickou složku. Například synkopa je typická právě pro Martinů, nicméně toto není určitě na úkor melodiky, která je u něj jímavá, kdy cítíme velkou inspiraci rodným krajem. 

Kdybyste měl možnost se s Bohuslavem Martinů potkat, jak by setkání probíhalo? O čem byste konverzovali?

Pokud by se jednalo o náhodné setkání na koncertě, kde by se hrála hudba Bohuslava Martinů a autor by byl přítomen, vyjádřil bych mu svou velkou úctu. Pokud bych měl možnost interpretovat jeho hudbu a zároveň ji s ním osobně konzultovat, považoval bych to za velkou poctu a obrovský přínos. Vždycky je skvělé, když může hudebník probírat skladbu přímo s autorem.

Často uvádíte modernější skladby (20. nebo 21. století) či premiéry z oblasti soudobé hudby. Proč a co vás zavedlo na cestu interpretace novější klasické hudby?

První praktické setkání se soudobou hudbou proběhlo za mých studií na konzervatoři v Praze, kdy mě oslovil na základě doporučení mé profesorky Valentiny Kameníkové flétnista Jan Riedlbauch k nastudování koncertního programu ze soudobých děl britských autorů. Tehdy jsem zjistil, že mě ta práce velice baví. Od té doby se věnuju interpretaci soudobé hudby kontinuálně, v průběhu let jsem se také osobně poznal s mnoha autory a k mnoha z nich mě pojí osobní přátelství.

Který ze současných skladatelů je momentálně váš nejoblíbenější?

Začnu minulostí, měl jsem tu čest osobně poznat hudebního skladatele Jana Hanuše. Interpretoval jsem řadu jeho klavírních kompozic, které psal ve svém vrcholném období, a zvláště rád vzpomínám na návštěvy v jeho vile poblíž Ladronky, kde jsme společně konzultovali interpretaci jeho skladeb, ale dostali se i k dalším zajímavým tématům. Krásná setkání jsem prožil i se skladatelem Zdeňkem Šestákem, který se v tomto roce dožívá sta let a už proběhly i společné akce k tomuto významnému životnímu jubileu. (KlasikaPlus.cz psala například ZDE.) Mezi mé přátele-skladatele, kterým nikdy neodmítnu nastudování jejich kompozic, patří Jiří Gemrot nebo Miloš Štědroň, Jiří Teml nebo z mladší generace Kateřina Horká. Těch skladatelů je samozřejmě mnohem víc, ale zmínil jsem zde alespoň některé.

Máte nějakou vysněnou spolupráci?

Člověk nemá říkat „nikdy neříkej nikdy“, ale v současné době jsem už plně vytížen. Kromě plného úvazku na HAMU spolupracuju pravidelně s festivalem Concertino Praga a se soutěží Pražského jara, také v červnu a v červenci každoročně spolupracuju jako klavírista na dvojích klarinetových kurzech, odehraju množství koncertů, zvláště komorních v nejrůznějších souborech i se sólisty. Cíleně se věnuju interpretaci soudobé hudby. Tento výčet naplní koncertní sezónu, ale pochopitelně se vždycky rád zúčastním nového zajímavého projektu, pokud je dostatek času na přípravu.

Kde vidíte právě vy rozdíly v nastudovávání nových soudobých skladeb a už zažitých stálic? Co vás na obou stranách fascinuje? 

Skladby takzvaných stálic jsou mnohokrát prověřené časem, existují mnohé nahrávky a hlavně vznikla jakási interpretační tradice, tak jako interpret bych měl k takové kompozici přistupovat v souladu s touto tradicí. V tomto ohledu má interpret u soudobých novinek větší možnost vnést do díla svůj osobní pohled.

Česká hudební společnost je (až na výjimky) spíše uzavřenější k novým vlivům a hudebním směrům. Samozřejmě už existuje mnoho festivalů zabývajících se převážně modernou… Na hudebních školách mohou ale stále vznikat značné mezery. Jak byste rozšířil zájem o soudobou hudbu? 

Samozřejmě záleží hlavně na tom, jak se k soudobé hudbě staví konkrétní pedagogové hudebních škol. Pokud jsou ochotni studenty seznamovat se soudobou hudbou a vybízet je ke studiu konkrétních kompozic, dělají určitě velmi záslužnou práci. Ne každý pedagog je tomuto nakloněn – obvykle jsou to lidé, kteří mají osobní vztah k soudobé hudbě.  

Zmínil jste i vaší profesorku na Pražské konzervatoři Valentinu Kameníkovou, která „vychovala” značnou část vaší generace klavíristů. Jak na studia v její třídě vzpomínáte?

Na studia u Valentiny Kameníkové vzpomínám s velkou láskou. Valentina byla velmi přísná, ale zároveň byla naprosto skvělým a výjimečným pedagogem, dokázala okamžitě přesně identifikovat, kde je u studenta nějaký problém a na něj se zaměřit. Prvořadá byla vždycky vypracovaná technika, ale zároveň byla nesmírně důležitá uvolněnost hracího aparátu. Všichni studenti ji vždycky obdivovali při jejích koncertech, jak sólových, tak při vystoupení s orchestrem, uchvacovala nás nejen její dokonalá technika, ale také obrovský temperament a cit pro sdělení vnitřního obsahu interpretované kompozice.  

Působíte i jako klavírista v Oddělení klavírní spolupráce na Akademii múzických umění v Praze. Jak přistupujete ke společné práci? Vnímáte ji spíše jako doprovod a sólový part? Nebo jako komorní dialog?

Na akademii mám převážně klarinety, už léta spolupracuju se všemi studenty klarinetu. Letos mám ještě dva trombóny. Vnímám velké sepětí komorní hry a klavírní spolupráce. Tvrdím, že na pódiu jsme si všichni rovni, a pokud student při své nezkušenosti na koncertě něco vyvede, snažím se to „zahladit“, aby byl karambol pro posluchače co nejméně patrný.  

Myslíte si, že klavírista působící v klavírní spolupráci může být další inspirací pro studenta? Jak k tomu přistupujete?

Věřím, že ano. Výhodou vysoké školy je, že se tam už studují velké sonáty a koncerty, kde jsou oba hudebníci – jak student-instrumentalista, tak pedagog na postu klavírní spolupráce – komorní partneři. Klavírista může studenta uměleckým způsobem někam směřovat.

Při působení na HAMU přicházíte často do styku s mladými lidmi a nadějnými začínajícími hudebníky. Kde vidíte největší rozdíly mezi současnou generací a tou vaší za dob studií? V čem je třeba dnešní generace hudebníků pokročilejší a v čem naopak má z vašeho pohledu mezery?

Vidím to hlavně optikou vysokého školství, kde působím. Hlavní problém je ten, že studenti po dvacítce už mají v drtivé většině nějaké zaměstnání, potřebují to z hlediska zajištění svého živobytí a také proto, aby měli už po skončení vysoké školy nějakou pracovní pozici a neocitli se ve vzduchoprázdnu. Naprosto to chápu, ale znamená to tedy, že studenti musí dělit svůj čas mezi práci a studium a někdy je náročné to skloubit, aby byly studijní výsledky stoprocentní. Ti, kteří to zvládnou, mají pak nakročené k bohaté hudební kariéře. 

Ještě bych se možná zamyslel nad některými dalšími rozdíly. Svět se poslední dobou hodně změnil, zvyšuje se počet obyvatel a vše se globalizuje. Znamená to také pochopitelně, že hudebníků je také více. Je všeobecně známo, že o evropskou hudbu je velký zájem mezi lidmi ze zemí, jako je Japonsko, Korea a Čína. Tito hudebníci bývají velmi pracovití a houževnatí, v mladém věku se také často zúčastňují mezinárodních hudebních soutěží, kde získávají ceny. Pro evropské hudebníky to znamená obrovskou konkurenci, která tu před nějakými třiceti lety ještě nebyla. V tomto ohledu to má dnešní mladá generace těžší. Na druhou stranu, od skončení období totality je pro naše mladé hudebníky, kteří touží po poznání, otevřený celý svět, mohou studovat v zahraničí, mohou se zúčastnit nejrůznějších kurzů, soutěží, případně zkoušet štěstí na konkurzech do všemožných orchestrů.

Když si vzpomenete na své dvacetileté já, co byste mu řekl?

Že ho čeká náročný, ale krásný umělecký život.

Co vás po koncertě s Karlovarským symfonickým orchestrem čeká? Na co se nejvíce těšíte?

Přiznám se, že teď se nejvíc těším na odpočinek, který si dopřeju přes Vánoce. Mám za sebou opravdu náročný podzim. Zmíním alespoň zářijové provedení Smetanovy Vltavy v koncertní úpravě Jindřicha Kàana a listopadové provedení Kapustinova Druhého klavírního koncertu společně s Plzeňskou filharmonií a dirigentem Chuheiem Iwasakim.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Agentura MKM