„Když se hodně soustředíte na jednoho autora, pochopíte jeho hudební řeč.”

„Citové prožívání skladby přirozeně vytlačí trému.”

„Často mívám dojem, že skvělý student bez kariéry mi dává víc než světová hvězda.”

Jan Jiraský nepůsobí jen jako koncertní klavírista, ale též se stará o nastupující generaci umělců jako pedagog a jako předseda akademického senátu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.  V rámci Dvořákovy Prahy proběhne 18. září v Artiu na Bořislavce Klavírní podvečer s Janem Jiraským, po jehož boku se představí i vynikající studenti Matej Šabík, Jan Kmenta a Kento Satsuma z JAMU a brněnské konzervatoře. Zazní nejen skladby od Leoše Janáčka, ale také od skladatelských velikánů romantismu Fryderyka Chopina a Roberta Schumanna, a diváci uslyší i díla dvacátého století od George Gershwina, Maurice Ravela a Alexandra Skrjabina.

Už tento čtvrtek vystoupíte na Bořislavce se studenty z JAMU a brněnské konzervatoře. Nevšimla jsem si, že by se takový projekt, kde hraje profesor se svými studenty, dosud na festivalu objevil. Mohl byste nám přiblížit, jak a proč tato idea?

Byl to nápad šéfa festivalu, klavíristy Jana Simona, který v Brně slyšel naše klavíristy a vybral si je pro tento koncert. A ještě musím upřesnit, že to nejsou jen moji studenti, ale také mých kolegů z JAMU a konzervatoře. Společně se mnou vystoupí Matej Šabík, kterého vedu na JAMU společně s Alenou Vlasákovou. Zahraje i můj další student z JAMU Kento Satsuma a Jan Kmenta, který je studentem Konzervatoře Brno v klavírní třídě Dominika Gála a na JAMU už tak nějak zdomácněl.

Jak jste sestavovali program na koncert?

Studenti dostali volnou ruku, takže zařadili skladby, které chtějí zrovna hrát na nějaké soutěži nebo zkouškách. V jejich věku se repertoár rychle vyvíjí, takže laureáti plzeňské „smetanky“, teplické „beethovenky“ a brněnské Janáčkovy soutěže nakonec nezahrají ani Smetanu, ani Beethovena, ani Janáčka, ale Schumanna, Chopina a Ravela. 

Na koncertě ale přece jen zazní i váš oblíbený Janáček, jehož dílo jste nahrál na moderní i na dobový klavír. Jak se lišila práce s oběma nástroji?

Na Janáčkově Ehrbaru z roku 1876 to bylo poučné i dobrodružné. Zněl trochu jako cimbál, což odpovídá stylizaci a poetice řady Janáčkových skladeb. Technicky nebyl v dobrém stavu, leckdo tvrdil, že se na něj nedá hrát, natož nahrávat. Ale každý historický originál má svoje problémy. Vzpomínám si, jak jsem zvedal určitá dusítka, uvázal jsem na ně provázky a ústy jsem to pak obsluhoval. Kladlo to v tom úhlu velký odpor, tak jsem poprosil kurátorku muzea, aby na moje kývnutí za provázky tahala. Dnes už je klavír zrestaurovaný, zušlechtěný… možná až moc. Vyčistili z něj tu janáčkovskou krev. Ale já ji mám v paměti a snažím se ji přenést i na moderní klavír.

Koncert je těsně po prázdninách. Pracoval jste na repertoáru se svými studenty i během nich? Nebo jim dáváte větší uměleckou volnost?

Nechávám to na nich. Pokud stojí o nějaké inspirace nebo rady, tak si je rád poslechnu. O prázdninách jsme se viděli, ale většinou kvůli jiným skladbám. Úplně čerstvým. 

Co vás po „Dvořákovce“ čeká?

V dalším týdnu strávím několik hodin na zubařském křesle. Den poté zahraju Chopina a Janáčka na gratulačním koncertě k devadesátinám Evy Šlapanské v Mozartově sále v Brně. Sejdu se také s kolegy z katedry k přípravě akademického roku. Ten začne v říjnu, nastane pravidelná výuka, občas hraní, porota soutěže konzervatoří v Pardubicích, masterclass na plzeňské konzervatoři… V listopadu pak porota soutěže Amadeus a masterclass pro studenty konzervatoře Kyoto. A zapomněl jsem na volbu nového děkana, kterou mám jako předseda akademického senátu na starosti. Studenti a pedagogové fakulty navrhli jedenáct kandidátů a z nich jen dva kandidaturu přijali. Se svými koncepcemi předstoupí 15. října v aule Hudební fakulty před náš senát a přítomné publikum. Poté se náš devítičlenný senát usnese na jednom z nich jako na budoucím děkanovi.

To budou jistě nervózní. Jak se snažíte vy osobně přistupovat k práci s trémou na pódiu?

I tomu největšímu trémistovi pomůže, když si uvědomí, proč lidem jde hrát. Já tomu říkám cesta zevnitř ven, změníte pohled na věc a dech se osvobodí, dlaně se prohřejí. Také jsem vyzkoušel řadu opačných technik, zvenčí dovnitř, a některé kupodivu fungují. Nejvíc ty pěvecké, které uvolní bránici. Ale správný motiv je stejně nejdůležitější, na pódiu je pravda.

A jak vnímáte práci s emocemi během hraní na koncertech?

Citové prožívání skladby od prvních taktů, nebo spíše ještě před nimi, úplně přirozeně vytlačí trému. Tak jako Carl Philipp Emanuel Bach i já věřím na přenos emocí z interpreta na posluchače: „Není-li pohnut hráč, nebude pohnut posluchač.“ Když posloucháte gradaci provedenou s vášní, zježí se vám chlupy na těle. Každý chlup má svůj milimetrový svaleček, který vůlí neovládáte, ale procítěná interpretace dobré skladby to dokáže. Jako student jsem býval na pódiu po všech stránkách napjatý, ale všechny emoce plynuly zcela přirozeně z podvědomí, vlastně spíše z nadvědomí, přímo do výsledného zvuku. S věkem se to mění, člověk to zkoumá, řeší a bohužel asi i ztrácí. Nejdřív máte dojem, že právě emoce vám brání v naprostém fyzickém i psychickém uvolnění. Když se po letech snažení konečně dokážete uvolnit, výsledkem je čistá technologie. Reprodukce projektu namísto živé interpretace. V publiku to citlivý laik pozná líp než profesionál zaujatý všemi předvedenými nuancemi, jehož chlupové svalečky už léta spí. Na koncertech slavných hvězd se stovkami recitálů ročně mívám někdy dojem, že skvělý student bez kariéry mi dává víc. Jednou jsem seděl na koncertě zhruba padesátiletého světového pianisty vedle bývalé baletky z Olomouce, která po druhé skladbě pravila své přísedící: „Chlap je mrtvý, ale ruce hrajó.“

Jak tedy podle vás vypadá ideální rovnováha mezi naprostou technickou profesionalitou a uměleckou emocionální svobodou? Jak najít jako student či profesionál tuhle balanc?

Jestli někdo tu rovnováhu definitivně našel, tak mu závidím. Já ji hledám znovu na každém koncertě. Každý den se balanc mezi intelektuálním nadhledem a citovým ponorem jeví jinak. Je zajímavé, jak krásně a přirozeně všechno funguje na začátku studia nové skladby. Pak to zničíte buď každodenním chladným vypracováváním bez hudební vášně, nebo naopak neustálým hltáním prožitků z krásné skladby bez konkrétního profesionálního cíle. Chce to tedy rovnováhu už v přípravě skladby. Nejgauz píše o udržování jakéhosi bodu varu – voda se nikdy nezačne vařit, když budete neustále vařič na chvilku zapínat a zase vypínat. Ta rovnice platí i opačně – všechna voda se vypaří ještě před koncertem, když vařič včas nevypínáte. Liszt asi takové problémy vůbec neřešil. Zahrál prý cizí skladbu z listu s plným výrazem jako na koncertě.

Jste zkušený koncertní umělec a výkonný pedagog. Co byste poradil svým studentům, jak se postarat o svou kariéru? Myslíte si, že jsou důležité soutěže? 

Často jsem smutný z toho, když student hraje skvěle, má hudbou co říct, klavír mu pod rukama zpívá, všichni to slyšíme, ale větší kariéru neudělá. Na katedře jsme teď zavedli předmět selfmanagement klavíristy, tak uvidíme, jestli to pomůže. Třeba já jsem byl vždycky taková ta panenka v koutě, jenže v jisté době to nevadilo, pokud jste měli nějaké výsledky v soutěžích. Soutěže jsou určitě důležité. Sice už jich je moc, takže ceny má skoro každý, ale v posledních letech vidíme, jak soutěže podporují velké talenty nejen cenami, ale hlavně díky vysílání online. Krásné hraní na soutěži tak může leckomu přinést pozvání na koncert, i když třeba nedostal cenu.  

Jakým způsobem se snažíte vést hodiny se svými studenty? Liší se něčím váš přístup, když pracujete s žákem z konzervatoře, od přístupu k posluchači vysoké školy?

Konzervatorista potřebuje jít delší dobu po stejné cestě, jedním směrem. Samozřejmě cest ke krásnému hraní je více, ale důležité je napřed jednu dobře poznat. Všechny nové podněty musí navazovat na ty předchozí a nesmí být v protikladu, protože důvěra v pedagoga a vlastní sebedůvěra bývají u žáka konzervatoře silně propojené. Vysokoškoláky, hlavně vyšší ročníky, už rozmanité názory na věc nerozhodí, v lepším případě o nich začnou přemýšlet a vezmou si jen to nejdůležitější; to, co jim pomůže. Uznání a kolegiální přístup ze strany pedagoga, to studentovi jistě neublíží ani na konzervatoři, ani na akademii.

Co je to nejdůležitější, co se snažíte svým studentům během studia předat?

Určitě sdělnost interpretace. A napadá mě známé přísloví: „Když daruješ člověku rybu, nakrmíš ho na den, když ho naučíš chytat ryby, nakrmíš ho na celý život.” To se mi zatím daří jen částečně.

Myslíte si, že vysoká škola je pro mladého umělce cílovou stanicí studia, nebo spíše odrazový můstek k profesionálnějšímu přístupu? Jak to vidíte?

Pro někoho to může být cíl, já to vidím jako pokračování cesty a v ideálním případě ten odrazový můstek. Většina studentů se na akademii postaví na vlastní nohy, ujasní si, co by v životě chtěli dělat. Rád vzpomínám na své studium, i když v dřívější době si člověk nemohl svobodně vybírat z tolika možností. A zdaleka nebylo potřeba tolika školních psychologů. Co když to spolu nějak souvisí?

V dnešní době se hodně mluví o psychické odolnosti mladých lidí. Vnímáte jako pedagog a předseda akademického senátu, že dnešní studenti hudby čelí větším tlakům než dřívější generace?

Něco mají snazší, něco těžší. Řeší existenční problémy, které my jsme řešit nemuseli. Učí mnoho hodin týdně, aby mohli studovat. Ale připadají mi díky tomu zralejší a takoví – jak to říct – státotvornější, než jsme byli v jejich věku my. Na druhé straně mají neomezený přístup ke všem potřebným informacím. Stačí poťukat mobil nebo tablet. Zřejmě to ale vůbec nezpůsobuje lepší tah na branku. Když máte na latinský text zkomponovat periodu v B dur v 6/8 taktu, nesmíte přesáhnout šestnáct taktů, v melodii smíte použít jen šest tónů a celkově musí znít maximálně trojhlas. Tak vás to baví, vznikne něco pěkného a už se těšíte na příště. Ale když máte zkomponovat něco úplně libovolného, bez jakýchkoliv omezení, už to není ono. Generace mých rodičů prošla tvrdší výchovou a dodnes vydrží víc než ta moje. Ale pokud by to takhle fungovalo z generace na generaci od nepaměti, lidstvo by dávno vymřelo na rozmazlenost. Takže to nejspíš osciluje, podle válek a dalších katastrof. 

Co byste poradil začínajícím hudebníkům, kteří se snaží najít své hudební já?

Aby vytrvali. A pokud jde o interprety, tak aby hledali na prvním místě „já“ toho autora, kterého právě hrají.  

Často provádíte kompletní cykly různých autorů – třeba Bach, Mozart, Janáček… Jak jste se dostal k této myšlence? 

Tehdy jedna profesorka na akademii napadala moji profesorku každoročně v tom smyslu, že jsem nesplnil povinný počet Bachů a Chopinových etud. Určitě jsem měl splněno, ale na truc jsem si dal na absolventský koncert 24 preludií a fug prvního dílu Bachova Temperovaného klavíru, Chopinových 12 etud, op. 10 a komplet Debussyho etud. Takový tříhodinový absolventský dvojkoncert. Z Debussyho etud jsem měl tehdy deprese, nic podobného jsem ani předtím, ani potom nezažil, tak jsem je vyměnil za Images… Bylo to těžké, vlastně taková mladická nerozvážnost, ale hodně mi to dalo.

Když se hodně soustředíte na jednoho autora, pochopíte dobře jeho hudební řeč. A výhodou bývá i nalezení té pódiové rovnováhy, protože úkol bývá tak náročný, že ztratíte jakoukoliv touhu předvádět sebe.

Facebook X E-mail WhatsApp