„Když se teď prakticky denně přehrabávám v nejrůznějších partiturách, pokaždé si uvědomím, jak mně zkušenosti se sborem pomohly v základní orientaci.“

„Jakub Hrůša mi prozradil mnohé know-how i osobní názory na tu či onu skladbu.“

„Rozhodl jsem se příští rok uvést a odřídit v Heřmanově Městci svou vlastní věc. Půjde o vokálně-instrumentální dílo, o bezmála hodinovou kantátu, kterou jsem nedávno po zhruba dvou letech práce dokončil.“ 

Hraje na violu, komponuje, diriguje a řídí jednu z pardubických základních uměleckých škol. Žije v Heřmanově Městci na Chrudimsku, kde již několik roků vytváří program letního hudebního festivalu. Jeho život se však netočí jen kolem muziky, vždyť s manželkou vychovávají šest potomků. Přesto se chce posunout dál a ještě více se věnovat dirigování. Proč, prozrazuje Jiří Kabát v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Hovoříme spolu po více než čtyřech letech, naposledy jsme se sešli v době pandemie a podrobně jsme probrali takřka celou vaši kariéru. Působil jste tehdy na mě dojmem, že si od interpretace na nejvyšší úrovni chcete tak trochu odpočinout a že vás naplňuje především vlastní tvorba. A vedle ní samozřejmě práce na plný úvazek v podobě ředitelování „zušky“. Pak jsem vás v Heřmanově Městci zahlédl v dirigentském fraku před Karlovarským symfonickým orchestrem. Něco se mění, říkal jsem si, ono ho to vyloženě baví. Žádný klid, k němuž ve čtyřiceti letech začíná řada lidí inklinovat. Že nešlo o dočasný osobní vrtoch, jste mě přesvědčil při dalších vystoupeních v roli dirigenta, naposledy letos v srpnu s Komorní filharmonií Pardubice. Kde se to ve vás vlastně vzalo?

S trochou nadsázky bych mohl říct, že jsem k dirigování inklinoval už od dětství. Když jsem slyšel krásnou hudbu, popadl jsem v kuchyni vařečku a začal s ní mávat. Možná by se našli svědci, kteří mě pozorovali, jak na koncertě jako tříletý „řídím“ orchestr z uličky. Ale něčím takovým jistě prošla celá řada muzikantů a nejen jich, takhle zkrátka dítě vyjadřuje svoji radost z vnímání hudby, je to velmi bezprostřední. Osobně jsem pak šel poněkud jiným směrem, mnohem intimnějším.

Co tím myslíte?

Samozřejmě komponování. Zkoušel jsem skládat hudbu od svých čtrnácti let a našel jsem v tom zalíbení právě pro tu intimitu, když jste sám s něčím, co vytváříte. Na dirigování, které je naopak záležitostí totálně veřejnou, ať už jde o interakci s orchestrem, nebo s publikem, jsem v době dospívání vůbec nepomyslel. 

Přesto jste ho studoval…

Ono se to celé seběhlo jako velká náhoda. Začalo to v roce 2004 ve Skotsku během studií na Royal Conservatoire of Scotland. Člověk tam měl hodně času a málo peněz, nikam moc nemohl vyrazit, tak jsem se kromě cvičení začal ve volném čase věnovat i kompozici. Po návratu jsem se pak rozhodl pro studium skladby na Pražské konzervatoři a následně si vlivem okolností přibral i dirigování u Miriam Němcové a Miroslava Košlera. Tím jsem získal základy, na kterých se už dalo stavět. Fakt je ovšem ten, že nakonec jsem se rozhodl pro profesionální dráhu v oblasti interpretace, čehož v žádném případě nelituju. O tom jsme ale hovořili v našem minulém rozhovoru.

Tenkrát jsme se ale dirigování prakticky nevěnovali. Prozraďte tedy, kdy jste se této činnosti ujal se vší vážností poprvé.

V letech 2013 a 2014 a šlo o amatérský ansámbl a sbor věnující se převážně takzvané staré hudbě. Pravidelně a docela často jsme vystupovali v evangelických sborech po republice. Zabývali jsme se pochopitelně převážně duchovní tvorbou a za tuhle zkušenost jsem osudu velmi vděčný. Mohl jsem si dirigování osahat a vyzkoušet, jestli na něj v základu mám, nebo nikoli. Navíc jsem musel jednotlivé skladby poznat do detailu a rozebrat si je, což se mi zase hodilo při vlastní kompoziční činnosti. Když se teď prakticky denně přehrabávám v nejrůznějších partiturách, pokaždé si uvědomím, jak mně tyto zkušenosti pomohly v základní orientaci. Stejně tak bych mohl mluvit o koncertech s komorním orchestrem Barocco sempre giovane, které jsem mohl občas s violou v ruce jako sólista „odmávat“. 

A kdy jste poprvé oblékl frak před velkým orchestrem?

Úplně poprvé, mimo školní příležitosti, se tak stalo v roce 2019 na festivalu Svátky hudby v Litoměřicích s houslisty Václavem Hudečkem a Josefem Špačkem a Plzeňskou filharmonií. I svůj debut, mohu-li to tak nazvat, jsem přitom částečně odřídil od violy během Mozartovy Koncertantní symfonie. Bez nástroje jsem pak stanul na stupínku před Filharmonií Hradec Králové při vánočním koncertě na pražském Žofíně. A už to začalo být trochu vážnější.

Co jste pociťoval?

Především štěstí a uspokojení z možnosti vytvářet hudbu společně s nejkrásnějším nástrojem, jímž je orchestr. Věřte, že je fascinující pozorovat, jak se může vzájemně předávaná energie zúročit do krásného výsledku. Samozřejmě, že dirigent si musí s orchestrem takzvaně sednout. Když se to podaří, dostaví se zážitek nejen z vlastního koncertu, obrovské kouzlo má i zkouškový proces. Pracujete s barvou, s časem, snažíte se správně nadávkovat skladatelovy nápady, myšlenky a postupy, hudební vrcholy i ta nejtišší místa…

Vy sám komponujete, takže práci skladatele vnímáte ještě detailněji. Co když je vám dáno dirigovat vlastní kus?

To je zajímavá otázka. Budu mluvit za sebe, ale myslím, že něco podobného prožívá každý, kdo provádí své skladby. Už jen tahle samotná možnost je něčím výjimečným. Uvádíte do života něco, co jste vytvořil, a nesedíte přitom v publiku sžíráni nervozitou „co mi s tím někdo provede“. Všechno máte ve svých rukou, a to doslova. Nicméně dirigovat orchestr hrající mou vlastní skladbu je zkušenost, která na mě snad teprve čeká.

Váš debut v Litoměřicích, respektive v Praze, jsem nezažil. V Heřmanově Městci jste mě překvapil.

Čím?

Jak bych to nejlépe pojmenoval… Zodpovědností, která z vás vyzařovala na první pohled při příchodu před karlovarský orchestr, a pak i poté, co jste se k publiku otočil zády.

Vidíte, já na tenhle koncert vzpomínám trochu jinak. Hráli jsme mimo jiné Brahmsovu Druhou symfonii a nebyl jsem s výsledkem zcela spokojen. 

Nesvazovala vás tam především nervozita, že jste mezi lidmi, kteří vás znají z každodenního života?

To snad ani ne. Šlo spíše o chyby, jichž jsem se dopustil, o věci, které jsem neuhlídal, jak dirigentsky, tak organizačně. Bylo mi jasné, že jsem teprve na začátku něčeho nového, že bude třeba se ještě hodně učit a pracovat na sobě. A tak jsem se učil a pracoval a za rok to na stejném místě zkusil znovu.

Opět s karlovarskými symfoniky, tentokrát však byla na programu Dvořákova Novosvětská…

Ta se hrála v Heřmanově Městci vůbec poprvé v historii. Člověk si však tu zodpovědnost, kterou jste zmínil předtím, nesmí příliš připustit. Každopádně, tentokrát jsem měl z výsledku mnohem lepší pocit. A protože můj otec pořídil z celého koncertu obrazový záznam, dovolil jsem si nahrávku poslat Jakubu Hrůšovi. Trochu jsem si říkal, že se ukáže, zda má tohle moje konání smysl, nebo ne.

Kde jste se s Jakubem Hrůšou potkali?

Na Ševčíkově akademii v Horažďovicích. Vedli jsme docela obsáhlé rozhovory o hudbě a o práci s ní spojené. Jsem rád, že jsem tu možnost měl a že mi Jakub prozradil mnohé know-how i osobní názory na tu či onu skladbu.

Jaké jste se dočkal reakce?

Přišla v podobě sedmnáctiminutové hlasové zprávy, kterou Jakub namluvil svým nezaměnitelným způsobem. Měl k mé práci určité výhrady, to nebudu skrývat, ale celkově se vyjádřil v pozitivním duchu.

A letos jste se v Heřmanově Městci představil s taktovkou potřetí…

Šlo o můj debut s Komorní filharmonií Pardubice, hráli se Haydn a Mendelssohn, sólistou byl Leoš Čepický. Ještě před Heřmanovým Městcem jsme se stejným programem vystoupili v Neratově v Orlických horách, takže jsme měli prostor na dopilování detailů. Krásná spolupráce! A především radostná. Nedalo mi to a opět jsem poslal nahrávku na stejnou adresu.

Odpověděl Jakub Hrůša i tentokrát?

Velmi brzy a jeho reakce byla úžasná. Jakou jen mi to udělalo radost! Přímo mě to, dovolte mi ten výraz, „nakoplo“ k dalšímu snažení. Kdybych jen trochu mohl ovlivnit jeho nabitý program, pozval bych ho na příští ročník festivalu do našeho městečka. Byť jen na jediný den, na kterém mi ale hodně záleží.

Na co konkrétně?

Rozhodl jsem se příští rok uvést a odřídit v Heřmanově Městci svou vlastní věc. Půjde o vokálně-instrumentální dílo, o bezmála hodinovou kantátu, kterou jsem nedávno po zhruba dvou letech práce dokončil. Jde o závažné téma posledních sedmi slov Kristových na kříži. Máme kromě skvělé Komorní filharmonie Pardubice přislíbeny i čtyři fantastické pěvecké sólisty, vynikající mladý pardubický sbor Vox Aura a role recitátora – lektora evangelijních textů – se ujme přímo pan děkan Sedlák. Hodně se na tuhle premiéru těším a pokládám ji za možná nejvýznamnější v mém dosavadním životě. Věřím, že posluchače zaujme.

Kde na všechny své aktivity vůbec berete čas? Zvláště teď v adventu před Vánoci, vždyť jen na škole máte, jak jsem vyčetl, koncerty skoro každý druhý den. A to nemluvím o vaší početné rodině.

Pořád je časově nejvýznamnější moje role ředitele školy, ale jsem mimořádně vděčný zřizovateli, že mě od samého počátku podporuje v mé umělecké činnosti a rozvoji. Takovou komfortní pozici jistě mnohý ředitel školy nemá! Všechno se pak dá skloubit, zejména díky skvělému týmu nejbližších spolupracovníků v „zušce“. Třeba hraní na violu už ale musím občas omezovat a vybírat si projekty, které časově zvládnu. Snažím se najít si čas na koncerty – se souborem Barocco sempre giovane, mám za sebou i před sebou několik recitálů s klavíristou Danielem Junem, v dubnu mě čekají abonentní koncerty s Jihočeskou filharmonií a dirigentkou Alenou Hron v Českých Budějovicích. Rapsodie Bohuslava Martinů, ta se přece nedá odmítnout. Také projekt nové budovy naší školy se výrazně posunul a trochu mi to uvolnilo ruce, takže mám více času na partitury, na komponování i dirigování. A srdcová záležitost, kterou se také mnohému učím i sám, je náš orchestr spojující žáky dvou pardubických ZUŠ čítající přes šedesát hráčů. 

Asi je to o dobré organizaci vlastního života, že? 

Nejen. Víte, znovu se přesvědčuju, že kdo se chce zabývat hudbou, musí být tak trochu fanatikem. Svoji práci musí milovat, ale hlavně je třeba tuhle lásku posílat dál. Ve škole každý den vidím, jak se pomocí hudby a společných zážitků utužuje kolektiv a jak kouzlu muziky všichni alespoň do jisté míry propadají. Řeknu vám upřímně, že v tom našem dnešním digitálním světě je živá hudba úplným balzámem. Když pak po celodenním shonu sedíte uprostřed rodiny a hledíte na své děti, pociťujete štěstí. Jste v teple, i když venku mrzne, v krbu hoří oheň, děti jsou syté, hrají si nebo spí… jak je vše prosté. A pracujete dál… 

Foto: Marek Novotný, archiv Jiřího Kabáta